Pavel Urbášek

Kosťa, starší bratr Jiřího

Vladimír Pelikán, který byl v hanácké metropoli spíše znám pod svým pseudonymem Kosťa, se narodil v Olomouci 3. dubna 1916 jako nejstarší potomek manželů Julia a Boženy Pelikánových. Měl dva sourozence – mladší sestra Anna se narodila v roce 1918 a nejmladší bratr Jiří, zakladatel Listů, 7. února 1923. Na rozdíl od sourozenců spojil Vladimír Pelikán svůj život s Olomoucí, profesně pak s Lékařskou fakultou Univerzity Palackého, která se ustavila v únoru 1946.

V roce 1935 vystudoval Vladimír Pelikán olomoucké reálné gymnázium a ve stejném roce nastoupil na Lékařskou fakultu Masarykovy univerzity. Již za středoškolských studií vstoupil do Komunistického svazu mládeže, ihned na začátku studií medicíny se stal členem Komunistické studentské frakce, Kostufry, a od roku 1936 členem Komunistické strany Československa. Dlužno podotknout, že byl členem velmi aktivním a působil v nejrůznějších funkcích. Za svoji činnost byl několikrát stíhán – například za agitaci ve prospěch republikánského Španělska, kolportáž ilegálních tiskovin – a dokonce i pravomocně odsouzen za nedovolené shromažďování. Tento trestný čin byl amnestován prezidentem Benešem na základě interpelace komunistických poslanců Václava Kopeckého a Eduarda Klímy.

Po uzavření vysokých škol V. Pelikán odešel do Zlína, kde pracoval ve Výzkumném ústavu průmyslové hygieny Baťových závodů; především ale – opět velmi aktivně – působil v komunistickém odboji v Olomouci, Brně a Zlíně. V roce 1940 byl zatčen a v prosinci 1941 v Breslau odsouzen k osmiletému vězení. Vězněn byl až do dubna roku 1945. Podstatnou část této doby strávil v káznici ve Steinu, kde se opětovně zapojil do vězeňské komunistické ilegální organizace, mimo jiné i díky svým nemalým jazykovým znalostem – hovořil německy, anglicky a francouzsky. V ilegalitě žil i jeho mladší bratr Jiří, maminka zahynula v koncentračním táboře.

V květnu roku 1945 zvažoval další kariéru – v zásadě volil mezi drahou politickou a drahou lékařskou. Zvítězila druhá varianta. Vladimír Pelikán dokončil studia na Lékařské fakultě v Brně a poté nastoupil jako sekundární lékař na vnitřní oddělení tehdejších olomouckých Zemských ústavů. Záhy spjal své profesní osudy s nově se ustavivší Lékařskou fakultou Univerzity Palackého. Jeho profesní kariéra na fakultě byla mimořádně bohatá. Na počátku padesátých let na dva roky fakultu opustil a pracoval jako vědecký pracovník Ústavu pro výzkum výživy lidu v Praze. V roce 1953 se do Olomouce vrátil a začal působit na II. interně. Postupně získával příslušné vědecké a vědeckopedagogické tituly (1953 – docent, 1957 – kandidát věd, 1963 – profesor, 1965 – doktor věd), působil v akademických funkcích nejprve jako proděkan (1953–1959) a posléze děkan Lékařské fakulty (1960–1962). Jeho nejvýraznější vklad pro olomouckou medicínu spočívá ve vybudování III. interní kliniky, v jejímž čele působil od roku 1964 jako její první přednosta. V odborné práci se věnoval zejména gastroenterologii a diagnostice jaterních chorob; na počátku padesátých let patřil i k zakladatelům olomouckého tělovýchovného lékařství. V polovině padesátých let působil rok v severní Koreji, o deset let později strávil stejnou dobu v alžírském Oranu.

V roce 1949 Vladimír Pelikán uzavřel manželství s Martou Kaiserovou, která do počátku padesátých let působila jako herečka v olomouckém divadle; posléze pracovala jako absolventka obchodní akademie v nejrůznějších technickohospodářských povoláních. Z manželství vzešly dvě děti – Iva (1951) a Vít (1953).

Pamětníci charakterizují Vladimíra jako člověka otevřeného, veselého, neformálního a přístupného, někdy možná až příliš emocionálního až výbušného. Doplňme, že Vladimíra Pelikána charakterizovalo také široké spektrum mimoprofesních zájmů: především klasická i moderní hudba, literatura, divadlo a umění a také sport – lyžování, tenis, horolezectví a vodní turistika. Důraz na profesní kariéru postupně oddaloval Vladimíra Pelikána od politických funkcí – postupně odkládal funkce v okresním či krajském stranickém grémiu, regionálních národních výborech; až do roku 1970 působil ve výboru fakultní organizace komunistické strany.

Do mimoprofesního dění na Univerzitě Palackého zasáhl Vladimír Pelikán v únoru 1948, kdy jako vedoucí představitel stranické organizace – společně s Františkem Rittrem a Lotarem Gronským – usiloval o výraznější rozsah personálních čistek především na Lékařské fakultě.

Nástup Pražského jara Vladimír Pelikán vítal – viděl v něm především završení snah o odstranění deformací, které – podle něj – nastaly v první polovině 50. let a postupně byly reflektovány od roku 1956, tedy od XX. sjezdu KSSS. Současně byl přesvědčen, že československý socialismus nemůže existovat bez určující úlohy komunistické strany a úzkého svazku se Sovětským svazem.

Nastupující normalizátory však Pelikánovy názory nezajímaly. Ocitujme v této souvislosti kádrový materiál Vladimíra Pelikána z roku 1975: „V údobí krizových let 1968–1969 nepodpořil zdravé jádro strany, jak by se očekávalo od předválečného člena strany, a stál na pozicích pravicově oportunistického vedení tehdejšího ÚV KSČ.“

Skutečnost, že Vladimír Pelikán – společně se svými nejbližšími – doslova cedil krev za komunistickou stranu, se mu na počátku sedmdesátých let stala tak dokonce přítěží. Pelikán byl z KSČ vyloučen v roce 1970, o čtyři roky později byl tento akt ještě potvrzen Ústřední kontrolní a revizní komisí ÚV KSČ, a to na základě jeho odvolání proti vyloučení. Již v roce 1970 byl Pelikán zbaven vedení katedry, od školního roku 1972–1973 zproštěn pedagogické působnosti a na konci roku 1974 byl odvolán z funkce přednosty III. interní kliniky. Krátce nato opustil olomouckou Lékařskou fakultu a do roku 1978 pracoval v Léčebně pro dlouhodobě nemocné v Pasece u Šternberka. Od počátku normalizace až do své smrti byl pod permanentní operativní kontrolou politické policie, a to jako bratr Jiřího Pelikána. Prof. MUDr. Vladimír Pelikán, DrSc. zemřel 15. března 1980.

Životní osudy Vladimíra Pelikána provokují. Tyto osudy – a nakonec osudy jeho bratra Jiřího ještě výrazněji – kladou řadu důležitých otázek, na které doposud nedokážeme dostatečně odpovídat. Někteří nedokážeme odpovídat, dodávám. Naopak existují mnozí, kteří na složité otázky našich nedávných dějin odpovídají sebevědomě, jasně a halasně. Píše se rok 2011 a mnozí vědí, jaké to vlastně bylo, a to jim dává právo vynášet soudy s jasnými konturami.

Friedrich Nietzsche prohlásil, že neexistují dějiny, existují pouze podmínky a okolnosti jejich interpretace. Adam Michnik prý řekl, že na komunismu je nejhorší to, co přichází po něm... V poslední době je u nás interpretace soudobých dějin poměrně hodně ovlivněna snahou o takzvané vyrovnání se s minulostí. Jako by se dějiny – či spíše jejich interpretace – staly kolbištěm, ve kterém vyhrává silnější. Pokud připustíme takovýto interpretační rámec, jen obtížně najdeme v historii potřebné poučení pro současnost.

Životní příběh Vladimíra Pelikána je tedy provokativní. Je také ale rozhodně nanejvýš poučný. Pokud ovšem životní osudy vnímáme v náležitém kontextu, vybaveni dobovými souvislostmi a také příslušnou pokorou vůči těm, kteří se stali protagonisty leckdy nesmírně složitých událostí.

Pavel Urbášek (1959) je historik, ředitel Archivu Univerzity Palackého v Olomouci,mj. spoluautor (s Miroslavem Vaňkem) knihy Vítězové? Poražení (Prostor, Praha 2005).

Obsah Listů 4/2011
Archiv Listů
Autoři Listů

Pavel Urbášek

Kosťa, starší bratr Jiřího

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu