Léto skončilo, sotva začalo. Ve středu 22. června odpoledne jsem podupával na havé dlabě Staroměstského náměstí, popíjel vodu z pet láhve a očekával začátek demonstrace. Televizní štáby protahovaly své kabely mezi nohama hrstky čekajících, mladý reportér kterési stanice si dramatickým hlasem přeříkával ivý vstup. Bude to dobrý? volal nervózně na kameramana. Slunce pálilo na hlavu a mraky se teprve formovaly za Hradčanami.
Knihkupců, nakladatelů a vydavatelů se nakonec pár set sešlo, přijeli také z Moravy, jak se v Praze říká, snad i ze Slezska nějaký přibyl, a tak se mohli řečníci ujmout řečí. Padaly známé argumenty proč nezvyšovat DPH: o záchraně vzdělanosti, kultivaci jazyka. Největší váhu dramaturgie zjevně přičítala osobám mediálně známým. Některé přednesly své příspěvky a jiné je pro přílišnou zaneprázdněnost zaslaly. Manifestující podpořili kromě nakladatelů, literátů nebo biskupa Malého i ekonom Kohout a všehoznalý Tomio Okamura, ruku v ruce pak před Mistra Jana Husa předstoupili samotní šéfredaktoři Mladé fronty Dnes a Lidových novin. Někteří řečníci, aby dodali své kritice na váze, zdůraznili, e jsou pravicového smýšlení, šéfredaktor Čásenský navíc, e ještě nikdy nevystupoval na náměstí. Na adresu vlády padla zejména výtka, e ministr Kalousek není ekonom, nýbr pouhý chemik. Shromádění skončilo výzvou, abychom apelovali na své poslance. A bouřkou.
Vběhl jsem do metra, a v tom se dověděl, e umřel dávný kamarád Miloš Šuraň. Zlořečené mobilní telefony... Miloš býval mým spolupracovníkem ve výpočetním středisku, ač absolvent průmyslovky, zajímaly ho mé literární a jiné vedlejší aktivity. Jednou ho ze dne na den nadchly hry Václava Havla, vydal se tedy z domovských Bělkovic do Prahy k soudu s Ivanem Jirousem, aby před soudní budovou dramatikovi vyslovil pochvalu, ale i pár připomínek, a předal mu slivovici ze své zahrady. On mu věnoval samizdaty a autogram.
Po revoluci prý Miloše kdosi v obci s odkazem na tuto známost navrhl na starostu.
Na Milošově zahradě se pořádaly koncerty, slavily narozeniny, mnohé jsme tam proili. V revolučních časech Miloš pracoval v mezinárodně proslulé továrně jako metrolog. V pevném očekávání věcí příštích tam vydával podnikový časopis Krach. Kdy se očekávání naplnilo, postavil se na vlastní nohy. Opravil po léta chátrající dům, podpořil i vydání několika knih. Ovšeme byl předplatitelem Listů. Bohuel ho ničila špatná ivotospráva. Ale nemohl si pomoci, byl se svým ivotním stylem bytostně srostlý.
Srpen, počasí je stálé. Psychiatři prý mají plné ruce práce s lidmi, kterým nevyšla dovolená. Vzpomněl jsem si na blíící se jubileum. Bylo mi tehdy jedenáct let, ale myslím, e jsem sdílel pocity většiny dospělých, e toti šlo o tragický omyl: Lenine probuď se, Breněv se zbláznil! – Kontrarevoluciji nět! Teprve časem mi začalo docházet, e to my jsme byli na omylu, e kontrarevolucí jsme byli my všichni, kteří jsme chtěli svobodu (tu primitivní buroazní). A e Breněv se nezbláznil, nanejvýš udělal politickou chybu, která se za dvacet let vymstila.
A vtom mě napadla divná analogie s letošní praskou demonstrací. Také většina řečníků na ní mluvila o zdraování knih jako o omylu: přece kadý správný konzervativec i liberál ví, e knihy je třeba podporovat, e svobodná společnost musí být vzdělaná atd. I oni ale začas moná zjistí, e destrukce sociálního státu zahrnuje i podporu vzdělání a kultury, protoe i to je sociální akt. Dokud to nepochopí, nemá jejich donkichotské úsilí naději.
Jak blízcí lidé postupně opouštějí svět (ještě e na něj jiní blízcí přicházejí), stále víc poznávám, e ivot kadého je námět na román, optimistický a tragický. Ale jak a proč ho psát, kdy některé postavy dosud ijí a ty nedotčené zas účinkují v románech svých? Jediná naděje je, e přidaná hodnota zůstává v nás. Jednou z ní třeba zas kousek pošleme dál.
Ondřej Vaculík:
Člověk jménem Rour
Dušan Havlíček:
Jaro na krku. Můj rok 1968 s Alexandrem Dubčekem
Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát
Anna Militzová:
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse
Jurij Andruchovyč:
Rekreace aneb Slavnosti Vzkříeného Ducha
Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze enevy
Jiří Weil:
trasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?
Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.
Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!
Mapa webu - přehled článků a struktury webu.
Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.
Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu
Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.