Václav Burian

Leo albus

Další řádky jsem psal pro polské přátele, abych jim aspoň trochu řekl, čím je pro mě (a ještě se skromnějším nárokem: čím je pro Čechy) Slovensko. Oni se na to ptávají,

i když spíše až od počátku 90. let. To může omluvit, že po výletu na Spiš píšu, co Češi a Slováci vědí stejně dobře, ba lépe.

Kvítek, vložený mezi Krompachy a Margecany, mezi strany 486 a 487 Průvodce po Československé republice, bude hořec. Jistě to nepoznám. Dědeček ho tam musel vylisovat někdy mezi léty 1933, kdy průvodce vyšel, a 1938, kdy přešla na výlety chuť, ale drobný plamínek na vrcholu zelenohnědošedavé pochodně je pořád sytě modrý. Bez Průvodce po Československé republice na Slovensko nejezdím, na jinou kapesní knihu, která by nesla tolik informací pocestnému potřebných, jsem ani nenarazil. Hodně toho už ale neplatí nebo platí jinak.

„Spišská Nová Ves platí za (relativně) nejbohatší město na Slovensku,“ říká Průvodce a vysvětluje to obrovským lesním majetkem, dřevařstvím, a hornictvím – v roce 1930 se v okolí „těžilo na 50 000 vagonů železné rudy, 6 000 vagonů manganu, 5 300 vagonů mědi, 2 000 vagonů pyritu a 70 000 kg rtuti“. Ale přišla světová krize, průvodce ji zaznamenává i na Spiši: „R. 1932 (snad dočasně) těžba dočasně poklesla a na mnohých místech je zcela zastavena.“ Dnes má Spišská Nová Ves skoro třikrát víc obyvatel, je velmi pěkná, ale hornická sláva se nevrátila.

Také v Prešově se už jistě nehlásí 818 občanů k němectví, ale hlavně tam nežije 1 893 Israelitů. Na druhé straně by dnes o tamní synagoze už nikdo nenapsal, že „není zvlášť významná“. Tehdy byla mladá, byzantský sloh nebyl zvlášť v ceně a na samotné skutečnosti, že je někde synagoga a konají se v ní pravidelné bohoslužby, nebylo ještě nic mimořádného.

Snad že Spišskou Kapitulu okázalostí zastiňuje Spišský hrad, snad že po roce 1948 se středisko velké diecéze příliš nepřipomínalo a biskup byl uvězněn, musel jsem si ve svém Průvodci připomenout, že to kdysi bylo samostatné románské a gotické a renesanční a barokní městečko biskupů a kanovníků. A že Leo albus tam patří k nejstarším románským sochám; dnes se už tvrdí jednoznačně: „Jedná sa o najstaršiu románsku plastiku na Slovensku. Pochádza z prelomu 12. a 13. storočia. Svojím vyhotovením je veľmi jednoduchý, čo svedčí o tom, že je dielom domáceho umelca. Na svojich predných nohách má položenú knihu, ktorá tak pravdepodobne znázorňuje Evanjelium, čím môže symbolizovať sv. Marka Evanjelistu (evanjelium sv. Marka sa začína správou o pôsobení sv. Jána Krstiteľa na púšti a symbolom púšte je práve lev).“

Doprostřed opevněné Spišské Kapituly, mezi podsadité kanovnické domy pod vznešeně skromnou katedrálou jsou vsazeny, vraženy, dvě budovy moderní, drsné elegance. Jeden místní říkal, že to komunisti. Ale nám připomínaly olbřímí přístavbu olomouckého semináře, podniknutou za první republiky arcibiskupem Leopoldem Prečanem. Jsou to tedy památky zatím posledního velikého rozmachu sesterských církví. Dědečkův průvodce a internetová stránka semináře potvrzují: za první republiky se tu postavila nová budova učitelského ústavu a přestavěl seminář: „V rokoch 1932–1933 sa uskutočnila veľká prestavba seminára na popud biskupa Vojtaššáka. Stavbu projektoval architekt Jozef Šašinka z Popradu. Vonkajšia prestavba sa stala pre spišský seminár definitívnou. Bola zbúraná vežička a zvonica kaplnky a budova bola zvýšená o jedno poschodie. V roku 1937 biskup Ján Vojtaššák zadovážil pre seminár nový päťregistrový organ s pedálom od firmy Rieger. Keď v roku 1937 vykonal vizitáciu spišského seminára apoštolský vizitátor, profesor Cyrilometodskej bohosloveckej fakulty v Olomouci, neskorší olomoucký biskup Jozef Matocha, bol tak ohromený, že spišský seminár nazval ,svetlým bodom medzi seminármi‘.“

Ale pověsti o komunistech zde strašících nejsou zcela bez podkladu: „V budove seminára bola spočiatku zriadená vojenská hudobná škola a neskôr škola Verejnej bezpečnosti. Budova najstaršieho učiteľského ústavu v Uhorsku bola zmenená na ústredný archív štátnej bezpečnosti. Obe budovy sa v roku 1990 podarilo získať pre znovuobnovenie spišského kňazského seminára.“

Dnes je Spišská Kapitula... Tak akorát? Jako by měla připomínat celé dějiny křesťanství a katolictví na Slovensku. Úpadek, naděje, dnes cíl poutí i výletů, v noci s osvětleným Spišským hradem. Jistě se bude, památka ze seznamu UNESCO!, dál opravovat, ale snad zas ne moc, aby nebyla jako bonboniéra.

Kde v katedrále Leo albus, vznešený malý levík sedí, nám ukázali dva mladí kněží. Veliký ruch kolem něj nebyl. Jak se dočteme na stránkách semináře, 18. června 2011 v katedrále sv. Martina v Spišské Kapitule přijalo devět kandidátů ze spišské diecéze z rukou svého biskupa Mons. Františka Tondry svátost kněžství. Slovenská katolická církev je živější než česká, ale v tak veliké diecézi to mnoho novokněží není.

Jak je možné, že jsem byl ve velebné drobné Spišské Kapitule poprvé? Vždyť moje vlast je víc Československo než Česko, ne? Kdykoliv se hraje česká hymna a skončí „země česká, domov můj...“ a nastane ticho, myslím, že se pokazil gramofon, pardon nějaký přehrávač, když nenásleduje slovenské „Nad Tatrou sa blýska“.

Když jsem jel v dětství a pak i v mladším už dospělém věku na Slovensko, poznal jsem, že jsme překročili hranici, třeba jen podle toho, že nápisy „Ať žije VŘSR!“ nad školními průčelími nebo vrátnicemi továren se změnily na nápisy „Nech žije VOSR!“. A škoda že my Češi nemáme euro – nejen proto, ale tím spíš, že české mince se státním znakem – lvem bez znaku slovenského – mně připomínají nejvíc mince z protektorátu; měl jsem je ve své dětské sbírce. To rozdělení v roce 1993 vyvolávalo i jiné tísnivé asociace: narazit na česko-slovenskou celnici v západokarpatském údolí, kde byla naposledy za války...

To je možná ono: Slovensko byla i vlast, i cizina. Cizina blízká, ale s trochu jiným jazykem, s tabákovými poli, s plantážemi papriky a skalnatými štíty, jaké Krkonoše nemají. Vesnice stejné, ale jiné, i vesnické kostely: mnohem víc kopinaté gotiky a renesančního krajkoví. A okresy, kde byly dvojjazyčné nápisy, na jihu maďarské, na východě ukrajinské. České země tu pestrost ztratily, jen na Těšínsku byly zákonem předepsané nápisy polské. Hospody stejné, ale jiné. Víc se stálo u výčepu, víc se pilo tvrdého a zapíjelo silnějším pivem, ale také snadněji se našel nocleh, když se smrákalo a na kolech už nebylo kam dojet. Jen jednou jako by se nás jedna paní bála a nechtěla nás přijmout; pak se ukázalo, že se obává, že nemá pro všechny dost peřin. Párkrát jsme dostali na cestu šrůtku špeku. Jednou vydržel, postupně ubýval, na nosiči kola v asfaltovém vedru od Sniny na Bumbálku. V maďarské vesnici na jihu Slovenska u Hronu jsme spali v síni tradic, ateistické školní kapli; jen tak, dostali jsme klíče a školu pro sebe na celou noc. Na státním statku Grajciar pod Košicemi nám bodrý zootechnik v létě 1981 půjčil klíče od kancelářského likusáku; když jsem se ráno v zasedačce probudil, shlížel na mě do spacáku pobronzovaný Lenin. Ve Starině jsme dostali klíče od chalupy. Drančákovi ji měli po rodičích, vystěhovanou, jako už byla polovina vesnice; dnes je tam přehrada. Vesnice těsně před zatopením, to je jak známo vyzkoušený tísnivý motiv.

Jak je možné, že jsem spišského lva spatřil letos poprvé?

Ale Poláci museli také Slovensko objevovat, mnozí až po roce 1993, kdy se rozdělilo Československo. Jezdili za svou jižní hranici do Tater, ale nevěděli, že jezdí na Slovensko. Čert ví, jak v Poláci v Přemyšlu rozumějí názvu jedné své dlouhé ulice. Byla by „Węgierska“ česky spíš „maďarská“, anebo „uherská“? V jiném haličském městě, Nowy Sšcz je „Węgierska“ výpadovka na Slovensko? Je to ulice Uherská a upomíná na dobu, kdy polská, polskorakouská Halič sousedila s Hornímu Uhrami, anebo je to prostě ulice k poctě blízkého národa? Kdy tak byla pojmenována? To by mnohé vysvětlovalo. Dnes si Poláci nemyslí, že jižní část Tater leží v Maďarsku, a ti, pro které ležela v Horních Uhrách, už nežijí...

V osmdesátých letech jsme jezdili z ČSSR do Polska taky do kina; bylo lepší. Jedno vydání polské Filmové kroniky, filmového týdeníku, promítaného před celovečerním filmem, tehdy kritizovalo, jak špatně se starají o turisty v polské části Tater. Pak následoval záběr na pěkný hotel po slovenské straně, a komentář pravil něco jako: „To bratři Češi se jinak starají...“ Však počátkem 90. let jsem často musel polským přátelům odpovídat na otázky: jsou Václav Havel, Alexander Dubček, Gustáv Husák Češi, anebo Slováci, kde leží jazyková hranice, máme-li nějaká smíšená území, a upřesňovat jim, že jejich oblíbené české pivo zlatý bažant je slovenské.

Po roce 1918 to s námi Čechy nebylo o moc lepší. I když jsme měli kulturu ne-li společnou, tedy podvojnou, a vůbec to nebylo tak, jak jsou dodnes mnozí Češi přesvědčení: že opoždění Slováci potřebovali nás, ale my je nikoliv, a v dějinách nikdy. Hodně Čechů i hodně Slováků si myslelo, že je jeden národ československý se dvěma jazyky, což je sporné, ale nesporné je, že žádný společný stát, sahající od Košic na východě po Cheb na Západě jsme nikdy neměli. (Někdy se říkalo hrdě „Od Šumavy k Tatrám“, někdy dokonce „Od Chebu po Jasiňu“, ale osud Podkarpatské Rusi, to je zas jiný příběh.)

Jak jsme se vlastně na Slovensko, blízké i objevované, po roce 1918 my Češi dívali? S láskou, s hrdostí na velikost nové republiky. Romanticky, jako se díváváme východním směrem, jako na krajinu divočejší, ale taky méně zkaženou.

Když se vydával východním směrem v roce 1933 – tedy v roce vydání mého Průvodce – z Prahy východním směrem básník a ateista Stanislav Kostka Neumann, o Praze psal jako o děvce babylonské: „Konečně dosti daleko od města nesnesitelně už protivného. Kdyby tak člověk mohl říci, na neshledanou, město prolezlé tukem trubců a prolhaným papírem žurnalistů, město zdivočelých maloměšťáků, město katolických estétů a vlasteneckých krys, město křesťanských filozofů a našminkovaných panáků, město veršovců, hvězd a snobů, město... dlouhá by to byla dnes nomenklatura ošklivosti... město zatracené přes tucet spravedlivých.“ – Tedy možná ještě spíše Praha jako Sodoma než jako Babylon?

Ale Neuman brzy dorazil do Bratislavy a ulevilo se mu: „Zamilovali jsme si Bratislavu na první ráz před čtyřmi lety, když jsme tu pobyli tři dny, vracejíce se ze Sliače. Zalíbily se nám tehdy pitoresknost jejího slunného podhradí a ghetta, výraznost některých historických architektur, velkoměstský život a mezinárodní ráz. Jsme už tací, že se cítíme nejsvobodnější v nezalidněné přírodě nebo v davu, který mluví mnoha jazyky. Velmi často jsme si vzpomínali s jakousi tesknicí na pohled, který se naskýtá člověku, sedí-li v létě v pobřežním Au-café na Petržalce a má před sebou vodní ruch na Dunaji, v pozadí nalevo hradní kopec s jeho souměrnou zříceninou a napravo přístav.“

Petržalka: dnes vytanou na mysli především obrovská panelová sídliště, a Hrad přestal být zříceninou. Líbily by se dobrému básníkovi a komunistovi velmi zasmušilému, ba truchlivému petržalské stroje na bydlení? A líbilo by se mu, že zrovna komunistický stát obnovil feudální sídlo nad Bratislavou? Nevím. Citáty dokazují, že byl také český pozdní romantik, zhnusený Prahou a okouzlený Bratislavou, o níž jistě věděl mnohem méně.

Karel Čapek naproti tomu nebyl komunista, nýbrž státotvorný demokrat. On by to tak jistě nenapsal, ale to, co bylo třeba se Slovenskem tehdy učinit, byla – svého druhu kolonizace. Vnější i vnitřní. To slovo má konotace většinou odpudivé, a odpudivé to nebylo, se Slováky jsme se my Češi potřebovali navzájem, ale nejde to slovo odmítnout docela. Slováci museli dotvořit své elity, získat vlastní úředníky, divadla, vysoké školství... Bez české obětavosti, ale ani bez české povýšenosti se to neobešlo. I šlechetný Čech Karel Čapek, Slovensko milující, se uřekl nebo spíše si nedovedl zvyknout na českoslovenství. V roce 1919 ze svého po první světové válce asi prvního putování Slovenskem napsal: „Ale na Slovensku, kde dříve byla nepřátelská cizina a nyní je náš domov, září ještě zázrak svou plnou mladostí. Český voják, česká dráha, české známky – vše tu zcela jinak rozradostňuje než u nás doma.“ Všimněme si: česká dráha a české známky – a u nás doma pořád znamená Čechy a Moravu...

Když už jsem vyslovil to slovo kolonizace... Karel Čapek si na tomtéž výletě dělal starost o osud slovenských lázní: „Především slovenské lázně jsou zařízeny z doby maďarské skutečně ve velkém a zčásti s přepychem; z návštěvníků byl sotva jeden ze sta Čech, jinak maďarští magnáti, uherští židé, bohatá Vídeň, Poláci, říšští Němci. (...) Slovenský element omezoval se na sluhy a podomky, ale i zde silně zasáhla maďarizace; sklepníci Maďaři, vládnoucí řeč němčina. Slovenské lázně byly, jedním slovem, luxusní ostrovy maďarsko-židovských Fajáků uprostřed slovenské bídy.“ Výsledkem úvah českého liberálního demokrata bylo: „Musíme co nejrozhodněji trvat na postátnění přirozených léčivých zdrojů Slovenska.“

Podařilo se? O tři roky později si stýská, a zde se ozývá i jeden z fatálních hraničních sporů československo-polských: „Přes tu chvíli někdo zvedne ruku a hlas volá: ,Vydat Javorinu? Nikdy! Tuto nejkrásnější část Tater?‘“ Ovšem Češi o Javorinu bojují, ale – nejezdí tam. Ani postátnění se podle Čapka neosvědčilo, do Lomnice, Štrby, Lubochni se dál nejezdí, jak se nejezdilo: „A přece jsou to tady státní lázně, je to státní majetek. Představte si, že by Lomnice nebo Štrbské pleso zůstaly v rukou maďarských; jak by se křičelo, že tyto perly republiky, tyto klenoty, drahokamy atd. jsou cizím majetkem!“ Ale nechávají se pustnout, reklama se nedělá: „Neboť státní lázně musejí zajisté mít deficit jako státní dráhy. A zatím německo-maďarská letoviska, Smokovec, Matliary, jsou velmi dobře obsazena.“

Dnes Slovensko Češi v lecčem vidí podobně. Ale sezóna 2011 je prý v Tatrách dobrá, Čechů hodně. Česko-slovenské setkávání zesláblo, když zanikly počátkem devadesátých let společné televizní a rozhlasové stanice; i Svobodná Evropa mívala společnou redakci československou. Zanikla společná armáda, místo poznávání až intimního.

Ale i v nevelké Olomouci je slovenština zase slyšet na ulicích i v hospodách, hlavně od slovenských studentů. A komerční stanice, rozhlasové i televizní, zjistily, že podvojný, ale společný kulturní a jazykový prostor může ušetřit peníze. Populární hudba, chytřejší i hloupější, rozdělení státu nezaznamenala. Přibývá televizních formátů, jak se dnes říká, show kupovaných společně. Ušetří se a rozumíme si.

Na Spiš je třeba se vrátit a ve Spišské Nové Vsi víc než jen vypít kávu. Znovu odhadovat, která vesnice je římskokatolická, která cerkev je uniatská a která pravoslavná, znovu žasnout nad romskými osadami s chatrčemi i velikými vilami, znovu odhadovat, která vesnice bývala německá, kde se vzalo ve středu Slovenska neslovensky znějící jméno vesnice jako Bindt ...

Levíka jsem objevil až letos. On nic neztratil, já ano, měl jsem ho znát dřív. Levík je něžné slovenské slovo. Leo albus je ale vznešený, a jakou jinou knihu než Evangelium by v předních tlapách držel? Je vznešený v té jednoduchosti. Kdyby byl tesaný jemněji, nepřipomínal by tak naléhavě, jak dlouho už na Spiši sedí. Má vlídné oči, ale ostře tesané. Myslím, že Däniken by tušil skafandr. Ani já si nemohu pomoci: levíkovy oči odkazují ze Spiše i k Evangeliu, i ke kosmu. Ale asi tím, že díky prostotě tesání lev do světa vysoké kultury patří, ale zůstává i drsným kamenem.

(Bohuslav Lázňovský: Průvodce po Československé republice, II. část, Země slovenská a podkarpatoruská, Orbis, Praha 1933; http://ks.kapitula.sk; Stanislav K. Neumann: Československá cesta, Fr. Borový, část 1.–3., Praha 1934-1935; Karel Čapek: Spisy. Od člověka k člověku I, Československý spisovatel, Praha 1988)

Text, psaný pro čtvrtletník Przemyski Przegląd Kulturalny (Přemyšl), vznikl v rámci spolupráce podpořené Mezinárodním visegrádským fondem.

Václav Burian

Obsah Listů 4/2011
Archiv Listů
Autoři Listů

Václav Burian

Leo albus

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu