Antonín Rašek

Krize multikulturní společnosti?

Norská tragédie připomněla mnohé otázky, naléhavé, ale jistě dokonale nezodpověditelné: Která nebezpečí soužití národů jsou dána „objektivně“ a která jsou výsledkem proměn nálad? Za jakých okolností jsou zdrojem rizika menšiny a za jakých většina, její ideologie rostoucí ze strachu a budované na nenávisti? -red-

Vytvoření evropské a světové multikulturní společnosti, podobné Spojeným státům, bylo jedním ze snů intelektuálních elit. I v jejich vědomí se však stává mýtem. V poválečném migračním pohybu převládaly pozitivní prvky, zvláště muslimská minorita je však po 11. září 2001 považována zvláště v Evropě a v Austrálii za hrozbu. Tento trend má v západní Evropě politické důsledky, na protipřistěhovaleckých trendech se profilují krajní pravicové strany. Politická korektnost jistého mlčení o integraci migrantů byla prolomena vystoupeními Kevina Rudda, Davida Camerona, Angely Merkelové a Nicolase Sarkozyho. Smířlivý pokus Baracka Obamy změnit přístup k muslimské civilizaci se v jeho káhirském vystoupení podařil jen zčásti.

Kvalitativně složitější situace nastala po vypuknutím krize v arabském světě a následně i v širším okolí. Italský ministr Franco Frattini, politik ze země, která se z těch evropských cítí nejvíce ohrožena, otevřeně řekl, že jde o hrozbu „exodu biblického rozsahu“. Za střízlivý považoval odhad, že může jít o tři sta tisíc běženců. Požádal proto o pomoc Evropskou unii. Ta ji zprvu slíbila, poté však unijní státy s výjimkou stejně ohrožené Francie, Španělska, Řecka, Malty a Kypru převážně odmítly od Itálie uprchlíky přebírat. Dohodly se pouze, že pro ně vytvoří humanitární fond. Brzy poté však i Francie začala Italům komplikovat převzetí části uprchlíků. Např. v Libyi byly totiž v tu dobu až dva miliony nelegálních imigrantů z afrických zemí; jejich struktura byla navíc komplikovaná, byli mezi nimi i zločinci a příslušníci Mubarakovy tajné policie. Evropa nebyla na takový exodus připravena.

Autoři mnoha scénářů varovali před tím, co se potvrzovalo v polovině první dekády 21. století, totiž že narůstá propast mezi potřebami a aspiracemi veřejnosti a ekonomickou realitou a že škrty ve veřejných výdajích a nové úsporné programy povedou po celé Evropě k masivním veřejným protestům.

Strach z přistěhovalců a zvláště z islamizace vytvořil příležitosti i pro vydírání. První se jí chopil libyjský vůdce Muammar Kaddáfí na summitu o ekonomické spolupráci Evropy a Afriky. Požadoval od EU pět miliard eur, změnu obchodní politiky a technickou pomoc (např. průzkumná letadla) za to, že zabrání proudu nelegálních imigrantů do Evropy. Jinak podle jeho slov „křesťanský bílý svět zčerná“ a Afrika se obrátí na Čínu, Indii nebo na Rusko.

Míra snesitelnosti

Francie byla v řadě poválečných období pro mnohé země příkladem sociální politiky, a to zejména pokud jde o vztah k menšinám. Byly tu zprvu přijímány bez vážnějšího napětí. Jistě k tomu přispěly i výčitky svědomí za éru kolonialismu a zvláště za alžírskou válku. Těžko to mohl vážněji narušit nedávný spor o nošení burek do francouzských škol.

Jen jako důsledek kolem 150 lokálních válek v posledních desítiletích odešlo ze svých zemí kolem 40 milionů lidí. Zůstaneme-li u Francie, přišlo sem do roku 2005 asi 1,55 milionu Alžířanů, 1 milion Maročanů, 350 tisíc Tunisanů, 315 tisíc Turků, 250 tisíc Afričanů, 100 tisíc Asijců a 100 tisíc přistěhovalců z jiných zemí.

V roce 2010 bylo v Belgii 12 % muslimů. V Rusku je každý sedmý obyvatel muslim. Největší městské seskupení muslimů je v Moskvě.

Je zřejmé, že na lidovými bouřemi zmítaném Blízkém východě a v Severní Africe je nekontrolovaný a zatím nekontrolovatelný růst obyvatel, který může v krátkém čase přerůst v humanitární katastrofu. V Egyptě například počet obyvatel vzrostl za posledních dvacet let o dvacet milionů, v Sýrii o šest milionů a v Libyi o více než dva miliony. Na miniaturním území palestinské Gazy se zvýšil počet obyvatel od roku 1950 šestinásobně a ženy tu rodí pět a více dětí. V roce 2030 může v Egyptě žít 120 milionů obyvatel. Na Blízkém východě a v Severní Africe bude chybět až 100 milionů pracovních míst. Emigrace do Evropy je proto pro lidi v této oblasti existenčním východiskem.

Je zřejmé, že existuje určitá hladina saturace, absorpce, tj. schopnost většinové společnosti vstřebat a integrovat nová etnika. Je-li tato hranice překročena, vznikají i uzavřené komunity a ghetta, čímž je tento vývoj se všemi negativními důsledky ukončen, protože jejich existencí sílí i xenofobie, přerůstající v rasismus. Rozhodující především je, jak dalece je konkrétní minorita schopná se integrovat, tzn. přizpůsobit se daným podmínkám, resp. jak je majorita schopna tyto minority asimilovat, tj. jakou má vůli je přijmout.

I v Evropě se začínají prosazovat principy, které byly obsaženy v projevu australského premiéra Kevina Rudda. Muslimové, kteří chtěli žít v Austrálii podle islámského práva šarija, byli vyzváni, aby opustili zemi. Rudd tehdy rozhněval některé australské muslimy zvláště prohlášením: „Přistěhovalci, ne Australané, se musí přizpůsobit. Přijměte to, nebo odejděte. Jsem unavený obavami tohoto národa, zda nejsme ohroženi nějakými jedinci či jejich kulturou.“

Počet obyvatel Evropy vzrostl ze 422 milionů v roce 1900 na – jenom – 727 milionů v roce 2000. Od 60. let dvacátého století porodnost prudce klesala a v Evropě se rodí méně dětí, než by stačilo k prosté reprodukci. Pokud by trend pokračoval, v roce 2300 by tu žilo 60 milionů lidí. Podle OSN bude Evropa do roku 2050 potřebovat k obnovení věkové rovnováhy nejméně 700 milionů přistěhovalců. Ve srovnání s tím muslimská populace rostla v celosvětovém měřítku podle studie americké organizace Pew Forum v následujících dvaceti letech dvakrát rychleji než populace ostatní, takže roku 2030 při ročním tempu 1,5 % by již tvořila čtvrtinu (26,4 %, tzn. přes 2,1 miliardy osob; více než milion jich bude v 79 zemích) populace světové (v první dekádě 21. století to bylo 2,3 %). Nejvíce muslimů bude v Pákistánu a v Indii, které jejich počtem předčí Indonésii. V Nigérii bude více muslimů než v Egyptě. V Evropě se počet muslimů do roku 2030 zvýší z dnešních 44,1 milionu na 58,2 milionu, tj. o třetinu a bude činit 8 % celé populace (nyní 6 %); v mnoha evropských zemích přesáhne muslimská populace více než desetinu obyvatel, např. v Belgii (z dnešních šesti na 10,6 %) a ve Francii (ze 7,5 % na 10,3 %); podobně tomu bude ve Švédsku, Velké Británii a v Rakousku. Jistým počínajícím problémem je, že k islámu se v západních zemích hlásí tisíce nejspíš existenciálně vykořeněných Evropanů. V ČR jsou to jen jednotlivci, ostatně jak jinak v zemi výrazně ateistické či nevěřící. V USA bude nárůst z pouhého procenta na 1,7 %, tj. zhruba jako obyvatelstva židovského. Tempa přírůstku muslimů závisejí na národnostní politice, jaká se v Evropě a v USA bude prosazovat.

Domorodci a nomádi

Zygmunt Bauman napsal, že pomalu končí nadvláda lidí usedlých nad lidmi potulnými, nomádi začínají převládat, přestává platit princip teritoriality. Příčinou této tekutosti moderního věku je globalizace. Důsledkem postupná ztráta národní identity. Tu nelze zachraňovat nacionalismem a konzervatismem, jak se děje v současné době v Maďarsku, ani kosmopolitismem zaštiťovaným trochu již znejistělým multikulturalismem.

Nadějná 90. léta minulého století vystřídalo období mezi 11. zářím 2001 a ekonomickou krizí. Poslední dekádu navíc spoluutvářel terorismus. Těžiště konfliktů se začalo přesunovat mezi Západ a islamismus. Místo aby se po Iráku a Afghánistánu upevnily transatlantické vazby, došlo spíše k jejich uvolnění, zatímco západní prostor byl dále kolonizován muslimy. Typický je výsledek jednoho sociologického výzkumu v Egyptě. Koho nejvíc Egypťané nenávidí? Američany. A kde by chtěli nejraději žít? Ve Spojených státech!

Ačkoli to bylo proti mezinárodnímu právu, ve Švýcarsku na podzim roku 2010 vyhlásili referendum o změně ústavy umožňující automatické vyhošťování cizinců za trestné činy, jako jsou úmyslné usmrcení, vražda, ublížení na zdraví s následkem smrti (z výjimkou neúmyslných a nedbalostních trestních činů), znásilnění a další těžké sexuální delikty, loupež, braní rukojmí, obchodování s lidmi a drogami, vloupání, zneužití sociálních dávek a práce načerno. Bylo to reakce na růst trestných činů cizinců, kteří již ve Švýcarku tvořili pětinu obyvatel. Cizinci by však byli v takovém případě na rozdíl od rodilých Švýcarů potrestáni dvakrát: soudním výrokem a vyhoštěním.

Ke Švýcarům se přidávaly další země. K razantnímu kroku se rozhodli i Řekové, když zjistili, že přes jejich území proudí z Turecka do Evropy nejvíce nelegálních přistěhovalců (80 %) z Afghánistánu, Alžírska, Iráku, Pákistánu a Somálska a problémy s nimi nejsou s to řešit. Řecká hranice se stala nejvyhledávanější, když se Italové dohodli na zastavení proudu uprchlíků s Muammarem Kaddáfím. Řekové nejdříve zamýšleli postavit na tureckých hranicích třímetrovou, 200 kilometrů dlouhou zeď, po mezinárodní kritice humanitárních organizací slevili na dvanáct kilometrů. Ostatně v historii nic nového, počínaje čínskou zdí přes římské valy až ke zdi berlínské. Konečně ani v současnosti, kdy je zeď na izraelsko-palestinské hranici, v Maroku, Severní Koreji, v Severním Irsku i na některých místech americko-mexické hranice (1050 km ve čtyřech amerických státech). Zadluženému Řecku se proto nebylo možné divit, že sahá k takovému extrémnímu kroku. Zvláště proto, že Turecko se nechová příliš vstřícně, nechce zadržené uprchlíky přijmout zpátky. Není překvapením, že mezi kritiky řeckého rozhodnutí není Německo a Francie, které nechtějí Turecko v Evropské unii. Amnesty International naopak protestuje, že podobné praktiky jsou proti lidským právům. Je otázkou, zda se při takové toleranci neriskuje vlna nacionalismu s neblahými následky, které Evropa již dobře zná. Jako kdyby zároveň neexistovala lidská práva místních občanů, když motivace většiny uprchlíků je ekonomická.

V Řecku nyní žije 300 tisíc uprchlíků. Odpor se Řekům vyplatil, EU jim poslala na pomoc 200 pohraničníků, a tak se proud nelegálních příchozích snížil na polovinu (44 % – v roce 2009 to bylo 128 tisíc). O vážnosti situace svědčí, že např. nizozemská loď vylovila u řeckých břehů 241 afghánských uprchlíků.

Selhal multikuturalismus?

Na konci roku 2010 Moskva prožila snad nejhorší rasové nepokoje za poslední léta. Vyvolali je příslušníci radikální pravice a terčem jejich útoků byli zvláště Kavkazané. Experti americké analytické instituce Stratford dokonce pro stále klesající počet etnických Rusů a vysokých růst národnostních menšin varují před rozpadem Ruska.

Do sporu se pustil i ruský prezident Dmitrij Medvěděv. V prvé řadě odmítl názor premiéra Vladimíra Putina, že při řešení národnostních problémů by se Rusko mělo inspirovat národnostní politikou Sovětského svazu, kde podle něho žádné vážnější problémy mezi národy nebyly. Těžko by ale zdůvodnil, proč se Sovětský svaz rozpadl. Putin klade důraz na vlastenectví. Medvěděv vidí vzor spíš v přístupu Spojených států k nacionální problematice v posledních čtyřiceti letech. Postavil se proti jakýmkoli příkazům a zákazům; pokud jde o registraci lidí v místě bydliště, měla by být jednoduchou a pro lidi pochopitelnou procedurou.

Podobně tomu je podle zmíněného Stratfordu i u původních patnácti členských zemí EU kvůli problémům přijetí muslimských přistěhovalců. Bude jich zde potřeba, ale povede to k nové vlně nacionalismu. Je tedy strategickou otázkou, zda jít touto cestou. Střední Evropa údajně takové problémy nebude mít, a proto jí Stratford předpovídá daleko lepší budoucnost.

„Multikulturalismus selhal.“ Touto větou v projevu k mladým konzervativcům, rozvířila německá kancléřka v Německu debatu o islámu. Ta probíhala několik měsíců. Přistěhovalci se podle Merkelové musejí začlenit do společnosti a přijmout německou kulturu a hodnoty: „Cítíme se být vázáni na křesťanské hodnoty. Ten, kdo to neakceptuje, tu nemá co dělat,“ prohlásila tvrdě kancléřka „středu“, a přidala se tak na stranu velice konzervativního bavorského premiéra Horsta Seehofera, který navrhoval tvrdší integrační politiku. Seehofer ve Focusu tvrdil, že Německo není přistěhovalecká země, že je třeba upřednostňovat přistěhovalce, kteří se chtějí začlenit, a zavést sankce pro ty, kteří se integrovat nechtějí. To také bez problémů mohou poté, co turecký premiér Recep Erdogan při návštěvě Německa v přednášce svým rodákům řekl, že asimilace, přesněji řečeno „přizpůsobení menšiny nebo přistěhovalce okolní většinové společnosti“, je zločin.

Stejně jako Merkelová zareagoval i britský premiér David Cameron. Zvolil si k tomu bezpečnostní konferenci v Mnichově. I on se domnívá, že multikulturalismu už bylo dost a chce přinutit muslimské organizace, aby se aktivně podílely na boji proti terorismu. Příčinou jsou atentáty spáchané vyznavači islámu s britským občanstvím, při nichž zahynulo 52 lidí. Ve Velké Británii je podle MI5 dva a půl milionů britských muslimů, z nichž dva tisíce je zapojeno do teroristických buněk. Cameron je proto proti podpoře muslimských organizací, dokud se nepostaví proti terorismu. Chce zakázat šíření militantních myšlenek a požaduje od nich identifikovat se s britskou demokratickou tradicí a způsobem života. Představitelé britských muslimů poukazují na to, že radikalizace části jejích příslušníků je důsledkem událostí v Afghánistánu a v Iráku. Cameron však má pro své názory dostatečnou podporu.

Politické zneužívání muslimské migrace

Asimilace a integrace muslimů začala být hlavním politickým a společenským problémem západní Evropy od začátku 21. století, když tu počet muslimů neustále narůstal, takže se začalo mluvit o demografické revoluci. Postupně se začaly ukazovat i jiné jevy, na které upozorňoval na konci první dekády jednadvacátého století Paul Johnson – že islám vyčerpal svůj potenciál a začal ztrácet na přitažlivosti. Hlavní problém nespočíval ani tak v tom, že jeho nejmilitantnější složky jako nástroj využívaly terorismus, ale v tom, že ve srovnání se západním světem a konfuciánskou Čínou byl ekonomicky neúspěšný. Střetnutí se neodehrávalo na poli religiózním ani univerzálně civilizačním, jako spíše na poli národohospodářské úspěšnosti, resp. neúspěšnosti islámsky orientovaných zemí.

Přední evropský politolog Jacques Rupnik uvádí: „Zranitelnost našich společností souvisí s jejich otevřeností, a musíme tedy znovu definovat otázku poměru mezi svobodou a bezpečností. Dilema Západu je v podstatě v tom, že je nucen hájit svobodu na úkor jiných svobod.“

Nejde ale jen o tuto polaritu, je tu i další vážný jev, jakým je z demografických důvodů nedostatek pracovních sil, který si migraci vyžaduje. Z toho je ovšem jediné východisko: Migrace se musí stát řízeným procesem, musíme přijímat jen ty, se kterými nebudeme mít v budoucnosti problémy. Zároveň pravděpodobně stojíme před hledáním nového modelu uspořádání vlastní společnosti a musíme přestat operovat s terorismem, ve kterém jsme si našli zástupný problém sloužící k odvedení pozornosti od vnitřní polarizace společnosti.

V Nizozemsku, Německu, Velké Británii, ve Francii i jinde se k problémům muslimské minority vyjadřují i političtí představitelé. Především kritizují její nízkou schopnost integrovat se do západoevropské společnosti. Museli zprvu podstoupit i obvinění z nacionalismu a xenofobie. Jako téma diskuse byla tato problematika do značné míry dlouho tabuizovaná. Zároveň však vznikaly politické strany, které z napětí mezi původními obyvateli a příslušníky muslimské minority těžily.

Nové divoké „stěhování národů“ může nastat i jako důsledek ekonomických, sociálních, ekologických krizí a katastrof. Japonsko je natolik ekonomicky vyspělé, že je schopno následky nedávné přírodní katastrofy překonat. Podle Asijské rozvojové banky by však mohly ceny potravin, které zejména kvůli zdražení ropy stouply od začátku roku 2011 o více než třetinu, zvláště v asijských zemích uvrhnout do extrémní chudoby k dosavadním šesti stům milionů dalších přes šedesát milionů lidí. Již nyní v některých těchto zemích vzrostla inflace o deset procent, což povede k ekonomickému poklesu. Důsledkem mohou být další vlny emigrantů do zemí, které jsou na tom lépe.

Události v arabském světě prověřily i funkčnost Schengenské dohody. Pod tlakem vlny uprchlíků požádaly Itálie a Francie o zpřísnění kontroly na hranicích, zvláště těch vnějších, které mají střežit v případě potřeby k tomu vytvořené týmy Frontex. Od začátku roku proniklo například do Itálie třicet tisíc běženců, proto požádala o pomoc ostatní unijní státy. Většina jich odmítla, a proto italská vláda pohrozila, že jim vydá dočasné povolení o volném pohybu v schengenské zóně. Evropská komise souhlasila jen s tím, že vydá pokyny pro dočasné kontroly na hranicích mezi státy. Stěžuje si zejména Francie, do níž se část uprchlíků chce z Itálie přesunout. Přitom Francie každoročně přijme kolem devadesát tisíc Afričanů. Je zřejmé, že tlak na určité úpravy Schengenské dohody bude pokračovat, a to zejména z protiemigrantsky zaměřených kruhů.

Jak je patrné, nejsme už ani tak na začátku otevřených diskusí, jako praktických opatření.

Antonín Rašek

Obsah Listů 4/2011
Archiv Listů
Autoři Listů

Antonín Rašek

Krize multikulturní společnosti?

Míra snesitelnosti

Domorodci a nomádi

Selhal multikuturalismus?

Politické zneužívání muslimské migrace

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu