Adam Szostkiewicz

Bulvár na dlažbě?

Největší londýnský tabloid The News of the World si zlomil vaz na skandálu s nelegálním získáváním informací, kterých využíval ke zvýšení prodeje. Ale neklamme se, že z toho bude nějaká morální revoluce v médiích. „To je šokující i podle standardů britského populárního tisku,“ říká Eugeniusz Smolar, bývalý šéf polské redakce Rádia BBC World Service. Pokud jde o sdělovací prostředky, Anglie se nám spojuje právě s BBC a londýnskými Times. To jsou vizitky vysokých standardů žurnalistiky. Ovšem na ostrovech vládnou tabloidy. Nedělní noviny The News of the World (NoW) míval před svým pádem 7,5 milionu čtenářů. Pro srovnání: takzvané quality papers, noviny na vysoké úrovni, měly v neděli (na ostrovech vychází tisk sedm dní v týdnu) dohromady 5,8 milionu. V první desítce největších novin světa NoW zaujímaly šesté místo, hned na německým Bildem, taky tabloidem. Zlatonosnou desítku uzavírá další britský bulvár, The Sun (téměř 3 miliony).

Patří témuž mediálnímu magnátovi, který je majitelem NoW – Rupertu Murdochovi. To je legendární šaman byznysu, jeden z nejbohatších lidí na světě. Ale taky hatefigure, postava, jíž opovrhují všichni, kteří neakceptují Murdochovy agresivně kapitalistické metody v obchodu a médiích – ani jeho blízké svazky s politiky. Tento negativní pohled na magnáta nenapravilo ani to, když převzal renomované deníky Times a Wall Street Journal. Teď se Sun pravděpodobně ujme sirotků po NoW a poskytne posmrtný život bulváru, kterému Murdochovo impérium brutálně a cynicky zakroutilo krkem.

Brutálně, aniž by se totiž ptalo na názor kohokoliv z 200 novinářů a aniž by se ohlíželo – v zemi, která si tak váží institucí – na téměř dvousetleté dějiny novin. Cynicky, tabloid totiž nešel pod nůž proto, že hrubě porušoval zákon, ale proto, že se ocitl na pranýři veřejného mínění. To bolestně zasáhlo Murdochovo impérium, jeho obraz a plány. Murdoch už měl skoro v kapse souhlas úřadů s převzetím veškerého podílu v televizi BSkyB. Ale pobouření hackerskou aférou v NoW může politiky donutit, aby definitivní rozhodnutí v této věci odložili na později. Aféra představuje navíc rozbušku krize důvěryhodnosti garnitury premiéra Camerona, protože upozornila na jeho osobní sepjetí s Murdochovou skupinou.

Při záchraně před útoky opozice musel premiér přistoupit na zahájení nezávislého soudního vyšetřování. V této situaci nemůže být ani řeči, že by Murdoch nahradil jednu slepici snášející zlatá vejce – NoW – druhou, televizí BSkyB. Na NoW vydělával Murdochův holding 10 milionů liber ročně, na BSkyB může vydělávat stokrát víc. Skandál nerozpoutal jen diskusi o metodách bulvárního tisku, ale také o nemohoucnosti současného systému veřejného dozoru nad britskými médii (nezaměňovat s cenzurou, jde o průhlednost a profesní etiku).

Skandály za účasti bulváru jsou stálým prvkem hry ve světě masové kultury. Aféry jsou jejím kyslíkem. Ne dřív než v květnu žila Británie včetně samotného parlamentu případem fotbalisty Ryana Giggse, miláčka milionů. Giggs se zapletl do nemanželského milostného vztahu. Když začaly informace pronikat do médií, dosáhl soudního zákazu tiskových zpráv o sobě. Nejvyšší soud odmítl návrh, který podal Sun, aby byl zákaz zrušen. Bylo to chápáno jako nepřípustné výsady celebrit. Protest spojil bulvár s náročnějším tiskem, který se metodám tabloidů vyhýbá.

Hlas lidu

Název tabloid pochází z formátu novin tohoto typu. Ještě před dvaceti lety měly renomované deníky, které četla inteligence, rozměrný formát. Bulvární – formát podobný dnešním běžným deníkům. Rozdíly formátem nekončily. Od 19. století se tabloidy dělaly podle zásady: pište tak, aby vám mohla rozumět vaše služebná. Pro tuto formulaci se vyslovoval Američan Joseph Pulitzer, zakladatel první novinářské školy v dějinách a ceny, která je dnes symbolem vážné žurnalistiky. Jeho mladší rival William Randolph Hearst, také tiskový magnát, proslul rčením: „Každý člověk je darebák a lze si ho za peníze koupit.“ Opakoval demokratické fráze o novinách jako hlasu lidu, ale vlastně rozvíjel tisk pro neotesané masy, které se řídí emocemi. Takovým postačí obyčejné story, pseudovědecké senzace, děsuplné popisy zločinů, zajímavosti a klepy ze světa vaudevillů, erotická poradna, sport, komiksy, no a trocha přítulných kočiček, ladných linií...

Na podobných principech se vyvíjel bulvární tisk v Anglii i ve zbytku Evropy. Anglické tabloidy psaly stručně, agresivně, hurávlastenecky. Vyvolávaly dojem, že stojí na straně obyčejných lidí proti elitám. Kázaly morálku, ačkoliv jejich vydavatelé a redaktoři takové zásady často sami nedodržovali. Kultura pokrytectví kvete v tabloidech dodnes. Nadšeně demaskují pýchu, hloupost, chamtivost a zkaženost bohatých, vlivných, slavných, jako by publikum bulváru bylo těchto hříchů prosté. Například v oblasti sexu. Přirozeně míval tento sektor tisku taky lepší stránky. V době války s Hitlerem spolu s rozhlasem neobyčejně působivě posiloval morálku národa. Ale už po pádu berlínské zdi The Sun dokázal bez skrupulí povzbuzovat britské fotbalisty, aby rozdrtili „skopčáky“, čímž skoro vyvolal britsko-německou diplomatickou krizi.

Tabloidy odhalily nejeden skandál, který si veřejné odsouzení zasloužil. Stává se, že svou dotěrností demaskují absurdity nebo nekonzistentnost právního či administrativního systému. Dlouho před zmíněným skandálem fotbalisty Giggse žili Britové několik dní případem konzervativního poslance parlamentu Stephena Milligana, který zemřel za nejasných okolností. BBC informovala o tomto faktu, ale bez jakýchkoliv dalších vysvětlení, protože jí to zákon zakazoval. Tabloidy okamžitě slíbily, že všechny podrobnosti zveřejní nazítří. Poslanec se sám zadusil během osamělých nezvyklých sexuálních praktik. Tabloidy vydělaly, protože veřejnoprávní média dodržovala standardy (ochrana soukromí), takže působily jako ctnostná tetička.

Demokraticky zvolení politici nemohu s tabloidy nepočítat – nejen na ostrovech. Ale tam zvlášť, protože politická ráže půltuctu britských tabloidů je stále velká. Koho podpoří, ten může vyhrát volby, koho si znelíbí, může se u moci neudržet. Láska takovéhoto tisku je přelétavá, a tak s ním politici zacházejí opatrně. A dokonce se snaží mít dobré vztahy s jejich majiteli. Tabloidy pevně nestojí ani tak za pravicí nebo levicí, i když spíše za pravicí, jako za zájmy svých vydavatelů a „britskými hodnotami“. Na tomto poli mají své zásluhy. O britské identitě a dějinách v nich psávají uznávaní autoři, intelektuálové.

A tu se situace radikálně obrací. Tentokrát se právě tabloid ocitl ve smrtící pasti. Zahnali ho do hrobu ti šéfové a zaměstnanci, kteří v soutěži s konkurencí překračovali další a další hranice. To, že se tabloidy honí za celebritami, je samozřejmost tohoto segmentu tisku. Když jsem v raných 90. letech pracoval v BBC v Londýně, něco jsem se v jídelně naposlouchal nářků nad kažením novinářských standardů zlotřilými reportéry tabloidů, kteří pěstují chequebook journalism, kupování informací za peníze. Tehdy žila Británie skandálem po zveřejnění snímků princezny Diany v posilovně, které bez jejího vědomí a souhlasu pořídil jeden večerník.

Ale od té doby se tabloidy posunuly po šikmé ploše mnohem dál. Rubikon byl překročen v době počítačů, mobilů a internetu. Průmysl senzace získal nové možnosti produkce novinek ze žumpy. Hon zlotřilých reportérů a paparazzi na celebrity však představuje menší zlo než kořistění z lidského neštěstí. Právě tuto hranici překročily zlikvidované Murdochovy noviny. – To je veřejné tajemství, že všechny tabloidy, nejen z Murdochovy stáje, se věnují hackerství a nelegálně odposlouchávají. Dosud však všichni shodně mlčeli. Teď o tom píší, ale jsou k smrti vyděšeny, prohlašuje Neal Acherson, významný britský novinář a spisovatel.

Murdochgate

Tabloidy se mají čeho bát. Když vypukl skandál NoW, během několika hodin stáhla většina poskytovatelů reklamy objednávky a v internetu se objevily výzvy k bojkotu novin. Vždyť přece bez reklam a čtenářů nemá tento byznys šanci. Pobouření na NoW mělo etický charakter. Tabloid (nebo lidé, které si najal) se mnohokrát vloupal do hlasových schránek bezbranných obětí. Rodičů vojáků padlých v Iráku a Afghánistánu, cestujících z londýnského metra zabitých při bombových atentátech v roce 2005. Neušetřili ani rodinu dívky – oběti sexuální vraždy. Hacker zašel až k vytváření dojmu, že její mobil je nadále používán, čímž zmýlil vyšetřovatele a posílil naděje rodičů, že dcera žije. Vše pro to, aby ukradené informace využil pod heslem „Jenom u nás si o tom přečtete“.

Darebácké postupy se v NoW používaly roky. Andy Coulson, jedna z ústředních postav nynějšího dramatu, byl šéfredaktorem tabloidu do roku 2007. Odstoupil, když soud poslal do vězení novináře NoW, který se zabýval královskou rodinou, a soukromého detektiva, který s bulvárem spolupracoval. Oba byli, jak se ukázalo, hackeři. V detektivových papírech našla policie čísla mobilů několika tisíc lidí z veřejného života. Detektiv byl za své služby placen hotově – 100 tisíc liber ročně. Coulson samozřejmě „o ničem nevěděl“. Stejně jako jeho předchůdkyně Rebekah Brooksová, dnes klíčová postava britské části Murdochova impéria. Když levicový londýnský Guardian nedávno zveřejnil výsledky svého novinářského šetření o zlotřilých reportérech NoW, Brooksová říkala médiím, že to čte s pocitem hnusu. S pocitem hnusu? Že by taky o ničem nevěděla? Rebekah Brooksová strávila polovinu svého profesního života v Murdochově impériu, byla šéfredaktorkou Sun, než přešla do NoW. Právě za jejího vedení se tabloid vloupal do hlasové schránky zmíněného nešťastného děvčete Milly Dowlerové. To už byl Rubikon. Narušení veškerých novinářských, právních, lidských standardů – hyenismus.

To muselo vést ke krizi nejen etické, ale i politické. V tom spočívá mimořádnost a vážnost skandálu s The News of the World. To už není aféra jednoho tabloidu, to je Murdochgate. Protest proti jistému způsobu vedení obchodu, politiky a médií. Porušování veškerých norem ve jménu finančního profitu a „práva občanů na informace“ nabylo patologických rozměrů. Objevuje se zásadní otázka, čím je dnes informace, jak daleko sahá právo na ni a zda každý zájem, zvláště když ho stvořil samotný bulvár, musí být uspokojen za každou cenu. Ovlivňuje to taky svět politiky, který – uhranut mocí bulvárního tisku a elektronických médií – začal bulvarizovat vlastní sdělení. Známe to i my.

Když vůdce opozice labourista Ed Miliband naléhal v parlamentu na premiéra Camerona, aby řekl, co soudí o mravní odpovědnosti šéfů Murdochova holdingu včetně Rebeky Brooksové, zasáhl soupeře na solár. Je totiž známo, že i s ní, i s Coulsonem, donedávna hlavním Cameronovým spin doctorem, se premiér přátelí. V tutéž dobu byl Coulson zadržen policií s obviněním, že korumpoval policisty v době, kdy pracoval v NoW, a zřejmě i poté. Někteří policisté měli inkasovat peníze od tabloidu za informace a protahování vyšetřování. Takovému člověku dal Cameron druhou šanci. Coulson mohl dále řečnit o tabloidech jako opoře demokracie. Vzdal se lukrativního vládního místa sotva před několika měsíci. Během několika dnů nepokořila aféra NoW jen mediálního magnáta, ale i premiéra. Koaliční vláda se kvůli tomu jistě nerozpadne, ale s hanbou je už jedna ruka.

Debata v parlamentu byla projevem vzpoury proti Murdochovu vlivu v politických kruzích za dob Blaira, Browna i Camerona, komentuje Ascherson. Jako o Štědrém večeru, kdy se zvířata jednou za rok přestávají bát a dávají průchod svému odporu, v tomto případě k Murdochovu impériu. Dost lží a kliček. Obrovský význam má lavina informací o korupci v londýnské policii. Policistům se platilo nejen za informace pro tabloid atraktivní, ale taky za prodlužování vyšetřování hackerských reportérů. A ty, kteří nechtěli spolupracovat, tedy projevili slušnost, strašili, že si v novinách přečtou, jak jsou nevěrní svým manželkám, vypráví Ascherson.

Pád NoW by měl být mementem pro média, politiku i podnikání. Není divu, že o něm píší na titulních stranách média v celé Evropě. Vždyť nejen v britském tisku se vyskytují novináři „deformující pravdu, plagující konkurenci a porušující zákon, aby udělali materiál, který zvýší prodej“ (The Financial Times Deutschland). Ale nebuďme naivní. Uslyšíme sbor odsudků, také v pokryteckých tabloidech, načež nastane návrat k boji o čtenáře týmiž metodami. Pokrytectví není totiž doménou jen tabloidů, ale i jejich příjemců.

(Polityka 29/2011, 13.–19. 7., www.polityka.pl)

Adam Szostkiewicz (1952) byl aktivistou demokratické opozice a Solidarity před rokem 1989, jako publicista se zabývá hlavně mezinárodní politikou, církevními a náboženskými otázkami; pracuje v týdeníku Polityka, působil také v BBC.

Obsah Listů 4/2011
Archiv Listů
Autoři Listů

Adam Szostkiewicz

Bulvár na dlažbě?

Hlas lidu

Murdochgate

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu