Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2011 > Číslo 4 > Ladislav Šenkyřík: Hrdost, tolerance a láska

Ladislav Šenkyřík

Hrdost, tolerance a láska

„Stáří je blbec,“ říkává u nás na chalupě starý kněz, který i po osmdesátce ještě donedávna pokořoval alpské vrcholky, když tam doprovázel zdejší křesťanské teenagery a podle svých slov dohlížel, „aby spolu nešoustali“.

A já, o dvě generace mladší, tomu začínám se slábnoucím zrakem a špatně prokrvovanou chrupavkou v pouzdru kotníku rozumět. Člověk je zdravý, nic strašného se mu neděje, ale pomalu začíná některé věci opouštět, někdy jen proto, že potřebuje zbylé síly soustředit víc na podstatné. A také je mu čím dál jasnější, že život bez lásky, hrdosti a tolerance není k žití, ba dokonce že se takový život může dotyčnému v hlavě úplně zmotat jako třeba norskému vrahovi, co měl rád počítačové hry a Václava Klause, což ale ani jednu z těch položek samu o sobě nedehonestuje. A že dobře vyrostete, jen pokud ty vzácné vlastnosti poznáte na vlastní kůži v okolí. Aspoň jako Mauglí v džungli.

To třeba synek našich známých zažil jako prvňáček ve škole takovou šikanu, že za celý rok nevyrostl. Psycholog prý příčinu růstových potíží potvrdil, rodiče se školou vše vyřešili a já jen maně vzpomínám, jak babičky žasly, že jsme „přes prázdniny vyrostli“, takže to ani v našich školách asi nebylo nic moc, i když se mi žádná velká traumata nevybavují. Mám pocit – asi už to přicházející stáří –, že doba dětství byla méně brutální, třebaže na trůně seděl Novotný a potom později za Husáka a v sovětském posádkovém městě... škoda slov.

Hrdost, tolerance, láska; humor, odvaha, pokora – hezká hesla pro život, ale ono jde ještě o to, že je člověk nemůže naplňovat jako jakýsi daný program; musí je mít spíš nenápadně a snad i neuvědoměle pod kůží.

V tom asi vězí nejtěžší problém současné české, ale asi i světové LGBT komunity. Její oprávněná snaha nejen o zviditelnění, ale především o zrovnoprávnění a o nárok na bezpředsudečné přijetí heterosexuální většinou je často vedena snahou šokovat (viz podivný pořad Q na veřejnoprávní ČT2, oscilující mezi seriozní diskusí a zdrcujícím nevkusem, zřejmě jen shodou okolností homosexuálním) a násilně posouvat hranice vkusu nejen většinového; bezděky se tak přiznává obdobná předsudečnost, jaká je vyčítána lhostejné většině.

Jelikož máme se ženou mezi těmi lesbami, buznami a transkami pár skvělých kamarádů, zblízka sledujeme hektické přípravy na první pražský Pochod Tolerance, tzv. Prague Pride, akci, která se v posledních letech stala běžnou „kulturně-politickou“ součástí života světových velkoměst (v Bratislavě se letos konal pochod už podruhé). Nepřekvapí, že mezi organizátory je mnoho zde usazených cizinců. Úřední homofobie se občas projevuje činy, které mají až humorné rysy. Na plánovanou trasu pochodu úředníci původně nepovolili vjezd žádného alegorického vozu s odůvodněním, že průvod půjde po pěší zóně. Časem podlehli a jízdu povolili, ale až po třetině trasy, protože v první třetině je jednosměrka opačným směrem (v době průvodu uzavřená pro veškerý provoz). Atd. Ale jistě, úřední blbost je všeobjímající, tedy takzvaně bi, a velmi pravděpodobně nesouvisí s postojem aparátu vůči sexuálním menšinám. Na druhou stranu je třeba říct, že akci zaštítil a přivítal i pražský primátor.

Na přípravy pohotově zareagovali Mladí křesťanští demokraté a na stejnou dobu a místo si naplánovali Pochod pro rodinu, který údajně není namířený proti menšinám, nýbrž na podporu menšiny jiné, totiž početných rodin – aby bylo jasné, že mít sedm dětí je také normální. Na tom se podle organizátorů Pochodu Tolerance mohou shodnout, takže bude v Praze 13. srpna veselo. Dostane-li se vám toto číslo Listů do ruky včas, přijďte.

My se ženou spadáme do průměrné většiny (tři děti), takže se chytneme za ruce a půjdeme v průvodu „někde mezi“, jak naviguje Pavel Liška, i když nezastírám, že teď nám připadají sympatičtější organizátoři té původní akce. Neboť jim právě nechybí hrdost, tolerance, láska, humor, odvaha... Pokračování příště.

Ladislav Šenkyřík

Obsah Listů 4/2011
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Ondřej Vaculík:
Člověk jménem Rour

Jan Novotný:
Mizol a ti druzí

Dušan Havlíček:
Jaro na krku. Můj rok 1968 s Alexandrem Dubčekem

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová:
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

Jurij Andruchovyč:
Rekreace aneb Slavnosti Vzkříšeného Ducha

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

Ondřej Vaculík

Alena Wagnerová

Jan Novotný

Tomáš horvath

Tomáš Tichák

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.