A. J. Liehm

Otázky

Seděl jsem onehdy s několika italskými kolegy. Jeden se zeptal: „Co říkáte tomu, že Alexander Dubček a Jiří Pelikán mají každý v Římě ulici?“ – „Cože?“ zeptal jsem se já. – „Vy to nevíte?“ – Jak bych to měl vědět?“ - „Nečtete noviny, nemáte rádio, televizi?“ – „Italské ne a ve francouzských to nebylo.“ – „V českých přece,“ řekli. „Chraň pámbu... Ale i kdyby to tam bylo, ptali by se lidé KDO? a PROČ?“ – Nechtěli věřit, a to si říkají intelektuálové, takže by mohli něco vědět o světě.

Když onehdy umřel velký španělsko-francouzský intelektuál a spisovatel Jorge Semprún, došlo mi a zavzpomínal jsem. Zavolal český nakladatel, už je to pár let: Vydáváme poslední román Jorgeho Semprúna. Tady se nevydával, lidé ho neznají, nebo málo, vy jste ho znal dobře, chtělo by to obsažnou předmluvu. Kývl jsem, napsal a odeslal. O tom, jak se mladý chlapec z vážené madridské rodiny octl ve třicátých letech v emigraci ve Francii, jak se pak za války octl v komunistickém hnutí odporu, jak ho zatklo gestapo, jak přežil Buchenwald, jak jako Federico Sanchez jezdil do Španělska, aby tam organizoval odpor proti Francovi (na to byla zase oprátka, vlastně garota), stal se členem vedení ilegální španělské KS, na jehož zasedání na Dobříši byl vyloučen, napsal o tom všem řadu románů (jeden z nich se asi ne náhodou jmenuje Bílá hora) a umřel, stejně starý jako já, laureát mnoha mezinárodních a národních cen. A pak po pádu frankismu byl i ministrem kultury. – Za pár dní si nakladatel dal se mnou rande v Praze na kafe: Předmluva je krásná, jen prosím škrtněte, že byl komunista atp. To by se špatně prodávalo. Vysvětlil jsem, že to nepůjde, protože to je velká část jeho života a díla. Souhlasil. – Asi za měsíc zavolal znovu: Ta kniha je tak výborná, že ani žádnou předmluvu nepotřebuje. Posíláme 1000 korun za vaši námahu. Text můžete uveřejnit jinde. Což jsem udělal, ale nikdo si toho zřejmě nevšiml. Jenže já zas ty noviny tolik nečtu.

Až tuhle mi přišel nový Synchron a sdělil, že do 31. července potrvá v Praze výstava Wintonovy vlaky „o životě dětí, které směly žít“. Zase jsem zavzpomínal. Pokud nesledujete média, anglický student Winton se octl v Praze mezi Mnichovem (září 1938) a březnem 1939, kdy do ní napochodovala nacistická armáda, a než pak vypukla válka. Za těch pár měsíců se mu podařilo dostat do Anglie pár set českých židovských dětí, které pak přežily, co následovalo. Slovenský režisér Mináč o tom natočil film, který měl před pár lety za Wintonovy účasti premiéru v Paříži. Britský velvyslanec, který tomu večeru předsedal, vyzval starého pána, aby si sedl k němu na pódium ke krátkému rozhovoru, a zeptal se: Jak vás to tenkrát napadlo? A Winton k nabitému sálu: V té době usilovala vláda mé země především o to jak obrátit Hitlera proti Stalinovi. Co jsem mohl dělat? Na mém místě byste udělali totéž... Ticho. Pravil velvyslanec: Nikdo se nehlásí o slovo, děkuji vám, že jste přišli. – Z téhož Synchronu se dovídám, že stejná výstava v Londýně byla hned po zahájení zničena silným islandským větrem. Na jejím obnovení se intenzivně pracuje... Třeba se stihne vtělit do ní ještě vzpomínku na ten pařížský večer. Už za ty děti, které směly žít.

Paříž však začátkem léta žila především aférou Strauss-Kahn a černošská uklizečka z Guineje. Tohle jste nemohli v médiích minout. Zeptal se věhlasný evropský filozof: Má jít do kriminálu jeden z nejmocnějších mužů na světě, nebo má jedna chudá černá ženská dostat možnost slušně žít až do smrti? Uvažte sami, jde přece o jeden z problémů dnešního světa. Atd.

A. J. Liehm

Obsah Listů 4/2011
Archiv Listů
Autoři Listů

A. J. Liehm

Otázky

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu