Filip Žáček

(Ne)zapomenuté obce

Po Lidicích pojmenovali města v Mexiku, USA, Brazílii nebo Panamě. Městské části nejednoho jihoamerického státu nesou jejich jméno a ulice s názvem Lidice protíná snad každé větší město u nás i v zahraničí. Jak se vůbec stal z Lidic takový fenomén? (Nutno podotknout, že Ležáky s obdobným osudem se jim svou známostí velice blíží.) Lidice i Ležáky se staly pojmem, který přesáhl konec války. Za války se zdůrazňováním jejich odkazu projevovala solidarita s osudem Československa a po jejím skončení se obě místa stala v obnoveném státě symbolem utrpení civilního obyvatelstva pod nacistickým jhem. Zlí jazykové tvrdí, že se jejich odkaz stal nástrojem v rukou nastupujícího komunistického režimu, ale není to zcela tak. Motivy, proč o Lidicích a Ležákách hovořit, mohly být různé, ale my bychom si měli odnést především ten nejvýznamnější, který se nese napříč střídajícími se režimy: aby se nezapomnělo. Byl by nerozum nazírat na práci těch, kteří se o jejich popularizaci snažili, jen určitou optikou. Ba naopak, jakákoli činnost, která pomůže udržet v povědomí i pro příští generace osud Lidic nebo Ležáků, je velkým přínosem.

Proč však jen Lidice a Ležáky? Právě o nich, a mnohdy jen o nich, se mluví, píše na stránkách učebnic a točí se filmy. Je to proto, že tyto tragédie přišly v roce 1942, kdy ještě svět nebyl zvyklý na zvěrstva nacistického režimu a nebyl tak otrlý jako zřejmě v posledních letech války? Snad také proto, že likvidace těchto obcí přišla jako odplata za jednu z největších akcí československého odboje – atentát na Reinharda Heydricha? Příčin mohlo být několik. S ohlednutím na několik posledních let si však mohu dovolit říci, že jen o Lidicích a Ležákách se psalo, mluvilo a natáčely se filmy. Ten minulý čas proto, že s postupem času – po útlumu v 90. letech – se začínají na našem území vynořovat další a další obce, které byly stiženy podobným osudem. Většinou se jedná právě o místa, která byla vyhlazena v posledních měsících války, když byl celý svět plný zpráv o nacistických zločinech (osvobozené koncentrační tábory, povstání ve Varšavě, zvěrstva na civilistech na východní frontě). V záplavě informací ve válkou postižené Evropě zprávy o tragédiích obcí na Hané nebo Valašsku ani neměly možnost proniknout za hranice regionů, kde se odehrály. Nikdy však nezůstaly zapomenuty a desetiletí přežívaly ve vzpomínkách stovek lidí, kterým nenávratně zasáhly do života.

Poválečný osud těchto míst byl téměř identický. Přišlo osvobození, oběti byly za účasti tisíců přihlížejících pohřbeny, byly postaveny pomníky, aby na věky – spíše na několik dalších desetiletí – připomínaly, co se stalo. Tato místa byla rok co rok zaplavována květy, pokládanými při vzpomínkách organizovaných místními, okresními a krajskými národními výbory. S rokem 1989 se vše jakoby zastavilo. Slavnosti přestaly a tam, kde se v nich pokračovalo, se jich zúčastňovalo jen málo lidí. Většina zůstávala doma. Zřejmě měli v živé paměti léta, kdy účast byla dobrovolnou povinností. Vypálené obce opět získaly společný charakter: jako se ve většině budovaly ve 40. a 50. letech pomníky, tytéž stavby začaly, alespoň ve většině obcí, zarůstat mechem. Vzpomínka však v místních žila.

Vše se jakoby zlomilo v roce 2008. Po bok Lidic a Ležáků se začala postupně řadit místa jako Javoříčko, Ploština, Prlov, Vařákovy Paseky, Český Malín nebo Zákřov. Co mají společného? Pojí je – paradox, náhoda a bolest. Paradox, že si je nacistické oddíly našly, až na Český Malín, v posledních měsících války. Obyvatelé Zákřova byli povražděni 20. dubna 1945, Prlov byl vypálen 23. dubna 1945, Ploština 19. dubna 1945, Vařákovy Paseky také v dubnu a do Javoříčka přišli příslušníci SS až 5. května 1945, kdy se již v Praze rozhořelo povstání. Náhodu – nešťastnou – lze pozorovat v okolnostech, za kterých k zásahům došlo. Žádné z míst nemá tak „jasné“ pojítko jako Lidice nebo Ležáky v souvislosti s heydrichiádou. Ale bolest ze ztráty příbuzných a přátel se ponese postiženými regiony ještě mnoho let.

Ačkoli tato místa zůstávala dlouho pozapomenuta, dnes mají ambici postavit se v povědomí veřejnosti na roveň Lidic a Ležáků. Napomoci v tom má i Memorandum o spolupráci vypálených obcí, které sdružuje obce, na jejichž katastru se postižené lokality nacházejí. Nyní má již devět signatářů a stále se hlásí další zájemci o spolupráci. Je více než jisté, že Memorandum se stane jedním z pilířů udržení odkazu vypálených obcí pro příští generace.

Autor je předsedou Iniciativy pro podporu vypálených obcí

Filip Žáček

Obsah Listů 3/2011
Archiv Listů
Autoři Listů

Filip Žáček

(Ne)zapomenuté obce

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu