Stáří je blbec, říkává u nás na chalupě starý kněz, který i po osmdesátce ještě donedávna pokořoval alpské vrcholky, kdy tam doprovázel zdejší křesťanské teenagery a podle svých slov dohlíel, aby spolu nešoustali.
A já, o dvě generace mladší, tomu začínám se slábnoucím zrakem a špatně prokrvovanou chrupavkou v pouzdru kotníku rozumět. Člověk je zdravý, nic strašného se mu neděje, ale pomalu začíná některé věci opouštět, někdy jen proto, e potřebuje zbylé síly soustředit víc na podstatné. A také je mu čím dál jasnější, e ivot bez lásky, hrdosti a tolerance není k ití, ba dokonce e se takový ivot můe dotyčnému v hlavě úplně zmotat jako třeba norskému vrahovi, co měl rád počítačové hry a Václava Klause, co ale ani jednu z těch poloek samu o sobě nedehonestuje. A e dobře vyrostete, jen pokud ty vzácné vlastnosti poznáte na vlastní kůi v okolí. Aspoň jako Mauglí v dungli.
To třeba synek našich známých zail jako prvňáček ve škole takovou šikanu, e za celý rok nevyrostl. Psycholog prý příčinu růstových potíí potvrdil, rodiče se školou vše vyřešili a já jen maně vzpomínám, jak babičky asly, e jsme přes prázdniny vyrostli, take to ani v našich školách asi nebylo nic moc, i kdy se mi ádná velká traumata nevybavují. Mám pocit – asi u to přicházející stáří –, e doba dětství byla méně brutální, třebae na trůně seděl Novotný a potom později za Husáka a v sovětském posádkovém městě... škoda slov.
Hrdost, tolerance, láska; humor, odvaha, pokora – hezká hesla pro ivot, ale ono jde ještě o to, e je člověk nemůe naplňovat jako jakýsi daný program; musí je mít spíš nenápadně a snad i neuvědoměle pod kůí.
V tom asi vězí nejtěší problém současné české, ale asi i světové LGBT komunity. Její oprávněná snaha nejen o zviditelnění, ale především o zrovnoprávnění a o nárok na bezpředsudečné přijetí heterosexuální většinou je často vedena snahou šokovat (viz podivný pořad Q na veřejnoprávní ČT2, oscilující mezi seriozní diskusí a zdrcujícím nevkusem, zřejmě jen shodou okolností homosexuálním) a násilně posouvat hranice vkusu nejen většinového; bezděky se tak přiznává obdobná předsudečnost, jaká je vyčítána lhostejné většině.
Jeliko máme se enou mezi těmi lesbami, buznami a transkami pár skvělých kamarádů, zblízka sledujeme hektické přípravy na první praský Pochod Tolerance, tzv. Prague Pride, akci, která se v posledních letech stala běnou kulturně-politickou součástí ivota světových velkoměst (v Bratislavě se letos konal pochod u podruhé). Nepřekvapí, e mezi organizátory je mnoho zde usazených cizinců. Úřední homofobie se občas projevuje činy, které mají a humorné rysy. Na plánovanou trasu pochodu úředníci původně nepovolili vjezd ádného alegorického vozu s odůvodněním, e průvod půjde po pěší zóně. Časem podlehli a jízdu povolili, ale a po třetině trasy, protoe v první třetině je jednosměrka opačným směrem (v době průvodu uzavřená pro veškerý provoz). Atd. Ale jistě, úřední blbost je všeobjímající, tedy takzvaně bi, a velmi pravděpodobně nesouvisí s postojem aparátu vůči sexuálním menšinám. Na druhou stranu je třeba říct, e akci zaštítil a přivítal i praský primátor.
Na přípravy pohotově zareagovali Mladí křesťanští demokraté a na stejnou dobu a místo si naplánovali Pochod pro rodinu, který údajně není namířený proti menšinám, nýbr na podporu menšiny jiné, toti početných rodin – aby bylo jasné, e mít sedm dětí je také normální. Na tom se podle organizátorů Pochodu Tolerance mohou shodnout, take bude v Praze 13. srpna veselo. Dostane-li se vám toto číslo Listů do ruky včas, přijďte.
My se enou spadáme do průměrné většiny (tři děti), take se chytneme za ruce a půjdeme v průvodu někde mezi, jak naviguje Pavel Liška, i kdy nezastírám, e teď nám připadají sympatičtější organizátoři té původní akce. Neboť jim právě nechybí hrdost, tolerance, láska, humor, odvaha... Pokračování příště.
Ondřej Vaculík:
Člověk jménem Rour
Dušan Havlíček:
Jaro na krku. Můj rok 1968 s Alexandrem Dubčekem
Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát
Anna Militzová:
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse
Jurij Andruchovyč:
Rekreace aneb Slavnosti Vzkříeného Ducha
Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze enevy
Jiří Weil:
trasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?
Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.
Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!
Mapa webu - přehled článků a struktury webu.
Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.
Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu
Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.