David Voda

Denkmalschutz aneb Botox památkové péče

Ministr kultury Jiří Besser se činí, aby se do historie české památkové péče zapsal jakožto Kazisvět Veliký: odmítl dát pod památkovou ochranu opravený modernistický dům na Václavském náměstí, který chce jeho majitel naprosto bezprecedentně zbourat, ponechal bez dalšího demolici hokejového stadionu na Štvanici, aktuálně se zapsal tím, že odmítl vzít pod památkovou ochranu 550 metrů čtverečných vzácných gotických sklepů v blízkosti zastávky metra Národní třída, které si ani (řečeno jazykem pražské kavárny) „komunističtí papaláši nedovolili vybagrovat“; a otevřel tak cestu developerským papalášům, kteří zde budují multifunkční centrum Copa. Ředitel Ústavu dějin umění Jan Royt je zděšen: „To je skandální rozhodnutí. Pan ministr Besser je ministrem kultury, proto by se měl snažit hájit zájmy kultury a ochrany památek. Já jeho kroky sleduji s naprostým zděšením.“

Já nynější případ sleduji z letní tišiny italských Alp, v provincii Jižní Tyroly. Zde, na první pohled, památková péče triumfuje. Zde se, zdá se, zachraňuje vše, co přesáhne okraj oddělující přítomnost od nostalgicky vnímané historie. Platí to od romanik, gotismů, renesance a baroka až po historismus, secesi, art déco, ale i pro nejmenší památky lidové, pro nespočet kapliček rozesetých po tyrolských kopcích, a nepočítaně krucifixů pod typickými ostrými stříškami. Ovšemže i tady se pod rouškou peněz a kultivovaného přístupu k památkám skrývá ďábel. Začíná to jazykem. Přesáhne-li míra opotřebení fasády historického domu velmi nepatrnou mez, za níž by se u nás mnohé památky nemusely stydět, říká se tu hned, že je třeba dům sanieren, tedy ozdravět, tj. fasádu precizně opravit, „nalakovat“ tak, že cokoli historického vypadá, jako by bylo teprve včera dokončeno, právě odhaleno, čisto, barevno. Každý detail září novotou, botox zabral. Obávám se, že tento způsob čeká na celé zdejší památkové dědictví, resp. na to, co do něj bude přizváno (památky po roce 1945 asi vzhledem k pokročilému kulturnímu zoufalství místních nepřežijí). Zářivá novota si zde na KAŽDÝ dům, na KAŽDOU památku brousí svůj zázračně blyštivý zub. Zvlášť odstrašující zázraky jsem viděl ve farním kostele sv. Jiří v Meranu, ve čtvrti Obermais, a projížděje kolem významné hradní ruiny Mühlbacher Klause nedaleko Brixenu.

Farní kostel sv. Jiří, původně ze 13. století, uvnitř barokizován a rokokizován, byl ještě předloni pěkně zachován. Byl na něm stále k vidění onen Alterswert Aloise Riegla, tedy hodnota stáří, tedy vlastně to jediné, proč máme – dle vídeňského guru moderní památkové péče – památky chránit. Jenže bohatým obyvatelům luxusní vilové čtvrti lázeňského městečka se nezdála vlastní péče o kulturní dědictví dostatečná. A tak byl kostelík za miliony eur „sanován“. Když jsem poprvé po rekonstrukci vstoupil dovnitř, užasl jsem. Vše je uděláno nesmírně dobře, rokokové malby září novotou, ale ne kýčem, vše je decentně nasvíceno, opraveno, vypucováno, dokonce i digitální ukazatel písní z kancionálů je v decentní bílé, aby nerušil dokonale bílé pozadí.

Ještě absurdnější zázrak najdete v impozantní hradní ruině Mühlbacher Klause (nedaleko Brixenu, chránící vstup do údolí Pustertal), jež byla budována od 13. do 15. století, do roku 1500 střežila hranici mezi Tyrolskem a Goricí, později sloužila jako mýtná brána, kde se vybíralo za průjezd a dokonce i průchod do Benátska a zpět. Jeli jsme pomalu a žasl jsem: snad každý kámen z hradu byl vyzvednut, očištěn, „sanován“, vypudrován. Mühlbacher Klause dnes září do daleka jako nejabsurdnější příklad fanatismu pseudopamátkové péče. Zázrak mezi hradními ruinami.

Je jistě smutné, že v samém centru Prahy zanikají či jsou ohroženy mimořádné hodnoty. Ale jak píše Naděžda Mandelštamová: „Dobrý je jenom ten život, ve kterém se zázraky dít nemusí.“ A Alois Riegl dodává: „Každá památka má právo na důstojný zánik.“

David Voda

Obsah Listů 4/2011
Archiv Listů
Autoři Listů

David Voda

Denkmalschutz aneb Botox památkové péče

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu