Václav Klusoň

Politika a paradox lháře

Historické události i ekonomické reformy v pokušení nepravd

Říkávalo se kdysi, že kdo lže, ten i krade. Protože se teď u nás nejen v malém, nýbrž zejména ve velkém hodně krade (korupce je fakticky krádeží), tak se nepochybně i hodně lže. Nelze totiž krást a při tom nelhat. Lhaní a kradení jsou neřesti či hříchy, jež lidstvo pronásledují odpradávna. Proto je například Desatero v sedmém a hned v osmém přikázání zakazuje. V 6. století př. n. l. jistý Kréťan jménem Epimédes pronesl tuto pozoruhodnou větu: „Všichni Kréťané jsou lháři.“ – a tím nevědomky dal podnět ke vzniku paradoxu lháře.

Pokud totiž Epimédes mluvil pravdu, musel lhát, protože byl Kréťan. Takže alespoň jeden Kréťan byl pravdomluvný, což je ovšem spor. Je zajímavé, že tento paradox zmiňuje i Nový zákon, v němž apoštol Pavel v listu Titovi píše: „Kréťané jsou samí lháři, zvířata zlá, břícha lenivá. Svědectví to jest pravdivé.“ (kapitola 1, verš 12,13).

Jak pojmout lhaní, lež? Lze jí označit jednání toho, kdo soustavně nemluví pravdu, kterou zná. Lže ovšem i tehdy, zjevuje-li jen část pravdy, třeba velmi nepatrnou, avšak důležitou. Když tedy pravdu všelijak překrucuje a manipuluje s těmi, jimž takovou částečnou či zkreslenou pravdu sděluje.

Představme si, že by se objevil nějaký novodobý český Epimédes, který by byl významným politikem a jmenoval se např. Pravdoslav Neúplatný, a že by vystoupil s prohlášením: „Všichni čeští politici jsou lháři.“ Tento výrok může být sám o sobě pravdivý, nebo nepravdivý. Je-li pravdivý, pak je pravda, co se v něm tvrdí: že všichni naši politici lžou. Pak ovšem lže i pan Pravdoslav, protože je rovněž českým politikem. Z toho tedy plyne, že musí existovat alespoň jeden pravdomluvný český politik jakožto vzácný exemplář naší politiky. Jako hodnotový vzor a jako praktický politik má neobyčejně velký význam; je světlem na konci tunelu i nadějí na proměnu početného davu lhářů.

Je-li však citovaný výrok nepravdivý, pak není pravda, co se v něm tvrdí, že všichni naši politici lžou, nýbrž je naopak pravda, že všichni nelžou, a že tedy i pan Pravdoslav možná mluví pravdu, když říká, že všichni politici lžou. Z předpokladu nepravdivosti výroku plyne jeho pravdivost a v davu pravdomluvných pak nalezneme přinejmenším jednoho lháře.

Obhájci pravdy

I tato stručná analýza paradoxu lháře nás dovádí ke zjištění, že jednotlivec – ať lhář či pravdomluvec – hraje v politice velmi významnou roli; v jednom případě je nadějí, ve druhém hrozbou vývoje společnosti. Proto si v obou případech zasluhuje pozornost. V české historii máme pro obhájce pravdy za každých okolností dvě velmi pozoruhodné postavy: Mistra Jana Husa a Tomáše Garrigue Masaryka. Jejich oddanost pravdě ve své době dalekosáhle ovlivnila české dějiny.

Ve spise Výklad viery Jan Hus mimo jiné píše: „... věrný křesťane, hledaj pravdy, slyš pravdu, uč se pravdě, miluj pravdu, prav pravdu, drž pravdu, braň pravdu až do smrti...“. Pozoruhodný je hned první pokyn: hledaj pravdy! Pravda totiž není zpravidla na první pohled zřejmá, musí se hledat. Poznávání pravdy je proces, v němž jsou vyslovovány hypotézy, jež jsou postupně testovány z hlediska jejich shody s fakty. Pokud tento postoj uplatníme i na Husovu formuli, velmi se přiblížíme teorii vědeckého poznání, jak ji ve své knize Otevřená společnost a její nepřátelé formuloval britský filozof K. R. Popper. Podle něj vědecká teorie poznání hledá především fakta, která ji mohou vyvrátit – „... vědecký charakter teorie tvoří možnost jejího testování, tedy možnost jejího vyvrácení nebo její falzifikovatelnost...“ (druhý díl, str. 222). Takovýto postup je nepochybně podmínkou společenského pokroku.

T. G. Masaryk své odhodlání odhalovat a bránit pravdu ve svém životě osvědčil mnohokrát. Příklad za všechny byl jeho boj o nepravost rukopisů. Falešné rukopisy Královédvorský a Zelenohorský byly vrcholem neúcty k pravdivému historickému poznání; měly pozvednout sebevědomí českého národa. Boj za uznání nepravosti, a tedy nepravdivosti těchto rukopisů podstoupil Masaryk v osmdesátých letech 19. století a vyvolal tím proti sobě velké pohoršení u převážné většiny tehdejší společnosti. Tento boj však skončil Masarykovým vítězstvím a ukázal na morální stránku historického poznání.

Dalším příkladem Masarykovy angažovanosti ve věci pravdy byl případ hilsneriády, který se udál na sklonku 19. století. Devatenáctiletá Anežka Hrůzová byla ubodána v lese nedaleko svého bydliště. Z vraždy byl obviněn potulný židovský mladík, který byl na základě nepřímých důkazů odsouzen k trestu smrti. Podle mínění soudu i veřejnosti šlo o rituální vraždu. Na obranu odsouzeného vystoupil T. G. Masaryk, který rituální vraždu označil za pověru a celý proces za antisemitský. Sklidil za to nenávist veřejnosti. František Soukup ve své knize o Masarykovi (T. G. Masaryk politický průkopník, sociální reformátor a prezident státu) napsal, že Masarykovo vystoupení bylo obhajobou pravdy před pověrou. Dále píše: „Žádný člověk nebyl v dějinách českého národa tak zneuctěn jako Masaryk. Až do univerzitních síní zalehl chuligánský řev ulice a zfanatizovaní studenti násilím umlčovali profesorova slova... A univerzitní senát udělil Masarykovi dovolenou až do konce zimního semestru, aby jeho přednášky byly zastaveny.“ O osmnáct let později se Masaryk stal prvním prezidentem Československé republiky, o jejíž založení se svým promyšleným a důsledným odbojem za války v podstatné míře zasloužil. V tomto případě se skutečně potvrdilo, že pravda vítězí.

Pokud jde o Masarykovu oddanost pravdě a pravdomluvnosti, je zajímavá i příhoda, kterou Karel Čapek převyprávěl v Hovorech s T. G. M. V roce 1917, když Masaryk přijel z Petrohradu do Moskvy, hned po vystoupení z vlaku zamířil do hotelu, v němž měl zajištěno ubytování. Pro revoluční boje se však dostal jen k hotelu Metropol, v němž pokoj zajištěn neměl. Dveře do hotelu byly samozřejmě zavřeny a dovnitř ho nechtěli vpustit. Na otázku vrátného, zda je jejich hostem, nemohl pravdivě odpovědět, nechtěl lhát, a proto jen vykřikl, nedělejte hlouposti a pusťte mně dovnitř! To vrátný učinil. Tím mu nepochybně zachránil život, neboť se kolem střílelo z pušek a kulometů. K. Čapek k tomu dodává: „... kdyby řekl, že je hostem, byli by ho pustili hned; ale on ani v tu chvíli, kdy jde o život, nechce lhát.“

Pravdoláskaři

Dnes by si možná někteří naši občané s pousmáním položili otázku, jací to pošetilci vlastně ti naší předkové byli; Hus...? Masaryk...? Možná že ta jména ve škole zaslechli. Více o nich však sotva vědí. S určitostí však mohou říci, že s takovými lidmi by dnes žádný velký byznys nerozjeli. Vždyť lhaní je pro ně mazivem o vysoké „viskozitě“, které je v jejich povědomí pro fungování tržního mechanismu, pro ekonomický růst a pro blahobyt občanů nezbytné. Hus i Masaryk byli zřejmě jen pouhými pravdoláskaři... Přesto však nad Pražským hradem stále ještě vlaje prezidentská standarta s nápisem: „Pravda vítězí“. Není to další paradox?

Pojem pravdoláskař vznikl z Havlova hesla v listopadu 1989: „Pravda a láska musí zvítězit nad lží a nenávistí.“ Dnes se tomu někteří vysmívají. Nutno se proto ptát, zda platí opak, zda lež a nenávist musí zvítězit nad pravdou a láskou. To zajisté nikoliv. Lidé sice dále lžou, kradou a podvádějí, avšak smysl Havlova hesla nutno spatřovat ve směru, který vytyčuje. Proto zasluhuje vážnost, nikoliv posměch. Hledání pravdy je procesem stejně, jako je procesem hledání lásky k bližnímu. Proč se v této souvislosti vysmívají Havlovi a jeho stoupencům, nikoliv druhému přikázání Desatera: „Miluj svého bližního jako sebe samého“? Proč příznivci Hradu neoznačují například arcibiskupa Dominika Duku též za pravdoláskaře? Všimněme si však, že v Havlově výzvě jsou pravda a láska od sebe odděleny, že jsou chápány jako samostatné morální kategorie, nejde tedy jen o pravdu k lásce nebo o lásku k pravdě. Klasických pravdoláskařem v naší historii byl proto Hus, nikoliv Havel. Hradní milci by se tedy měli vysmívat především Husovi, který pravdu tak miloval, až za ni i zemřel, nikoliv Havlovi. Zdůrazněme toto: stejně jako nedojdeme dokonalosti v poznání pravdy, nedosáhneme ani dokonalosti mravní. Jsme jen lidé. Právě proto potřebujeme mít v našem životě směrovku, chceme-li být lepšími.

„Osamělý“ lhář

Vraťme se však k paradoxu lháře. Ukázali jsme si, že za uvedených předpokladů musí i v davu pravdomluvných existovat alespoň jeden lhář. A právě takovýto „osamělý lhář“ může mít za jistých okolností, poskytne-li se mu k provozování jeho činnosti dostatečně velký prostor, nepředstavitelně zhoubný vliv na všechny ostatní. Pro příklady není třeba chodit daleko; ve 20. století jich nalezneme hned několik. Napadne nás však především postava Adolfa Hitlera, tvůrce nacistické ideologie, který přivodil největší katastrofu století. Nebude proto od věci si zde připomenout alespoň některé z jeho základních nepravd, jež fanaticky vyslovoval a stejně fanaticky a bez slitování prosazoval. V šíření svých lží přirozeně nebyl sám, měl více zdatných pomocníků a oddaných kamarádů. Označovat jej za osamělého lháře je proto jistý eufemismus.

Na prvním místě třeba jmenovat jeho tvrzení opírající se o rasovou teorii, která sama o sobě dnes již není považována za pravdivou; „... moderní evoluční biologie založená na molekulárně-biologických datech jasně ukazuje, že lidské rasy jsou si extrémně příbuzné...“ (Václav Hořejší). Z nepravdivé rasové teorie však vznikla nacistická ideologie rasismu, jež tvrdila, že některé rasy jsou hodnotnější nežli rasy jiné. Proto je spravedlivé méněcenné rasy nejen ovládat, nýbrž je případně i hubit. Nacismus vycházel ze sociálního darwinismu, což pro něj znamenalo, že život je boj na život a na smrt, a že kdo nechce bojovat, nemá na život právo. V tomto boji pak jako nositelka síly a pokroku vítězí árijská rasa. Árijce Hitler pokládal za nejdokonalejšího tvora na zemi, protože je altruistický a je ochoten obětovat se pro celek. Naopak nejnižším tvorem a hlavním škůdcem árijské rasy je Žid. Tvrdil, že Židé jsou tvorové egoističtí, pronikají do celého světa, sami však vlastní stát nejsou schopni ani vytvořit, ani udržet (!). K jeho obraně je totiž zapotřebí nezištnost a obětavost. Židé naopak preferují osobní zájem před zájmem národa. Dnes, z odstupu alespoň devadesáti let, se obrovitost a obludnost této lži jeví ještě víc, než tomu možná bylo v době, kdy byla vyslovována. Právě tato nepravda se stala jedním z hlavních pilířů nacistické ideologie.

Řada dalších nepravdivých tvrzení se týkala ukončení první světové války. Uzavření příměří v roce 1918 a posléze mírové smlouvy ve Versailles považoval Hitler za zločin a „za dýku do zad“ vraženou německému národu židobolševiky. V roce 1918 Němci nevěřili, že byli poraženi, protože na Východě nepochybně zvítězili a jejich devítimilionová armáda stále ještě byla na francouzském a belgickém území a spořádaně ustupovala. To samozřejmě Hitler jako voják dobře věděl a porážku těžce nesl. Přesto o ní lhal.

Jak se brzy ukázalo, velkým problémem a zároveň i velkou příležitostí pro zneužití mírové smlouvy Hitlerem byly vysoké reparace. Otázka reparací vyvolala značnou polemiku i v řadách spojenců. V tomto ohledu vynikl zejména tehdy šestatřicetiletý (později velmi slavný britský ekonom) John Maynard Keynes, který byl členem britské delegace, v níž zastupoval zájmy ministerstva financí. Na otázku reparací nenahlížel z hlediska viny za rozpoutání války ani odplaty či náhrady válečných škod, nýbrž pouze z hlediska jejich únosnosti. Maximální výši reparací ohraničoval dvěmi miliardami liber. Podle něj měla mírová smlouva především oživit hospodářství a přivodit růst zaměstnanosti. Jen tak bylo možné zajistit trvalý mír. Proto také navrhl rozsáhlý úvěrový program (jaká to podobnost s Marshallovým plánem po druhé světové válce!). Vycházel z přesvědčení, že „... čím je země zbídačelejší, tím blíže má k bolševismu a tím více potřebuje i pomoc“. Samozřejmě jeho doporučení nebyla přijata, a proto se podle něj mírová smlouva stala „... receptem na hospodářskou katastrofu a budoucí válku“. Koncem května 1919 se vzdal účasti v britské delegaci a odejel z Paříže. Během několika měsíců poté shrnul své názory v knize Hospodářský dopad míru.

Problém reparací navozuje obecnější otázku: spravedlnost vs. únosnost. Otázka spravedlnosti je otázkou mravní; spravedlnost je morální hodnota, a proto u ní jako takové nelze test pravdivosti uplatnit. Řekneme-li, že určité opatření bylo či nebylo vůči jiné osobě spravedlivé, pak tím navozujeme hodnotový soud stran kompenzace příznivých anebo nepříznivých důsledků jejího jednání. Jestliže se však o takovém opatření vyjadřujeme ve smyslu únosnosti, potom takové tvrzení již testu pravdivosti podrobit můžeme, protože zajisté nalezneme fakta, jež takové tvrzení buď potvrdí, nebo vyvrátí. Takovéto rozlišení je velmi důležité. Obecně vzato, hodnoty jako takové – včetně hodnoty spravedlnosti – nelze měřit; proto každý soud tohoto druhu je soudem subjektivním a zneužitelným. Může se snadno stát součástí propagandy a nebezpečné demagogie. Otázka, kterou si položil Keynes, směřovala k faktům a k budoucnosti. Proto byla také konstruktivní. Naopak Hitlerovo tvrzení o nespravedlnosti mírové smlouvy vycházelo z neviny Němců a směřovalo k minulosti. Z hlediska zajištění míru v budoucnosti to byla otázka destruktivní. Proto také byla tak snadno Hitlerem a jeho stoupenci zneužita. Versaillský mír jako mír nespravedlivý se pak stal trvalou součástí nacistické ideologie a politiky.

K šíření a přijímání nepravd v rámci nacistické ideologie v podstatné míře ovšem přispěla hospodářská situace poválečného Německa. V roce 1923 se zhroutila německá měna a inflace nabyla obrovitých rozměrů. Příčinou bylo extrémně vysoké zadlužení státu jako důsledek válečných výdajů i nezodpovědně vysoké emise úvěrů po ní. Samozřejmě v povědomí lidí byla na vině mírová smlouva a židovští spekulanti. K nápravě došlo v témž roce, kdy byla zavedena říšská marka vázaná na zlato a podstatně omezeny státní výdaje a emise papírových peněz. Následoval pětiletý hospodářský růst, který byl zastaven hospodářskou krizí. Během ní rychle rostl počet nezaměstnaných, který v roce 1933 dosáhl 6 milionů. To všechno nahrálo Hitlerovi, jenž se v lednu 1933 stal říšským kancléřem. Ve volbách v listopadu 1932 získala NSDAP 40 % mandátů a stala se vítěznou stranou.

Výmarská republika, která nemohla navázat na historicky hlouběji zakotvené demokratické tradice, byla před nacistickou demagogií velmi křehká a snadno zranitelná. Demokracie byla proto právě v důsledku této demagogie a nepravd nahrazena principem vůdcovství a osobní odpovědností vůdce. Hitler byl přesvědčen, že „... většina nemůže nikdy nahradit skutečného vůdce, že je nejen představitelkou hlouposti, nýbrž i zbabělosti. ... jako sto prázdných hlav nedá dohromady mudrce, stejně tak se neodhodlá sto zbabělců k hrdinnému rozhodnutí“. Hitler byl též přesvědčen, že k získání moci „... není třeba jen mozků, je nutno získat pěsti“. Jediná cesta k úspěchu je „... vybičování radikálního fanatismu širokých lidových mas... Masa se neřídí zákony objektivity a přesvědčování, nýbrž její síla vězí ve fanatismu víry, a nikoliv ve vědění.“ A to je také hlavní poselství Hitlerova díla Mein Kampf (viz knihu trojice našich historiků: F. Bauer, F. Svátek a M. Arnot, 2008).

Pravda a odpovědnost

Po druhé světové válce pocítil německý filozof Karl Jaspers nutnost vypořádat se s problémem viny a odpovědnosti německého národa za nacistický režim a za jeho zločiny. Výsledky, k nimž dospěl, mají obecnější platnost a dosah a neomezují se jen na svědomí Němců po skončení války. Ve své studii Otázka viny rozlišil čtyři pojmy viny (odpovědnosti): kriminální, politickou, morální a metafyzickou. Z našeho hlediska je důležitá vina politická, spočívající ve společné odpovědnosti občanů za to, jakou mají vládu, a vina (odpovědnost) morální, kdy každý čin je podřízen morálním kriteriím a konečnou instancí pro jeho posouzení je vlastní svědomí. Důležitá je i vina metafyzická, jež vyplývá ze spoluzodpovědnosti každého občana za všechna bezpráví a nespravedlnost, k nimž v jeho přítomnosti nebo s jeho vědomím dochází. Pokud neučiníme vše, co můžeme učinit, abychom nespravedlnostem zabránili, jsme spoluzodpovědni. Toto vymezení odpovědnosti každého občana má přirozeně stejný význam dnes, jako mělo dříve, platí jak pro období válek, tak i míru. Zodpovědnost za zdravý vývoj společnosti a spravedlivý sociální řád zdaleka nemají jen politici, na něž je ovšem pohodlné vinu za všechny nezdary svalovat. Stejnou, ne-li ještě větší odpovědnost mají občané samotní, kteří spoluzodpovídají za to, že celá institucionální struktura společnosti bude spočívat nejen na morálce, nýbrž i na pravdivostních základech.

V současném období připravovaných reforem je proto nezbytné, aby všichni občané nahlíželi na předkládaná opatření a tvrzení politiků s určitou mírou skepse alespoň v tom smyslu, že budou zkoumat pravdivost tvrzení a zdůvodnění reforem (hypotéz) a hledat fakta, jež by jejich pravdivost potvrzovala nebo vyvracela. Pamatujme na to, že pouze ze společenství pravdychtivých a pravduhledajících občanů může vzejít morálně vyspělý a zodpovědný politik. Příčiny našich neúspěchů hledejme proto i dnes alespoň v jednom z uvedených Jaspersových segmentů viny. Pomohlo by nám to položit pevnější pilíře i současným reformám.

Nepravdy a iluze transformace

Celé polistopadové období přesvědčivě ukázalo, že hledání a prosazování pravdy až dosud patří k nejslabším místům všech našich reforem, naší politiky i občanské společnosti. Několik příkladů z uplynulého dvacetiletého období může proto být poučných. Vezměme si nejprve období transformace, během níž měl být nevýkonný a svobodu potlačující systém přeměněn na systém výkonné ekonomiky a mravně vyspělé společnosti zodpovědných občanů. Tehdy se věřilo, že kapitalistický systém může být i sociálně spravedlivým systémem, v němž bude poskytnuta příležitost uplatnění všem. To samozřejmě předpokládalo, že všechny pilíře nastupujícího systému budou založeny na pravdě a odpovědnosti. Uveďme si čtyři případy, ilustrující, že tomu tak vždy nebylo nebo dosud není.

Základním nepravdivým tvrzením, s nímž jsme v devadesátém roce minulého století do transformace ekonomiky vstupovali, byla teze, že státní podnik, jehož základní jmění má formu akciového kapitálu a je představováno souborem akcií, které všechny vlastní stát (jediný zakladatel), je svojí povahou již součástí kapitalismu a tržní ekonomiky. Tato výchozí nepravda představovala osudové pochybení v rozměru celého transformačního procesu. Zdánlivý lapsus, jen pochybení ve formě – jakési právnické přeřeknutí – se ukázal být error in re, omylem v podstatě. Již náš dřívější obchodní zákoník obsahoval ustanovení o tom, že celý akciový kapitál nemůže být upsán jedinou osobou, neboť „... akciová společnost je spolkem, a je tudíž ke vzniku jejímu zapotřebí účastenství více členů“ (Malovský – Wenig, s. 265). Západoněmecký zákon o akciových společnostech předepisoval minimálně pět osob, které mohou akciovou společnost založit. Naproti tomu tehdy nový zákon o akciových společnostech, aby umožnil snadný převod státních podniků na tuto formu, snížil počet zakladatelů na jednoho. Stanovil, že společnost může být založena jediným zakladatelem, který je sám sobě společníkem. Tento paradox, respektive tato nepravda, která se stala právní normou, znehodnotila celý transformační proces a nastartovala dlouhý řetězec podvodů a korupce, proti níž stále nemáme účinnou zbraň. Ustanovení, že stát při založení nové „společnosti“ nemá žádné společníky, znamenalo, že nemá ani důvěryhodné oponenty pro ocenění svého vkladu, vneseného do státního akciového podniku. Zastánci tohoto falešného tvrzení přirozeně namítali, že i formální převod státního majetku pomocí jednoho zakladatele je významným krokem, protože se tím otevírají dveře k pozdějšímu postupnému odprodeji akcií dalších osobám, čímž posléze vznikne skutečná společnost. Již v roce 1990 bylo marně poukazováno na reálné nebezpečí, že rozprodej akcií státních podniků budou provádět státní úředníci, kteří nebudou mít zájem na docílení co nejvyšších cen těchto akcií, a že snadno podlehnou korupčním nabídkám, což se krátce nato potvrdilo. Podstatné bylo, že privatizační metoda spočívající na jediném zakladateli (státu) uzavřela vstup nového kapitálu do společnosti a že výnosy prodejů akcií směřovaly do státního rozpočtu, kde se snadno staly zdrojem pro spotřebu, nikoliv pro investice. Nesměřovaly tedy do privatizovaného podniku, který nové kapitálové zdroje nutně potřeboval. Již z tohoto stručného nástinu vyplývá, na jak chatrných a nepromyšlených základech byla u nás privatizace pomocí akciových společností založena. Není divu; vycházela totiž ze zcela nepravdivých hypotéz a tvrzení.

Druhý příklad dokumentující devastující účinek transformačních nepravd se týká rovněž privatizace, tentokráte privatizace kuponové. Tato forma bezúplatné privatizace byla založena opět na falešném tvrzení, že nevyžaduje žádný kapitál, protože majetek státu je převáděn soukromým osobám zdarma, a že tedy není nutné se zdržovat s oceněním privatizovaného majetku (které by ostatně při absenci kapitálového trhu bylo stejně nespolehlivé). Tvrdilo se rovněž, že touto cestou lze privatizaci státního majetku provést velmi rychle, že během krátké doby se velmi mnozí občané stanou akcionáři, že se tak dosavadní státní podniky dostanou do rukou skutečných a zodpovědných vlastníků a že se stejně rychle vytvoří a rozvine kapitálový trh. A že vzniknou soutěžní trhy. V tomto ohledu nás přesvědčoval Václav Klaus, když mimo jiné napsal: „Potřebnou konkurenci na náš trh přinese teprve privatizace, která začne rozbíjet monopolní strukturu řady odvětví... Kuponová privatizace představuje nejrychlejší, nejtransparentnější a nejspravedlivější formu převodu státního majetku do soukromých rukou a tím i nejrychlejší ukončení moci ministerských úředníků.“ (Radikální ekonomická reforma, Ekonom č. 45/1991). Tvrzení tohoto druhu byla oponenty hned na počátku realizace Klausova projektu snadno vyvrácena a celý další průběh transformace jejich nepravdivost jen dále potvrdil. Zde se nemohu přirozeně vyvracením těchto privatizačních nepravd podrobněji zabývat. Zmíním se jen o několika. Předpoklad akcionáře jako zodpovědného vlastníka platí jen v případě vysoké koncentrace vlastnictví, jako tomu je např. u rodinných společností, jež jsou zpravidla neveřejné, soukromé, což znamená, že jejich akcie nejsou na veřejných trzích obchodovány. Ve vyspělých ekonomikách však převažují akciové společnosti s rozptýleným vlastnictvím, v nichž se akcionáři na řízení nepodílejí a kontrolují hodnotu svého investovaného kapitálu pomocí kapitálového trhu; jde o tzv. veřejné akciové společnosti. Nestarají se o majetek fyzický, který je v péči manažerů; pro ně je důležitý majetek symbolický a jeho tržní hodnota. Kapitálový trh je základní institucí, pomocí níž akcionář dohlíží na to, aby management dobře podnikatelsky hospodařil se symbolickým majetkem tak, aby jeho tržní hodnota dlouhodobě rostla. Kapitálový trh v prostředí kuponové privatizace a zcela pochybného zakládání akciových společností však nemohl vzniknout. Neviditelná ruka trhu vytvořila velký počet drobných, malých a středních podniků, které přirozeně nemohly splňovat podmínky pro obchodování na organizovaných veřejných trzích – na burzách. Transformační strategie vlády vytvořila množství akciových společnosti, aniž by se vážně zabývala souběžným vytvářením veřejných trhů. Reformátoři se podobali hospodáři, který se rozhodl chovat ryby a zároveň je nechtěl pustit do rybníka, který dokonce ani neměl. Zatímco by takový hospodář byl právem považován za duševně chorého, reformátoři 90. let byli a stále jsou považováni za duševně zdravé bytosti a stále se těší úctě podvedeného obyvatelstva. Privatizace bez kapitálu vytvořila i „kapitálový trh bez kapitálu“, respektive trh s velkým nedostatkem kapitálu, vysoce zadlužené podniky a otevřela cestu korupci nevídaných rozměrů. To je ovšem cena, kterou občané platí a budou ještě dlouho platit za to, že propadli iluzi o možnosti budovat kapitalismus bez kapitálu. A že hlouběji nezkoumali pravdivost základních tezí tehdejších reformátorů...

Současné reformy

A nyní k některým zdánlivě pravdivostním pilířům současných reforem. Vybereme dva příklady z důchodové reformy, která je dnes pro veřejnost velmi aktuálním tématem. První se týká tvrzení, že průběžný důchodový systém je pojištěním. Tomuto bludu podlehl i Ústavní soud, když v dubnu loňského roku rozhodoval o konkrétním případu nespravedlivě vyměřeného starobního důchodu. Svoji argumentaci založil právě na tom, že odvody do průběžného systému jsou pojistným, a proto celý tento systém je pojištěním. Opět nejde jen o spornou terminologii, o právnické přeřeknutí, nýbrž o závažný věcný problém. O pojištění lze totiž hovořit jen tehdy, jestliže nějaký větší počet osob (pojištěnců), které se cítí být ohroženy nastoupením určité pro ně nepříznivé události, společně akumulují dostatečně velké prostředky, z nichž by mohla být vyplacena stanovená částka, která by je měla ochránit před následky pojistné události. V případě skutečného starobního pojištění se naakumulovaná částka – hodnota pojistky – přemění na roční anuitu, tj. na ročně vyplácený starobní důchod. Velikost tohoto důchodu je určena nejen velikostí naspořené částky (včetně výnosů a zhodnocení, avšak i případného znehodnocení finančních aktiv) a pravděpodobností dožití odchodu do důchodu. Je tedy zřejmé, že tomu odpovídají pouze různé formy fondového zabezpečení stáří, tedy penzijní fondy, nikoliv státní průběžný systém financování penzí typu PAYG (zkratka anglického označení: Pay-as-you-go).

Co tedy PAYG vlastně je? Jde nepochybně o součást daňové soustavy, a proto odvody nejsou pojistným, nýbrž daní. Toto tvrzení je všeobecně přijímáno jak v literatuře, tak v oficiálních dokumentech (viz např. Publikaci OECD Private Pensions z r. 2005). Jde tedy o daň sui generis, kterou jsou zdaňovány fyzické a právnické osoby, a výnosy této daně jsou používány k financování průběžného důchodového systému. Obdobný charakter by mohla mít např. silniční daň, která by sloužila k financování výstavby a udržování silničních komunikací. Základnou pro výpočet důchodové daně je objem mezd, jejím zdrojem v konečném účinku zisk. Základnou pro výpočet této daně je velikost mzdy, respektive mezd.

Při uznání nepravdivosti výchozího tvrzení by skutečná reforma důchodového systému spočívala v odstranění koexistence dvou typů důchodových daní, z nichž jeden je daň rovná a druhý daň nerovná, protože je „zastropovaná“. Jde v podstatě o daň degresivní. K odstranění této dichotomie by proto bylo nezbytné zavést princip rovnosti daně důsledně, tj. koncipovat i odvody do průběžného systému PAYG, respektive penzijní daň, jako daň rovnou. Připomeneme-li si, co argumentačního úsilí bylo v roce 2006 vynaloženo ve prospěch zavedení rovných daní a proti dani progresivní, lze snad očekávat, že tyto argumenty budou použity i dnes. Je proto třeba vážně zkoumat takovou variantu důchodové reformy, při níž by byly změněny některé dosavadní parametry průběžného systému, např. poněkud zvýšena sazba pro fyzické osoby a snížena sazba pro osoby právnické, důsledně zaveden princip dobrovolnosti druhého důchodového pilíře tak, že by vstup do penzijního fondu nebyl podmíněn snížením sazby odvodu do průběžného systému. Je pravděpodobné, že by se již těmito opatřeními schodek průběžného systému podstatně snížil, nebo dokonce odstranil, takže by případně nebylo nutné měnit sazby daně z přidané hodnoty. Kromě toho se nabízí možnost přiblížení se švédskému penzijnímu modelu a zavedení tzv. fiktivního účtu, který by se stal základem pro výpočet důchodu s ohledem na simulovanou velikost naspořených prostředků během aktivního života pojištěnce. Tím by mohlo být více vyhověno i požadavku Ústavního soudu, aby došlo k většímu zrovnoprávnění principu solidarity a principu zásluhovosti při výpočtu starobních důchodů. Zde není dost místa na podrobnější výklad této problematiky a zainteresované čtenáře odkazuji na své stati v Listech (2 a 3/2010) a Literárních novinách (4, 9 a 25/2011). Smyslem tohoto důchodového příkladu bylo pouze ukázat, jaké nové obzory při řešení složitých problémů se mohou před námi objevit, jestliže odhalíme nepravdivost základních tvrzení a vyvodíme z toho patřičné důsledky.

Příkladem nepravdivého tvrzení vyslovovaného v souvislosti s důchodovou reformou je i názor, že fondový důchodový systém snižuje veřejné výdaje na penze. Představme si teoreticky, že zrušíme celý průběžný systém a že své stáří budeme zabezpečovat výhradně pomocí fondů. Snížíme tím veřejné výdaje? Zajisté, avšak současně i příjmy státního rozpočtu, a to o výnosy penzijní daně, pomocí níž je průběžný systém financován. Zredukujeme objem státního rozpočtu jak na straně výdajů, tak na straně příjmů; průběžný systém nelze spojovat jen s výdaji, musí být spojen i s příjmy. Jak samozřejmé!

Uvedené tvrzení je tedy hned na první pohled mylné a banální. Politici a někteří jejich experti je však stále a donekonečna opakují. Takto rozšiřovaná pověra totiž vychyluje veřejné mínění v neprospěch průběžného systému a vede ke schvalování kroků, které mají rozsah průběžného systému dlouhodobě výrazně zmenšit. Zdůvodňuje se to fiskálními problémy a narůstajícími deficity státních rozpočtů většiny zemí, které však mají řadu jiných příčin. V občanech je pěstována představa, že hlavní příčinou deficitních rozpočtů je právě důchodový průběžný systém, zvláště je-li sám deficitní. Privatizace nevyrovnaného průběžného systému je však velmi drahá a sociálně nespravedlivá, uvážíme-li, že je nutně spojena se zvyšováním státního dluhu a daňového břemena právě sociálně nejslabší části obyvatelstva. K tomu dochází při zvyšování nepřímých daní, u nás především DPH, jež se snadno vybírají, ale zatěžují nejvíce sociálně slabší vrstvy obyvatelstva, u nichž krytí základních potřeb zabírá daleko větší část příjmů, nežli tomu je u zámožnějších vrstev. Je proto výhodnější uvést průběžný systém do rovnováhy změnou jeho parametrů, popřípadě zvýšením penzijní daně, než jej převádět na systém fondový. Podporu tohoto stanoviska lze nalézt i ve studii MMF (Aging Populations and Public Pensions Schemes, Occasional Paper 147, 2000). Její autoři mj. konstatují, že „... fiskální náklady takového přesunu mohou být podstatně vyšší nežli náklady potřebné k vyrovnání systému PAYG... proto je vhodnější stabilizovat PAYG než jej převádět na fondový systém“.

Závěrem nabízím čtenáři jednoduchou radu: testujme pravdivost každého tvrzení našich roztomilých politiků, jež může mít pro naše rozhodování a pro budoucí život nás a našich potomků značný význam. Naslouchejme jen pravdomluvcům a važme si jich, lhářům odporujme a omezujme je! A mějme na paměti, že touto radou se lze řídit jen v demokraciích. V autoritativních režimech, i když třeba vznikly pomocí demokratických postupů, jsou odpůrci lhářů odstraňováni. Naopak hlasatelé a eskamotéři nepravd jsou váženi a všemožně podporováni. Proto zatarasení cest k autokracii považujme za prvořadý úkol všech občanů.

Václav Klusoň

Obsah Listů 4/2011
Archiv Listů
Autoři Listů

Václav Klusoň

Politika a paradox lháře

Historické události i ekonomické reformy v pokušení nepravd

Obhájci pravdy

Pravdoláskaři

„Osamělý“ lhář

Pravda a odpovědnost

Nepravdy a iluze transformace

Současné reformy

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu