Mohl být i malířem

Čtyřicetiny Listů, tentokrát v Olomouci

Olomoucké Regionální centrum pořádalo 9. a 10. června 2011 pestrý podnik zvaný Moravský knižní salon. Zúčastnilo se ho i nakladatelství Burian a Tichák prodejním stánkem. A také jsme pokračovali v oslavách 40. výročí Listů. Výstava fotografií Jindřich Štreit a jeho studenti představila výběr z naší fotografické rubriky. Pak jsme se setkali se spolupracovníky a dalšími odborníky, kteří mají co říci k historií Listů či rodinnému a kulturnímu zázemí zakladatelovu. Vystoupení Pavla Zatloukala a Pavla Urbáška publikujeme na dalších stranách, podobně jako jiné hlasy o Jiřím Pelikánovi. A co dále zaznělo? Aspoň něco zde můžeme zprostředkovat, a nejprve hlas o dědictví Mostů v Listech.

Marián Hatala: Existovaly Mosty, česko-slovenské, týdeník, později čtrnáctideník, a my jsme byli společně s Tomášem Tichákem v redakci... Říkali jsme si děti kapitána Granta – záviseli jsme na grantech a bylo otázkou času, kdy časopis, svým způsobem ojedinělý, skoná. Skonal spolu se Soňou Čechovou... Potom se naštěstí naskytla autorům Mostů možnost plynule přejít k Listům, které se pro ně otevřely. Jsem rád, že to tak je. Slovenská intelektuální špička je strašně úzká a novin tohoto druhu je na Slovensku strašně málo, jsou-li vůbec. S tím ovšem souvisí, že Listy se na Slovensku těžko prosazují. Ale trošku začínají zdomácňovat a zájemci si je dokáží koupit aspoň v síti Artfora. Je to dobré – pro lidi, kteří nepřijímají předžvýkaná polopatistická řešení.

Jiří Vančura: V 60. letech jsme se s Jiřím Pelikánem potkali, ale nic víc. Trochu jsme se sblížili v době exilových Listů. Po Listopadu jsem Listy převzal poté, co jsem si odbyl ještě jinou práci...

Listy vyžadují odvahu, a to od samého začátku. I když Jiří Pelikán byl v nejlepším slova smyslu světoběžník, ocitl se v jiném prostředí a jeho přátelé také v exilu začínali. Začínat koncem šedesátých nebo začátkem sedmdesátých let bylo nesrovnatelně lehčí, než jaké byly perspektivy lidí, kteří utíkali po roce 1948. Ale žádní boháči to nebyli, nebyli to lidé se stálým příjmem. Už jen založit Listy a dělat je – a od té doby nebyla v periodicitě jediná výjimka! Bez finančního zajištění, když vím, že udělám číslo, ale na druhé už budu muset shánět peníze... A v Římě nebyl tehdy jediný sazeč znalý slovanského jazyka.

Samozřejmě nešlo o statečnost vůči tamnímu establishmentu, italský stát a veřejnost tomu byly velice nakloněny, statečnost ovšem potřebovali lidé, kteří vozili Listy do Československa, většinou studenti, kteří to cpali do nejrůznějších kamionů. V polovině osmdesátých let byl jeden prozrazen. Potom vznikla v distribuci určitá pauza, ale jen v distribuci.

Po celá 70. léta bylo už jenom držení Listů považováno za delikt, půjčovat Listy taky. Teprve v 80. letech se v Helsinkách prosadil nárok na kulturní výměnu, potom to estébáci spíše přehlíželi. I když si samozřejmě dělali čárky...

Ale nač se hrabat jen v 70. a 80. letech! Společné je, že se Listy vždycky snažily představit alternativu. Bránit tomu, že by neexistovala třetí cesta, popírat tvrzení, že je jen to, co kdosi navrhuje, anebo cesta do pekel. To je pro mě hlavní a jsem vděčný, že tou otevřeností se Listy řídí i dneska.

Vít Pelikán (synovec Jiřího): Podle Pavla Urbáška (viz dále; red.) se můj táta rozhodoval mezi dráhou politika a dráhou lékaře. Málokdo ale ví, že Jiří Pelikán byl v podstatě rozhodnut pro dráhu výtvarného umělce a v roce 1940, kdy končil reálné gymnázium, se připravoval na zkoušky na Akademii výtvarných umění. Zachovaly se z té doby skicáky...

Jiří Vančura: Jiří Pelikán kreslil celý život, na malování neměl čas, ale kdykoliv psal dopisy, mám jich doma fůru, vždycky něco namaloval. Nejen pelikána, ale i nějakou figurku, něco z Říma, pěkné...

Vít Pelikán: V patnácti, v roce 1969, jsme chtěli jet s kamarády na čundr do Rumunska, ale policie mně odmítla vydat cestovní přílohu. Když jsem se ptal na důvody, řekli mi, ať se zeptám rodičů. Moji ženu, když studovala Pedagogickou fakultu, odmítli pustit ke státnicím: stranická organizace se usnesla, že Hana Pelikánová nemůže vstoupit do řad pedagogů. Tak jsme přítomnost Jiřího pořád pociťovali...

Od roku 1968 do roku 1990 jsme se neviděli, měli jsme kontakty třeba přes manželčina tátu, který měl jiné jméno; tam nám poslal dvakrát za rok pohled. V 80. letech, kdy působil v Evropském parlamentu, už byla komunikace se Západem jednodušší, a tak jsem se snažil, pokud byl někdo uvězněn, dát Jiřímu vzkaz, aby se za toho člověka v Evropském parlamentu zasadil u politiků, kteří jednali s naší vládou. To se dařilo. Z Olomouce se jednalo třeba o Michala Mrtvého. S ním jsme spolupracovali v tištění samizdatu. Michal měl malé děti a já jsem se víc než on jistil, navíc policie věděla, že jsem příbuzný Jiřího Pelikána... Takže by se to víc rozmázlo. A tak mě hlídali, aniž by mě na delší dobu zavřeli.

Po roce 1989 jsme měli příležitosti hovořit. Byl to obrovsky vzdělaný člověk. A jak své vědomosti přednášel, mnozí politici se mohli z toho poučit! Měl v sobě hlubokou pokoru. Nevyhledával hádání nebo spor, věcně a s nadhledem dokázal vše vysvětlit. To jsou vlastnosti, které má z politiků málokdo.

-vb-

Obsah Listů 4/2011
Archiv Listů
Autoři Listů

Mohl být i malířem

Čtyřicetiny Listů, tentokrát v Olomouci

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu