Pavel Zatloukal

O Juliu Pelikánovi a Pelikánově vile

Psát o Juliu Pelikánovi a jeho sochařském díle není snadné. Zevrubně a výstižně se mu totiž v posledních letech věnovala Renata Skřebská, která na toto téma mimo jiné uspořádala retrospektivní výstavu doprovázenou poměrně obsáhlým katalogem s řadou vyobrazení. Chápejte tedy prosím následující řádky jen jako skromnou životopisnou črtu, která si nemůže klást za cíl ani podrobnější pojednání o Pelikánově životě, ani vystižení šíře jeho díla a objasnění jeho podstaty. Je koncipována spíše jako letmé připomenutí zasazené do rámce vzpomínek na pozoruhodnou sochařovu rodinu a neméně pozoruhodné prostředí, v němž se její příslušníci po část svého života pohybovali.

Julius Pelikán se narodil v roce 1887 v Novém Veselí u Žďáru nad Sázavou v relativně skromných poměrech. Traduje se, že na chlapcův zájem o výtvarné umění mohla mít vliv rodinná hrnčířská tradice. Po rozhodnutí věnovat se výtvarnému umění vystudoval Průmyslovou školu sochařskou a kamenickou v Hořicích (1901–1905), aby se následující čtyři léta proměnila v charakteristická Wanderjahre. Přichází tehdy také do Olomouce, kde našel zaměstnání v kamenosochařském závodě Josefa Urbana. Proslulá firma se v desetiletích před první světovou válkou věnovala v poměrně širokém teritoriu především funerální plastice (nedávno jsem jeden z jejích náhrobků objevil na hřbitově v tehdy ještě dolnorakouských Valticích; bylo by možná zajímavé pokusit se v tomto rámci vymezit autorství šéfa i jeho někdejších spolupracovníků). Urban však již měl za sebou také řadu významných veřejných zakázek: připomeňme alespoň plastiky dvou lvů před hlavním průčelím zdejší soudní budovy. Pelikán však navíc střídavě praktikuje i v zahraničí, v různých obdobně zaměřených závodech v Německu či v dnešním Polsku. A podílí se také na sochařské výzdobě restaurovaného brněnského dómu sv. Petra a Pavla – jedné z nejvýznamnějších dobových památkových akcí v celé habsburské monarchii.

S touto průpravou od roku 1909 pokračuje ve studiu tentokrát na Akademii výtvarných umění v Praze v ateliéru Josefa Václava Myslbeka. Učitelův svět se i po přelomu století obsahově odvíjel v národně obrozeneckém, historizujícím rámci, s nímž formálně souzněly základní vazby ke klasicizující a neorenesanční tradici 19. století. Vytvářel k nim specificky idealizující a lyrizující, především však realistickou odnož. V tomto duchu vedl i své studenty. Dobově i stylově aktuálnější podněty mohl posluchačům Myslbekova ateliéru prostředkovat jeho tehdejší asistent Jan Štursa. Mladého sochaře nakonec také výrazně ovlivnil studijní pobyt v Itálii, který mu umožnilo stipendium na závěr studií v roce 1912.

Po návratu se rozhodl, že se trvale usadí v Olomouci. Co jej k tomu přimělo? Zkušenosti z praktikování v Urbanově dílně, inspirativní malebné starobylé město plné sochařských památek, kulminující pokusy českého živlu uplatnit se na zdejší prozatím pouze kulturní scéně, kde se však dosud z místních uplatňovali pouze kamenosochaři nebo štukatéři? Z hlediska kvalitního soudobého sochařství, ovšem jako import, toho přitom tehdejší maloměstská Olomouc nenabízela zase tak málo: mocnářův pomník na Horním náměstí od Antona Brenka, sochařský doprovod novostavby Sarkandrovy kaple provedený podle návrhů architekta Edvarda Sochora, kolekci děl, kterou postupně pro rodinu Primavesi vytvářel Anton Hanak a samozřejmě také galerii plastik, v niž se od svého nedávného založení měnil olomoucký Ústřední hřbitov. Rozhodlo pravděpodobně všechno dohromady.

V předposledním předválečném roce se Pelikán zapojuje do celomoravského výtvarného dění, když vstupuje do Sdružení výtvarných umělců moravských a zároveň se tak stává příslušníkem dobově řečeno „první české výtvarné družiny v Olomouci“.

Za první světové války narukoval, ale v rámci skupiny výtvarných umělců a architektů, z nichž je nejčastěji vzpomínán Dušan Jurkovič, se nejprve podílel na úpravách rozsáhlých vojenských pohřebišť v Haliči, aby se v poslední fázi války se skupinou českých i německých výtvarných umělců v uniformách věnoval restaurování posádkového kostela P. Marie Sněžné v Olomouci.

Nejplodnější Pelikánovou dobou se stalo meziválečné dvacetiletí. Stačí zalistovat dvěma svazky Uměleckých památek Moravy a Slezska, které podchycují část jeho díla, rozsetého po mnoha obcích zejména střední Moravy. Začíná být zahrnován veřejnými zakázkami, především pomníky a památníky, věnuje se rovněž své oblíbené funerální tematice, vytváří řadu portrétů, sochami leckdy v monumentálních rozměrech doplňuje mnohé novostavby (dvojice Stáří a Rodina u vstupu do Okresní nemocenské pokladny v Olomouci, 1927). Stylově podle druhu zakázky variuje mezi myslbekovským realismem, symbolismem a civilně laděnou novou věcností. Také obsahově je jeho dílo značně různorodé: od monumentalizující sakrální tvorby (kompletní sochařská výzdoba novostavby kostela sv. Cyrila a Metoděje v Olomouci-Hejčíně z let 1928–1932) až po intimní, komorní, psychologizující studie. Jeho základní polohou zůstává alegorie – jednak díky myslbekovskému školení a tradici, již se snaží věrně naplňovat, ale také pro nesporné opodstatnění u charakteru většiny veřejných zakázek. A konkrétně také téma ženy, ať již máme na mysli jeho působivé zasněně truchlící ženské postavy na mnoha raných náhrobcích, či v roli milenek anebo u psychologizujících portrétů. Ostatně, jedna z nich vítá příchozí také u vchodu do sochařova vlastního domu.

Druhá světová válka představovala pro Julia Pelikána a jeho blízké tragédii. Rodina se načas kvůli perzekuci rozpadá. Jeho žena je z rasových důvodů umučena v Osvětimi, syn Jiří se musí skrývat, nakonec jsou v koncentračních táborech uvězněni také Julius s dalším synem Vladimírem. Až na výjimky (sochařská výzdoba novostavby činžovního domu naproti vlastní vile z roku 1955) se Julius Pelikán věnuje po skončení války již jen komorní tvorbě. Umírá v roce 1969 a pohřben je ve svém rodišti. Jeho dílo je kromě prací v plenéru součástí sbírek řady muzeí a galerií, mj. Horácké galerie v Novém Městě na Moravě a Muzea umění Olomouc.

S Pelikánovým dílem se můžeme setkávat po celé Olomouci. S jeho jménem je však také spojena jedna dílčí epizoda z historie olomoucké novodobé architektury.

Když se rozhodl, že si postaví vlastní dům s ateliérem, získal krásné staveniště uprostřed ulice Na Vozovce (21), v místech, kde na předválečnou zástavbu rodinných a nájemních domů začala navazovat výstavba meziválečná. Za projektanta si zvolil pražského architekta Josefa Štěpánka, žáka Jana Kotěry. Seznámit se mohli už za studií na hořické škole nebo díky architektově časté spolupráci na různých sochařských úkolech, ale snad i proto, že Štěpánek se svým někdejším spolužákem Bohuslavem Fuchsem v té době právě dokončili pozoruhodný areál vily s vodní elektrárnou v nedalekém Háji u Mohelnice. Sochařův dům však Štěpánek koncipoval odlišně: základní myšlenkou stavby se stal kontrast mezi ateliérovou částí s plochou střechou a rozměrnými, téměř průmyslovými okny, a tradicionálněji formovanou částí obytnou. Patrný je zde vliv holandské střízlivosti, jak u ateliéru, tak u zadního průčelí, které nepostrává dozvuků plastického pročleňování hmoty.

Dnes již snad žádného z kolemjdoucích nenapadne, že mohla být Pelikánova vila v době svého vzniku v Olomouci považována za něco velmi provokativního a že se tak ve zdejším prostředí začínaly její stavbou otevírat dveře moderní architektuře. Svědčí o tom následující úryvek, který kdysi publikoval Vladimír Šlapeta v rámci korespondence mezi Štěpánkem a Fuchsem. Josef Štěpánek svému příteli 16. června 1925 sděluje: „Nechtěl jsem tím barákem ničeho docíliti, ale podle všelikých zpráv nabrala se jako na udici státní regulační komise olomoucká a nemine snad příležitosti, aby varovně nebylo poukázáno na tento odstrašující případ zvůle. Komise kdysi spala a jejího spánku bylo neloyálně využito bláznem. Příště už se to snad nestane. [...] Bylo by zapotřebí rýpnout do tohoto národně-demokratického sboru Valihrachů etc. dřív, než budou musit zase znásilňovat svoji krasochuť. Vzpomínám si, že jsi nadhodil možnost nějakého článku v Lidových novinách o stavebních poměrech olomouckých. Bylo by naší povinností do této reakční bašty útočit, příčina tu jest a možnost předpokládám také“. Díky Pelikánově domu se Štěpánek dostal i k dalším olomouckým zakázkám, z nichž zmiňme pouze vítězství v soutěži a pak také uskutečnění pomníku Bedřicha Smetany ve stejnojmenném parku.

Pelikánova vila však navíc stojí v jedné z nejzajímavějších částí novodobé Olomouce. Zkusme se proto na závěr letmo projít jejím nejbližším okolím.

Zástavba staré olomoucké předměstské ulice Vovozka (Wagendrössel) byla beze zbytku zbořena v polovině 18. století v rámci budování pevnosti a úprav jejího nezastavitelného předpolí. Obnovena byla až na konci 19. věku, tentokrát již jako součást urbanistického řešení poměrně prudce rostoucí zdejší odbočky Úřednické (česky však zde nazývané Úřední) čtvrtě. Nadlouho vytvořila její jižní hranu. Z vlastního města byla přístupná pouze jedním z chodníků protínajících Čechovy sady (tehdejší Jánské stromořadí). Obojí přispělo k tomu, že se kolem ní začala rozvíjet pozoruhodná zástavba vrcholící v meziválečných letech; představuje koncentraci typického a současně podstatného z olomoucké architektury první poloviny minulého století.

Výstavba na Úřední čtvrti postupovala od nejstarších domů v severní části k jihu. Zatímco východní a střední část ulice Na Vozovce vymezily historizující činžáky, její západní konec zaujaly dvě zajímavé pozdně secesní stavby. Stavitel Franz Langer patřil již od devadesátých let k těm, kteří na Úřední čtvrti stavěli výpravné vily, které korunoval vlastní honosnou barokizující stavbou v rozlehlé zahradě z let 1894–1895 (Mozartova 6). Po přelomu století začal navíc experimentovat s novým stavebním druhem. A jednu z rozlehlých blokových staveb, v nichž se pokoušel spojit výhody bydlení v nájemním a rodinném domě, navíc s výškovou diferenciací v rámci každého podlaží, zasadil roku 1910 právě na konec naší ulice (Na Vozovce 38). V témže roce vystavěl v sousedství jinou variaci na toto téma, tentokrát v subtilnějších a současně promodelovanějších formách (Na Vozovce 36) .

Škála secesních a raně modernistických příkladů tím ovšem zdaleka nebyla vyčerpaná. Jedním z místních prototypů rozlehlé činžovní vily se stal nárožní objekt, u jehož průčelí se v letech 1903–1904 stavitel Cyril Knob zřetelně inspiroval ranými secesními stavbami Otto Wagnera (Resslova 15). Opodál zase zdejší Kotěrův žák z pražské Uměleckoprůmyslové školy Karel Starý ml. vytvořil krásný příklad pohádkového uplatnění spirálového ornamentu u nájemní vily pro svoji sestru malířku Ludmilu Hofmanovou (Resslova 20). A děti bývají dodnes fascinovány dvojicí věrných kamenných psů, kteří střeží vstup do dvojdomu stavitele Edmunda Klemma z roku 1913 (Na Vozovce 5).

Do tohoto bukolického světa byla tedy zasazena Pelikánova vila. Již o rok později (1926) vyrostla v jejím sousedství jiná pozoruhodná stavba. Vilu pro Ferdinda Kšíra (bratrance známějšího Josefa Kšíra) navrhl pražský architekt a někdejší Wagnerův žák František Roith jako nenápadnější, dispozičně však do důsledků domyšlený hold půvabům symetrie (Na Vozovce 19). A jen o pár kroků dál se vrcholnými ukázkami své tvorby orientované k rodinnému bydlení představili také dva zdejší nejvýznamnější meziváleční architekti německé národnosti. Zatímco Karl Fischer v roce 1928 navazoval u vilky Fritze Czermaka (pozdějšího olomouckého vládního komisaře v prvních protektorátních letech) na stále živý odkaz reformního anglického hnutí (Sukova 8), o ulici dál zase Hans Stratil rozvíjel roku 1933 vlastní, emocionálnější variantu nové věcnosti (Polívkova 33).

To nejpodstatnější, co vyrostlo v ulici Na Vozovce a v jejím okolí, však vytvořili dva funkcionalisticky orientovaní umělci. Olomoucký rodák a žák Adolfa Loose Jacques Groag tady vlastně zahájil svoji samostatnou činnost, když v roce 1928 navrhl přísně puristickou vilu svému bratrovi Emo Groagovi (Mozartova 36). Ke zdejšímu variování na námět nájemní vily se zase v roce 1933 vyjádřil návrhem stavby pro Paulu a Hanse Briessovy (Na Vozovce 12). V typologicky obdobném, nikoliv však loosovském, nýbrž corbusierovském duchu pojal stavbu nájemní vily Františka Kousalíka v roce 1936 Lubomír Šlapeta (Na Vozovce 33). V horním podlaží s terasou, z níž bylo možné přehlížet rozrůstající se čtvrť, si také upravil vlastní byt s ateliérem. Jeden z vrcholů jeho tvorby pak představuje vila Stanislava Nakládala z téhož roku, která představuje elegantní, stylově naprosto čistou ukázku toho nejlepšího, co bylo na podobné téma v tehdejší české architektuře vytvořeno (Polívkova 35).

Bylo by jistě možné pokračovat takhle dál a sledovat vývoj této části města jak do hloubky, tak v čase, ale rovněž z hlediska postupné degradace, jež se nevyhnula také řadě zdejších domů. Ulice Na Vozovce však navíc – a to je neméně podstatné – představovala až do nacistické okupace svět, v němž se v těsném sousedství charakteristicky a částečně i harmonicky mísily a prolínaly ony tři olomoucké komunity – německá, židovská a česká. Znám to z vyprávění svých prarodičů i matky, kteří v jednom ze zmíněných domů žili až do konce války. Matka, se přátelila jak s Pelikánovými chlapci svými vrstevníky, tak se synem doktora Czermaka – svým spolužákem, navštěvovala Groagovy stejně jako starosvětské zahradnictví, v němž ještě po válce dožívali jeho majitelé, jedni z posledních olomouckých Němců. Matčina sestra až do své smrti komicky komolila příjmení nájemníků z horního patra z Hauptvogel na Vogelhaus. Matka zase vzpomínala na konec třicátých let, kdy ji někdejší spolužáci z německé obecné školy (kterou navštěvovala tři roky), tentokrát již s bílými podkolenkami, vyzývali, „Komm mit uns...“ A na mizení židovských obyvatel z okolí – těch šťastnějších do exilu, těch nešťastných do transportů... A na konec války s dělostřeleckou baterií na konci ulice, s posledními výbuchy granátů i s jejich oběťmi, s prvními ruskými vojáky... A také s vracejícími se Pelikánovými.

Pavel Zatloukal (1948) je historik umění, zabývá se zejména výtvarným uměním a architekturou 19. a 20. století. Je ředitelem Muzea umění v Olomouci.

Obsah Listů 4/2011
Archiv Listů
Autoři Listů

Pavel Zatloukal

O Juliu Pelikánovi a Pelikánově vile

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu