Jiřina Šiklová

V Padově o samizdatu

Jiří Pelikán je stále slavné jméno i v Itálii současné. Našel tam po invazi Varšavské smlouvy do Československa po srpnu 1968 azyl a politické uplatnění. Letos po něm byla pojmenována ulice s pamětní deskou, která upomíná jeho dvacetileté působení v italském exilu; ta byla odhalena 11. května v římské čtvrti Villa Ada za účasti starosty a velvyslanců ČR a SR. Vdově po J. Pelikánovi Jitce Frantové blahopřál italský prezident G. Napolitano.

Když se významná část Komunistické strany Itálie vyslovila proti okupaci Československa, ztratila významnou finanční podporu z Moskvy, ale její popularita vzrostla. Jiří Pelikán, protagonista reformního křídla KSČ a ředitel Československé televize v době dodatečně označované za krizové období, byl tehdy zvolen do Evropského parlamentu za Italskou socialistickou stranu. Možná i proto je na italských univerzitách populární bohemistika?

Letos od 30. května do 1. června se konala mezinárodní konference o samizdatu jako evropském kulturním fenoménu. Jmenovala se Paměť a utopie a hlavním organizátorem byl současný vedoucí katedry slovanských studií na univerzitě v Padově Alessandro Catalano. Účastnili se zástupci univerzit Boloňské, z Florencie, Turínu, Pisy, Udine a také z některých postkomunistických zemí. Nejvíce byli zastoupeni vědci z Petrohradu a České republiky, z Prahy, Brna, a Tomáš Glanc, toho času v Berlíně. Přijeli Jiří Gruntorád, Kateřina Gruntorádová, Zbyněk Fišer z Masarykovy univerzity a odtamtud také asistentky Alena Přibáňová a Petra Čáslavová. Z našeho exilu A. J. Liehm z Paříže a z univerzity v Římě Sylvie Richterová. (I na tom jsem si uvědomila, jak těžké je dnes určovat zeměpisný původ přednášejících.)

Konference byla rozdělena do pěti tematických sekcí. První byla zaměřena na definování, co je vlastně samizdat, a odlišnosti tohoto pojmu v různých zemích a obdobích. Druhá se zaměřila na rekapitulaci slavného Benátského bienále v roce 1977 – po mnoha obtížích, neboť to bylo období „uvolňování napětí“ po podepsání Helsinských dohod v roce 1975 – s tématem disidentské, paralelní kultury nejen v Československu. Další sekce byla věnována formám, etickým otázkám samizdatu a zcela konkrétně Jiřímu Pelikánovi, jeho Listům a samizdatu po Chartě 77.

Z diskusí jsme pochopila, jak těžko se zájem o Východní Evropu prosazoval a jak to byla zásadní otázka politiky tehdejších levicových italských intelektuálů. My zde jsme si to neuvědomovali. Alessandro Catalano mluvil o Zdeňkovi Mlynářovi, kritickými poznámkami zasahovala Sylvie Richterová z univerzity v Římě. Autorka této zprávy mluvila o samizdatu jako způsobu přežití kultury a zachování stratifikace a o významu Československého dokumentačního střediska v exilu, tedy v Scheinfeldu. Jiří Gruntorád instaloval na setkání dokonce výstavku samizdatů a mluvil o samizdatové literatuře sedmdesátých a osmdesátých let. Referáty Zbyňka Fišera z Masarykovy univerzity byly zaměřeny na málo dosud známé brněnské samizdatové časopisy. A. Přibáňová mluvila o kontaktech mezi exilovými nakladatelstvími, konkrétně o nakladatelství manželů Škvoreckých s nakladatelstvím Index v Kolíně nad Rýnem a domácím samizdatem. Celá jedna sekce, pro mne velice objevná, byla věnována samizdatu v Leningradě, estetickým otázkám ruského samizdatu i poezii let padesátých až sedmdesátých.

Závěrem jen jedno. Udivovalo mne a udivuje, kolik pozornosti je samizdatu, jeho historii i specifickému kulturnímu fenoménu věnováno v zahraničí. U nás o něm píše a mluví jen skupinka odborníků. Sebe sama ochuzujeme a vlastně i podceňujeme...

Jiřina Šiklová, Praha

Obsah Listů 4/2011
Archiv Listů
Autoři Listů

Jiřina Šiklová

V Padově o samizdatu

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu