Josef Bieberle

Olomoučan Jirka Pelikán

Jako výrazná osobnost československé, české a evropské politiky byl vnímán víc v západní Evropě než doma. Jen částečně to souvisí s jeho dlouholetým působením v mezinárodních organizacích (předseda Mezinárodního svazu studentstva, poslanec Evropského parlamentu, zvolený v severní Itálii v období 1979–1989). Jeho osobní a politický profil se však zformoval už koncem 30. a počátkem 40. let v Olomouci. Svou úlohu v tom mělo liberální a demokratické rodinné prostředí, otec – přední olomoucký sochař Julius Pelikán, i maminka židovského původu, která zahynula jako oběť rasové perzekuce za nacistické okupace, sestra Anna a zejména starší bratr Vladimír (Kosťa). Otec i bratr byli za okupace vězněni v koncentráku.

Ve 30. letech studoval na Slovanském gymnáziu v Olomouci. Jeho učitel němčiny prof. Stehlík vzpomínal na Jirku jako na lingvisticky všestranně talentovaného a inteligentního hocha, se živelným zájmem o politické otázky, který působil v antifašistickém duchu na celou třídu. Se spolužáky J. Stárkem a J. Uhmannem zpívali o přestávkách písně Osvobozeného divadla, chodili do „Študáku“, kde i mimo školu pokračovali v antifašistické agitaci. Vedle rodiny a školy působilo na Jirku i společenské a kulturní česko-německo-židovské prostředí tehdejší Olomouce a zejména pak v duchu sociální solidarity, nacionální a náboženské tolerance a antifašismu působící levicové organizace mládeže – Klub mladých, Svaz mladých a UTOK (Unie trampských osad a klubů). Jirkův bratr Vladimír, poté co začal studovat v Brně medicínu, založil v roce 1935 feriální klub olomouckých vysokoškoláků, který ovlivňoval, zvláště o prázdninách, olomoucké středoškoláky v levicovém duchu. Bylo přirozené, že bratři Pelikánovi našli po Mnichovu 1938 místo v NHPM (Národní hnutí pracující mládeže), které bylo pololegální přípravou k antinacistické rezistenci po 15. březnu 1939.

Na počátku okupace musel Kosťa odejít z Brna, kde byl příliš znám jako levicový studentský mluvčí, a začal v Olomouci připravovat ilegální technický aparát KSČ. V něm měla úlohu skupina středoškoláků – J. Pelikán, J. Stárek, J. Uhmann a další, kteří rozšiřovali ilegální letáky a časopis Svobodná Haná, jež tiskl v Žerotíně u Olomouce dělník Solných mlýnů v Holici Julius Kameníček. Studenti tiskoviny přebírali a distribuovali je na „přepážky“ ve městě i na olomouckém venkově. Hlavní spojkou od Kameníčka do Olomouce byl Jan Uhmann, Jirka měl přepážku v rodném domě a spolu s J. Stárkem ještě sepisoval a kolportoval mládežnický časopis Mládí vpřed. Když gestapo počátkem roku 1940 odhalilo celou ilegální síť KSČ na Moravě a jen na Olomoucku zatklo víc než 150 lidí, byli zatčeni i všichni studenti včetně Jirky Pelikána, po několika měsících věznění na „garňáku“ byli však propuštěni s povinností pravidelně se hlásit na gestapu. Jirkovi se podařilo ještě v roce 1941 na Slovanském gymnáziu odmaturovat (oktáva B, prof. Bráblík) a poté, aniž o tom uvědomil blízké, se „potopil“ a pod cizím jménem přežil protektorát na Českomoravské vysočině.

Po osvobození v roce 1945 působil Jiří Pelikán převážně v Praze a později často v zahraničí, ale do Olomouce se rád vracíval. Už v červnu 1945 uveřejnil v místní Stráži lidu závažný článek, varující před antihumánními excesy vůči českým Němcům. Často sem jezdíval i jako předseda MSS a přiváděl zajímavé lidi, vesměs představitele reformních a antistalinistických názorů. V červnu 1968 uveřejnili olomoučtí konzervativci požadavek na jeho odvolání z funkce ředitele Československé televize, což ostře veřejně odmítli jeho přátelé z Palackého univerzity.

Jirkův vynucený odchod do exilu v Itálii v roce 1969 byl provázen perzekucí jeho olomouckých příbuzných, zvláště bratra Kosti a jeho dětí. Husákovu režimu byly krajně nepříjemné už první Jirkovy zahraniční aktivity, když vydal „trezorovou zprávu“ o politických procesech v padesátých. letech a začal v roce 1970 vydávat časopis československé socialistické opozice – Listy. Proto se normalizátoři snažili všemi možnými formami Jiřího Pelikána umlčet. Byl tehdy vyfabrikován i diskreditační materiál o Jirkově údajné spolupráci s gestapem. Je smutné, že tento estébácký falzifikát byl proti Jirkovi znovu využit v devadesátých letech pravicovými novináři, jimž se zřejmě nelíbily Jirkovy sympatie k sociální demokracii. Musel tehdy obhájit svou čest soudní cestou.

Návraty do Olomouce v devadesátých letech byly časté až do doby, než byl postižen zhoubným onemocněním; navštěvoval příbuzné, švagrovou, synovce, neteř. Pokud mu to okolnosti dovolovaly, navštěvoval i akce Slovanského gymnázia. Přátelský a politicko-konzultační ráz měla jeho olomoucká setkání s Pavlem Dostálem, který byl svého času i v redakční radě Pelikánových Listů.

Odborné kontakty v oborech politologie a historie měly převážně korespondenční ráz. Měl velký zájem o vše, co bylo v Olomouci publikováno, zvláště k novodobým dějinám, požádal mne i o odbornou expertizu ke svému zmíněnému sporu a doporučoval v jednom ze svých posledních dopisů zpracování studie o svých Listech (datováno v Římě 25. 2. 1998). To se nakonec podařilo díky záslužné práci Dušana Havlíčka (Listy v exilu, 2008).

V témže dopise se mi zmínil o své chorobě a uvedl: „Ostatně v mém věku jsem již nemohl počítat s dlouhým obdobím, a tak musím myslet na to, jak zbytek času využít co nejúčelněji... připravuji něco jako své memoáry, i když si nejsem jist, zda to bude někoho zajímat, a hlavně zda to zvládnu tak, abych zanechal některé nejzajímavější zkušenosti a myšlenky, rozhodně ne sebechválu nebo sebeobranu, jak to vidím v řadě memoárů svých přátel i jiných.“

Jeho odkaz postupně získává ocenění i u nás. V poslední době vzešla z popudu Miloše Zemana iniciativa, aby po Jirkovi byla pojmenována v rodné Olomouci ulice, což by si nepochybně zasloužil.

Josef Bieberle (1929) je historik, někdejší děkan FF UP Olomouc.

Obsah Listů 4/2011
Archiv Listů
Autoři Listů

Josef Bieberle

Olomoučan Jirka Pelikán

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu