Jan Novotný

Vzpomínání na cestě

Za Mikulovem se nad silnicí do Vídně klene střecha působící dojmem jakési uvítací slavobrány. Mladšího cestujícího snad ani nenapadne, že kdysi bylo třeba se tu zastavit a podrobit se pasové a celní kontrole.

Pln zvědavého očekávání, ale zcela bez valut jsem tudy poprvé projížděl autobusem v létě roku 1969 jako člen výpravy brněnského Spolku posluchačů přírodovědecké fakulty (psala se tenkrát s malým „p“), kterou očekával tábor evropské mládeže Europolis. Podle směrnic pořadatelů měl být předzvěstí budoucí mírové, otevřené a spolupracující Evropy.

Žádný jiný reprezentant „tábora míru“ z pochopitelných důvodů na táboře nebyl (Jugoslávci, řekl bych, se do něho nepočítali). V naší výpravě byl i Afričan, Eritrejec David Akberon Tedla, kterého jsem nejprve mylně pokládal za Habešana a snad jsem před ním i prohodil něco pochvalného o tehdejším císaři, jehož jsem si vážil pro odpor, který kdysi kladl Mussolinimu. Vyvedl mě ihned z omylu – patřil k eritrejským vlastencům a hodlal se po dostudování u nás zapojit do boje za svobodu své vlasti. (Jak zjišťuji na internetu, Eritrea si ji později za cenu velkých obětí a ztráty části území vybojovala.) David byl mým spolunocležníkem ve stanu, po půlnoci se pravidelně budil, pečlivě se zachumlával do deky a s drkotajícími zuby šeptal: Zima, zima. Díky jeho štědrým pozváním jsem si mohl po dosti chudém obědě (kdo nám ho platil, už nevím) dopřávat pivo či limonádu.

Zajímavými a nápadnými účastníky tábora byli reprezentanti evropských diktatur – Španělska a Portugalska. Měli stejnokroje, začínali den rozcvičkou, stěžovali si na táborové radě (byla veřejná a konala se u kapličky na vrcholku kopce nad Vídní pod večerním nebem) na bezostyšné německé nudisty. Patrně jako jediní se disciplinovaně účastnili naplánovaných pracovních činností (pamatuji si už jen, že mezi ně patřilo hrnčířství). Španělé uspořádali o své zemi besedu. Nebyl jsem tam, možná jsem si řekl, že na caudillovu propagandu nejsem zvědavý. Někteří kolegové tam ale šli a říkali, že beseda jim otevřela oči: pochopili prý, že nebýt Franca, dopadli by Španělé jako my.

Jednoho dne přijel s účastníky tábora debatovat jakýsi evropský politik – byl tuším ředitelem instituce nazvané Evropský dům. Líčil nám krásné perspektivy budoucí Evropy zbavené hranic. Někdo z kolegů se přihlásil o slovo a upozornil ho, že mu naslouchají i lidé, pro něž je to všechno bohužel jen krásný sen, protože je od Evropy dělí železná opona, udržovaná cizí armádou. Nezoufejte, odpověděl politik, myšlenka jednotné Evropy se bude nepochybně prosazovat a za dvacet let už do ní určitě budete patřit. Však uvidíte sami.

Připadalo mi to tenkrát jako čirá naivita. Přesto jsem věřil, že loňské jaro u nás zanechá aspoň nějaké stopy a do Rakouska se brzy zase podívám. Zatímco většina kolegů domů nespěchala a využila příležitosti k cestám do Alp, já jsem se hned po skončení tábora vrátil. Brzy spadla klec a znovu jsem mohl vyrazit do Vídně, jakmile na jaře 1990 oschly cesty. Tentokrát jsme byli malá skupinka orientačních běžců a jeli jsme autem na závody. Za hranicemi někdo vykládal znamenitý vtip: Ptal se chlapeček tatínka na Devíně: „Tatínku, kdo žije za těmi dráty?“ „My, synku, my.“ Radovali jsme se, že to už patří minulosti.

Jezdil jsem pak do Vídně častěji – na zajímavé přednášky, výstavy, někdy jenom tak na výlet. Už bych to vůbec nespočítal. Nakonec mi to nějak zevšednělo a víc než pět let jsem tam nebyl (nepočítám-li noční průjezd cestou na Sardinii). Uvidím a zažiju dnes něco výrazně nového?

Jan Novotný

Obsah Listů 4/2011
Archiv Listů
Autoři Listů

Jan Novotný

Vzpomínání na cestě

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu