František Štěch

Čtyřikrát po stopách neznámého Boha

Svědectví čtenáře

Není mnoho knih, které by se v naší vlasti dočkaly během 17 let čtyř vydání, zvláště v oblasti zabývající se religionistikou a teologií. V květnu se to díky nakladatelství Trinitas podařilo knize Karla Skalického Po stopách neznámého Boha. O zájmu čtenářů svědčí i symposium o vztahu religionistiky a teologie, které uspořádala autorova mateřská Teologická fakulta 31. 5. 2011 v Českých Budějovicích u příležitosti aktuálního vydání.

Když si Skalický vytyčil v roce 1993 úkol shrnout své dosavadní rozvažování na pomezí religionistiky a teologie, byl již rozhodnut opustit své místo v Římě a vrátit se zpět do vlasti. S trochou nadsázky můžeme říci, že první vydání knihy (1994) bylo jakýmsi darem české odborné veřejnosti, darem, s nímž se vracel exulant, nevěda zda a jak bude ve vlasti přijat. Avšak devadesátá léta byla již dobou plodů hlubšího studia předchozího. Skalický formuloval teze své knihy původně v italštině již od roku 1977, kdy začal v Římě přednášet fundamentální teologii. Různé části vycházejí v různých periodicích během 80. let, a připravují tak půdu pro vznik samotné knihy (1993). Více než půl druhého desetiletí rozvažování vedlo k textu, v němž se Skalický vydává po stopách neznámého Boha, boha Senekova a Boha Pavlova, aby přivedl k dialogu teologii s religionistikou.

Jako student jsem se v prvním ročníku českobudějovické Teologické fakulty setkal s prvním vydáním Skalického stopovačky, jak jsme jí tenkrát říkali. Její povinná četba ke zkoušce z religionistiky se ukázala povinností milou, protože jsem záhy zjistil, že se nejedná o nudný manuál, ale knihu takřka dobrodružnou. S radostí jsem proto v roce 1999 měnil ošoupané první vydání za zbrusu nové, světle modré vydání druhé. To sice neslibovalo nic nového, ale bylo pozváním k opakované četbě. Skalického text pro mě tehdy ožil podruhé. Cílem již nebyla jen dobrá známka z religionistiky na konci semestru, a tak se začaly objevovat nové souvislosti. Viděl jsem, jak lidé poznávají sami sebe, jak popisují různé oblasti své existence a konečně jak vnitřně zápolí o svou identitu, o smysl svého vlastního bytí, a ještě jsem si uvědomil, že to jsem já sám, kdo stojí uprostřed tohoto zápolení, že to je nejen autor, ale jsem to i já, kdo „stopuje neznámého boha“.

Třetí vydání mne zastihlo, když jsem se vrátil z teologických studií v cizině a pomalu začínal připravovat magisterskou práci. Psal se rok 2003 a světle modrá stopovačka se převlékla do elegantní černé. Třetí vydání slibovalo novou předmluvu. V ní byl učiněn objev pro českou religionistiku velmi významný – že totiž ona nemá jen jednoho zakladatele, ale dva, že nemá jen své základy, ale také svůj úvod. Česká religionistika totiž nevznikla jako jednooký kyklóp, nýbrž měla oči dvě, jako docela obyčejný člověk. V roce 1920 totiž vydává jak Otakar Pertold své Základy všeobecné vědy náboženské, tak Josef Hanuš svůj Úvod do srovnávací vědy náboženské. (Detailně se této kapitole české religionistiky věnuje Tomáš Bubík ve své poslední knize České bádání o náboženství ve 20. století.) Nový objev byl následován prakticky nezměněným textem, jak vyšel v roce 1994. Sloužil velmi dobře nejen k výuce na teologických fakultách, ale i široké odborné veřejnosti až do letošního roku, kdy uzrál čas, a Skalického dílo kvete počtvrté. Zdá se také, že ještě krásněji než kdykoliv předtím. Je totiž významně rozšířeno o reflexi přístupu k posvátnu v pracích Reného Girarda. „Tentokrát však, pro čtvrté vydání své knížky (...), jsem se už necítil na to, abych se výzvě Girardova díla znova vyhnul,“ píše Skalický, „přislíbil jsem proto nakladateli, že připravím čtvrté, rozšířené vydání, a to právě o přístup literárně-antropologický, jak jsem si dovolil Girardův metodický postup charakterizovat.“ Díky uvedenému rozšíření doznal značného rozpracování i závěr knihy.

Nová předmluva uvádí hlavní změny a inovace, kterých se knize dostalo. Kontinuitu s předchozími vydáními ukazuje zařazená předmluva k vydání třetímu, která hovoří o Pertoldovi s Hanušem. Dále se vše odvíjí v intencích předchozích verzí. Na počátku je čtenář jaksi „zasvěcen“ do čtení knihy u oltáře, který je vystavěn neznámému Bohu. Na tomto oltáři leží problematika náboženské skutečnosti a jejího uchopení. Skalický stejně jako ve svém Zápase s posvátnem ukazuje, že náboženská skutečnost je jaksi dvojaká. Osciluje mezi lidským a božským, přičemž oba elementy jsou v jejím utváření propojeny. Proto i adekvátní studium náboženské skutečnosti musí podléhat zákonům jisté dvojdomosti, a nejedná se vždy jen o interdisciplinární přístup, ale také (pro Skalického myslím především) o věc bytostně lidskou. Vždyť každé „tázání po Bohu vždycky nakonec vede k tázání po člověku“. Skalický má za to, že pokrok na poli studia náboženských skutečností je možný jen do té míry, pokud se zachová podle zákonů totemické exogamie. „(...) Kdo chce být ,plodným‘ a chce ,rodit‘, musí vyjít ze svého ,disciplinárního totemu‘ a hledat jinde. Stejně tak jako totemická exogamie ukládá povinnost členům kmene, s rostoucí naléhavostí se prosazuje mezioborovost náboženských studií.“ Sám autor je dle mého názoru zosobněným naplněním této totemické exogamie, jeho teologicko-religionistický diskurs silně zakořeněný ve filozofii a smyslu pro historii je zřetelně patrný. Navíc spojení lidského a Božského v osobě Zmrtvýchvstalého je dle mého soudu paradigmatem jeho života. V recenzi českého vydání Skalického Alle presse con il Sacro jsem kdysi napsal, že to je: „druhá část svědectví odvážného muže, který se na své životní pouti vydal ,po stopách neznámého Boha‘ a při tom se mnohokrát ocitl v ,zápase s posvátnem‘.“

Již úvodní část nenechá čtenáře na pochybách stran autorova pohledu, který ač fundovaně religionistický, zůstává vždy jasně zaměřen na Boha, který není tak úplně neznámý: je to Bůh, který má zcela určité jméno, jméno, které Skalický vyjevuje čtenářům na závěr. Je to jméno, které se píše čtyřmi písmeny (JHVH), jméno, které bylo Mojžíšovi vyloženo třemi slovy ehjé ašer ehjé. Po tomto preludiu provází autor čtenáře postupně krajinou filologicko-lingvistického přístupu k náboženství, v níž se dotazuje po spojení božského s nebeským, neboť podle Skalického nálezů „byli nebe a bůh v lidské mysli odpradávna úzce spojeni“. Cenným zdrojem informací o náboženské skutečnosti byla vždy etnologie. Druhá Skalického krajina tedy přináší ovoce bádání etnologického, zejména v druhé polovině 19. a na počátku 20. století. Tehdy šlo o původní formu náboženství. Byl to prvobytný ateismus, animismus či monoteismus? Skalický má za to, že idea Boha se nevyvinula z žádného známého náboženského systému. Zdá se totiž, že se jedná o ideu, která se odvozuje ze samého lidství, což potvrzuje Skalického tezi, že lidské a božské k sobě od pradávna neodmyslitelně (avšak tajemně) patří. Třetí krajinou, kterou nám Skalický otvírá, je tajemná zahrada hlubinné psychologie. Zatímco podle Skalického Freud považoval neurózu za zdroj náboženství, jeho následovník Jung tvrdil pravý opak, když připsal náboženství funkci léčebnou. Podobný obrat sleduje Skalický i v krajině sociologické, když prezentuje Bergerův „metodologický ateismus“ jako vyšší syntézu Durkheimova a Weberova přístupu k náboženství. Je zřejmé, že jak v sociologii, tak v psychologii bádání v posledních letech pokročilo; Skalického pojednání však prezentuje čtenářům kořeny současných debat, a to je velmi cenné. V prvních třech vydáních končila jeho stopa v krajině nahlížející náboženskou skutečnost z hlediska fenomenologie. V této krajině ji lidé nezkoumají jako externí objekt svého intelektuálního snažení, ale právě naopak, snaží se do ní vžít, vcítit. Pro porozumění náboženskému fenoménu musí být člověk tím, co dnes nazýváme authentic insider. Objektivní věda o náboženství se v přístupu fenomenologickém stává subjektivní náboženskou vědou.

Ve vydání čtvrtém přivádí Skalický „stopařský oddíl“ čtenářů do krajiny zbrusu nové, do krajiny literárně-antropologické, jíž vévodí koncepce Girardova. Ta se v jeho pohledu odklání od pokusů postihnout původ ideje boha a zaměřuje se na problematiku „násilí jako rodné půdy posvátna, poukazuje na podstatný rozdíl mezi posvátnem (sacrum) a svatostí (sanctum), jenž byl ve fenomenologickém přístupu zastřen, a vyzdvihuje nepominutelnou důležitost velikonoční události smrti a vzkříšení Ježíše Nazaretského.“ Girardovi zdá se nejde o to, kde se v člověku vzala idea Boha a jestli jí něco ve skutečnosti odpovídá, pokračuje Skalický, ale spíše o význam poselství velikonoční události pro náboženský vývoj od krvavého žertvovnictví k neobětnímu křesťanství. K tomu Girard dochází aplikací své mimetické teorie, která spočívá v nápodobě pramenící z lidské společenskosti. Napodobuje se vše, avšak pro Girarda je klíčové napodobování lidských tužeb. „U mimetické, tedy napodobovací touhy subjekt touží po objektu, který vlastní nebo si přeje jeho vzor.“ Tyto touhy mohou být akviziční a metafyzické, nebo chcete-li různě nízké a vysoké, zároveň sama mimetická povaha touhy je rozštěpena, neboť touha může být konstruktivní i destruktivní. Kultura se v Girardově pohledu utváří i rozbíjí díky mimezi. Každý člověk může být druhému člověku nejen vzorem, ale i rivalem. Tato mimetická dialektika lidské touhy ústí do násilnického a agresivního řádění druhu homo sapiens. Jinými slovy, destruktivní mimetické běsnění vyžaduje kompenzaci, jinak by lidská společnost již dávno neexistovala. Skutečnost, že stále existuje, proto vyžaduje nastolení mimetické rovnováhy a k tomu může dojít jen díky smírčí oběti. Oběť je očistným prožitkem a v konečném důsledku ustanovuje to, co Girard nazývá posvátným (obětním) náboženstvím. Kdyby zde celá kauza náboženství měla skončit, znamenalo by to, že veškeré náboženství je produktem jakési původní smírčí vraždy, která má zastavit eskalující lidské násilnictví. Girard však ve své teorii postupuje dále. „Proti lživé posvátnosti smírčího kozla mýtů je tak postavena čistá svatost obětního beránka dějinného líčení evangelií.“ A tu je právě místo, které Skalický označil jako průlom Girardovy religionistiky do teologie.

V závěru práce Skalický dochází k přesvědčení, že v posledních letech došlo na poli religionistiky k výraznému posunu, především co se týče jejího vztahu k teologii. Mnohdy programově protináboženští religionisté opět nechávají vedle sebe teologii existovat, a mnozí ji dokonce považují za rovnocenného partnera ve vědecké diskusi. Těm posledním je Skalický vždy připraven posloužit fundovanými teologickými i religionistickými postoji. Tento posun v religionistice však podle Skalického nepřišel samo sebou, ale má své konkrétní důvody i význam.

Prvním z důvodů, které Skalický uvádí, je epistemologické zrání religionistiky jako vědy. Ta si uvědomuje, že nelze dlouhodobě postulovat iluzornost předmětu zkoumání. Dále je to politický utilitarismus, který přináší názor, že náboženství, ať je jakékoliv, je vždy důležitým ozubím v soukolí společenského mechanismu. Fenomenologická metoda pak přispěla k překonání prvotního ateismu v religionistice svým metodologickým obratem. Ten vymanil náboženství z područí interpretačního rámce jiných sociálních skutečností (ekonomie, politika, psychologie atd.) a umožnil náboženství prezentovat se nábožensky, tedy skrze svůj jedinečný posvátný charakter. Čtvrtým faktorem je podle Skalického naléhavá a stálá potřeba ekumenismu v nejširším slova smyslu, včetně mezináboženského dialogu a teologie náboženství. Poslední jmenovaná se naprosto nutně neobejde bez důkladných religionistických znalostí. To může vést, při důsledném dodržení epistemologických odlišností religionistiky a teologie, ke vzájemnému obohacení. Posledním důvodem je pak zejména v posledních dvou dekádách návrat náboženství na scénu veřejného života globální světové společnosti.

Jaký je však význam uvedeného posunu, uvážíme-li všech pět jeho důvodů? Podle Skalického umožňuje setkání ateistů a věřících na pozici, která je vlastní metodologickému ateismu, ale zároveň umožňuje jeho horizont překročit směrem k transcendenci. Idea Boha v lidské mysli je totiž podle Skalického personifikací záruky smyslu. Je to právě personifikace záruky smyslu, kterou jedni považují za iluzi a druzí za projev nekonečné tvůrčí Mysli. Někteří by snad mohli Skalického nařknout z pokusu dokázat současnému člověku Boží existenci, toho je ale náš autor dalek. Spíše mu jde o prokázání racionality svobodného rozhodnutí pro Boha. To znamená, že Po stopách neznámého Boha můžeme číst nejen jako religionistiku, ale také jako fundamentální teologii.

Kniha je tedy dílem balancujícím velmi dobře na pomezí religionistiky a teologie. Autor provádí čtenáře hraničním hvozdem disciplín s přesností a jistotou zkušeného stopaře, a právě díky tomu zůstává Po stopách neznámého Boha zajímavou alternativou k úzce profilovaným oborovým manuálům. Její interdisciplinární a široký informativní záběr z ní činí dílo, které u nás nemá obdoby, neboť vzbuzuje nejen otázky intelektuální, ale též existenciální. I čtvrté vydání si najde jistě mnoho čtenářů.

(Redakčně mírně kráceno; bez poznámkového aparátu; foto TF JU)

Karel Skalický: Po stopách neznámého Boha, Trinitas, Svitavy 2011, 192 s.

František Štěch (1980) přednáší fundamentální teologii na Jihočeské univerzitě.

Obsah Listů 4/2011
Archiv Listů
Autoři Listů

František Štěch

Čtyřikrát po stopách neznámého Boha

Svědectví čtenáře

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu