Dagmar Vaněčková

Monarcha ctěný republikou

Kolik domovů může mít člověk? Často si kladu tuto otázku a přetěžko na ni hledám jednoznačnou odpověď. Po ztrátě vlasti, podle úředního papíru opuštěné po „přechodném pobytu“, zbyla snaha zapustit kořeny v cizí zemi. A takřka horečné hledání a nacházení přechodných pobytů na nespočtu cest do jiných, vzdálenějších končin.

Mohl mívat podobné pocity světoznámý prominentní exulant? S velkou slávou ho po jeho skonu doprovázely na poslední cestě zprvu v Bavorsku a pak v původní vlasti tisícové davy a miliony diváků u televizních obrazovek.

Aniž si přeji působit příliš subjektivně, ohlédnutí za jeho naplněným životem může být poznamenáno mou nostalgií nad příliš rychlým tempem času, nenávratností vlastního rodinného prostředí či vyprávěním matky, zrozené ve Vídni. Ovšem i vlivem, s delšími, jindy krátkými přestávkami, víc než třicetiletého pobytu v jakkoli rozporuplné atmosféře bývalé monarchie.

Zda i vídeňští Češi prožívali derniéru zašlé slávy Hofburgu? Někteří z nich určitě i bolest ze ztráty předků v první světové válce. U nás doma se mluvívalo o tragédii v Mayerlingu, atentátu v Sarajevu. Mezi památkami po matce nacházím zažloutlou fotografii a na ní císařský pár s chlapečkem, svědectví pompy korunovace v Budapešti. Na Prahu nezbyl čas? Proto jen nekorunovaný poslední český král, ale i náš poslední císař a jeho nejstarší syn, poslední korunní princ.

Před léty jsem publikovala reportáž z Madeiry. Portugalský ostrov bylo záhodno procestovat křížem krážem. Z hlavního města Funchaly směřuje lanovka na vysoký kopec s katedrálou. Po širokém schodišti se dojde do chrámové lodi a vlevo do kaple s místem posledního odpočinku Karla I. Stanul nakrátko v čele říše, rozvrácené zbytečnou, krvavou válkou a zápasem mnoha národů o svobodu. Bývá mu připisováno překotné úsilí o skončení válečného konfliktu a o nastolení míru v zájmu zachování staleté monarchie. Leč příliš pozdě: v soukolí dvorské mašinérie a pod mezinárodním tlakem vyvíjel, jak víme, zbytečné snahy. Následovalo vyhnanství a předčasná smrt. V roce 2004 papež Jan Pavel II. bývalé Apoštolské veličenstvo, příkladného katolíka Karla I. blahořečil.

Jeho nejstarší syn, křtěný dlouhou řadou jmen, známý jako Otto (kromě Rakouské republiky von) Habsburg, na rozdíl od otce prožil dlouhý život. Byl si vědom původu a podle toho se choval. Získal široké vzdělání, ovládl spoustu jazyků, usiloval o panevropanství v duchu míru a proti diktaturám 20. století. Uctíval svou matku a otcovu památku. Životní družkou se mu stala princezna Regina. Měli spolu sedm dětí, dožil se dvaceti tří vnoučat a dvou pravnoučat. Otto byl po otci vzorným katolíkem. V kruhu své velké rodiny zesnul 4.července 2011.

Ve vyhnanství prošel mnoha zeměmi. Nejprve žil s rodiči ve Švýcarsku, pak na Madeiře, už jen s matkou a sourozenci v Itálii, Španělsku, Portugalsku a v USA. Po druhé světové válce nalezl útočiště v Bavorsku. Tamní CSU ho s podporou voličů delegovala do Evropského parlamentu. Proslul jako výborný řečník, tolerantní účastník mnoha diskusí v médiích, autor několika knih.

V roce 1961 se kvůli perspektivě účasti v evropské politice musel vzdát nároku na rakouský trůn. Mohl pak navštívit i Rakousko. Rakouští sociální demokraté byli v přehnané obavě z restaurace monarchie proti kontaktům s Habsburky. Teprve kancléř Bruno Kreisky se ve Vídni setkal s dr. Ottou Habsburkem, tehdy už významným politikem evropského formátu. Také bývalá císařovna směla navštívit Rakousko a po jejím skonu v roce 1989 se jí dostalo v tradičním ceremoniálu veškerých poct. Její tělesné ostatky se nacházejí v císařské hrobce ve vídeňském kostele řádu kapucínů. Tam, po předchozích obřadech s rituálem vstupu smrtelného hříšníka, směl spočinout 16. července i poslední korunní princ habsburského rodu. V hrobce zbývá už jen jedno místo, uvažované pro ostatky posledního císaře Karla I. Zda dojde k jejich převozu z Madeiry, není jisté. Každopádně na ostrově v Atlantiku, který spadá pod Portugalsko, je uctíván jako světec a Madeiřané by se s ním jen neradi loučili.

Ve své promluvě ve svatoštěpánském dómu zhodnotil Christoph kardinál Schönborn výstižně úlohu zesnulého mírotvůrce Otty nejen pro sjednocení Evropy. Naopak tvrdé kritice podrobil roli dvora a samotného Františka Josefa I. při rozpoutání první světové války, následované destabilizací Evropy a nastolením dvou zločinných diktatur. Zádušní mši koncelebroval pražský arcibiskup Dominik Duka. V katedrále byli přítomni někteří panovníci, příslušníci šlechty i s Karlem Schwarzenbergem, rakouský prezident Heinz Fischer, premiér Werner Feymann, primátor Vídně Michael Häupl – všichni tři sociální demokraté – a další členové rakouské vlády, za Evropský parlament jeho předseda Jerzy Buzek.

Nadbytečné je dnes hodnotit vztahy mezi státy Čechů a Slováků a Ottou Habsburgem: nebyly a nemohly být vřelé z mnoha historických důvodů. Koneckonců i v Rakousku samotném existují na jeho působení rozličné názory. Přesto mu stabilně zakotvená republika dokázala vzdát poslední čest. Na rozdíl od časů monarchie, válek a poválečných katastrof v ní zatím žije naprostá většina Rakušanů blahobytně. V leckterém aspektu může být dokonce příkladem pro Evropu: vztahem k životnímu prostředí, v mnoha smyslech trvající neutralitou, pozorností k soužití s menšinami, přijímáním migrantů a tolerancí.

Dagmar Vaněčková (1933) je novinářka, žije v ČR a v Rakousku.

Obsah Listů 4/2011
Archiv Listů
Autoři Listů

Dagmar Vaněčková

Monarcha ctěný republikou

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu