A. J. Liehm

Z druhé ruky

S nestorem francouzské žurnalistiky Jeanem Danielem – zakladatelem a dodnes šéfredaktorem největšího kulturně politického týdeníku Le Nouvel Observateur – jsem se poprvé blíže setkal, když jsem v šedesátých letech v Literárkách uveřejnil jeho reportáže ze Spojených států. Trochu se divil a jiní se, zas jinak, divili v Čechách. Nějak nám ta na dálku navázaná známost vydržela až do kmetského věku, přes Ameriku do Francie, na krátkých výletech do Prahy, Budapešti, ba i do arabského světa (sám se narodil a vyrostl v Alžírsku).

Byl mi vždycky jedním ze vzorů žurnalistiky a dodnes žasnu, jak týdně píše do NO velký moudrý úvodník. Atd. Žasnu však i proto – jak jednou pochopíte, kdybyste se dožili, což vám nepřeju – že nového mě už nic nenapadá, a když přijde čas, musím si vypůjčovat jinde. Jako třeba právě teď. Danielův NO dál vyrostl, rozšířil svůj záběr, dnes zaměstnává přes sto novinářů, má přes sto stran, internetové vydání a co já vím. Když jsem onehdy otevřel tu jeho novou verzi, našel jsem v ní jako obvykle i Danielův úvodník, tentokrát však jaksi slavnostnější, včetně skoro programového titulu „V co věřím“. Napadlo mě, že ty myšlenky a nápady by mohly zajímat nejen novináře i v českém knížectví, kde je, podobně jako v mé hlavě, vlastních myšlenek naštěstí už pomálu.

Tak třeba: „Dnes už nedokážeme věřit v pokrok, tak jako třeba Condorcet, Marx či Comte. Prométheovi se nicméně kdysi dávno podařilo zmocnit se jistých Diových tajemství, z nichž některá umožnila lidstvu velké skoky kupředu. Netoužím už změnit svět, ale rád bych ho reformoval. To však znamená nejenom rezignovat na revoluci, ale věřit v pokrok v jeho různých podobách. Reforma totiž znamená pro mne zbavit se takových uloupených tajemství, jež se, na rozdíl od ostatních, ukázala jako zhoubná...“

To nepotřebuje v našich krajích komentář. Jen snad tolik, že to neplatí toliko pro minulost, ale hlavně pro dnešek. Víme však, která tajemství to dnes jsou?

A dál: „Minulé století nás naučilo nevěřit na revoluce, ale chápat, co znamená odporovat, reformovat. Radikálně. Tj. nedopustit, aby se ochota ke kompromisu stala kompromisnictvím...“

Tomu přece rozumíme, nebo ne?

„Za sebe jsem se rozhodl zajímat se víc o názory těch, kteří se mnou nesouhlasí. Jako kdysi baleárský mnich Raymond Lulle, který ve třináctém století vyzýval nevěřící, aby si nevybírali jeden ze svých monoteismů, ale pro sebe usilovali o jejich syntézu.“

Nebo: „Už nikdy neoddělujme svobodu od rovnosti. Ta první bez druhé končí v džungli neomezeného soupeření, konkurence. Rovnost bez svobody vede zas k uniformitě a tyranii. Nikdy už neoddělujme usilování o bohatství od starosti o jeho rozdělování. Smyslem veškerého tvoření zůstává vždycky člověk.“

Ještě: „V okamžiku, kdy spekulace změní peníze z prostředku v cíl a kapitál se ,zfinanční', stane se celá společnost burzou, kde už není na vybranou mezi cynickým individualismem a organizovaným loupežnictvím...“

Nakonec jsou tam ještě dva citáty: „Život není nic, ale nic se mu nevyrovná.“ (Malraux) a „Boha nesmíme hledat jinde než všude.“ (Gide)

Dohromady program pro noviny, a ne pro koš, do něhož se shrnuje či zametá, co týden dal.

A. J. Liehm

Obsah Listů 3/2011
Archiv Listů
Autoři Listů

A. J. Liehm

Z druhé ruky

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu