Knihy 3/2011

Jak naučit svého psa fyziku

– Knihu napsal americký profesor fyziky, který zřejmě rád vysvětluje svou milovanou vědu bližním a je leckdy zklamán jejich nechápavostí a jen vlažným zájmem. Vysnil si proto ideálního posluchače a partnera v dialogu v podobě psa – konkrétně fenky Emmy, kterou na začátku vyprávění vysvobozuje z útulku. Na pohled bizarní nápad autor suverénně zvládl – motivující příhody a rozmluvy pána se psem jsou výchozím bodem k vylíčení hlavních myšlenek a úskalí kvantové teorie. Do výkladu se občas nečekaně, a přitom naprosto organicky mísí postřehy o psím životě, např. „Částice jsou jako štěňata v košíku, věčně se kroutí a vrtí, i když spí.“ Na rozdíl od Emmy se čtenář knihy asi kvantovou fyziku nenaučí, udělá si však aspoň představu, o co v ní jde, a dozví se, že náš svět je ve svém nejhlubším základě šíleně bizarní. A navíc se mnohokrát od srdce zasměje.

Chad Orzel: Jak naučit svého psa fyziku, Argo a Dokořán, Praha 2011, 244 s., cena 298 Kč.

-jn-

Pepíci

– Autora poznali čtenáři Listů z jeho článku Pepíkova tvář v očích Poláků (Listy 4/2008). O dva roky později vydal knihu obsahující 17 portrétů osob, které se rozličnými způsoby zapsaly do české historie a kultury. Nedávno jsme měli v Olomouci možnost poznat autora osobně při uvedení českého vydání. Hrdiny (někdy i zápornými či problematickými) knihy nejsou jen rození Češi, hned první text se jmenuje Američanka a pojednává o Charlottě Masarykové, druhý, nazvaný Astronom, je o Štefánikovi, který by snad souhlasil s označením za Čechoslováka, dále se setkáme také s „haličským židem“ Krieglem a s knihkupcem K. H. Frankem. Pro českého čtenáře bude snad nejobjevnější, co se dočte o válečném pilotu Josefu Františkovi, který bojoval v polské peruti. Cílem, který stmeluje knihu, je vyvracení stereotypů o příslušnících sousedního národa, autor však fakticky otřásá i našimi vlastními stereotypy. Ve srovnání se Szczygiełovými knihami o Češích (Gottland, Udělej si ráj) čerpá Surosz méně z osobní zkušenosti a více usiluje o vyvážený objektivní obraz. Troufám si říci, že skladbou a stylem jeho životopisy připomínají Plutarcha. Český čtenář znalý polské historie a kultury bude snad dokonce uvažovat o tom, které polské osobnosti by postavil do zákrytu s českými, jako to učinil Plutarchos s Řeky a Římany. Bylo by krásné, kdyby takovou knihu o Polácích pro Čechy někdo napsal.

Mariusz Surosz: Pepíci. Dramatické století Čechů polskýma očima, Plus, Praha 2011, 377 s., cena 299 Kč.

-jn-

Mříže a smích

– Autor patří k statečným občanům, kteří do poslední chvíle využívali zbytků svobody, aby čelili nastupující normalizaci. Protože to činil jako filozof v hodnosti podplukovníka na vojenské akademii, neuniklo jeho „hanobení“ pozornosti vojenského soudu, který ho poslal na rok do basy. Strávil půl roku na Borech, ale ani to ho neodradilo, aby své zážitky svěřil samizdatu. V knižní podobě vycházejí jeho zápisky až nyní. I když vězeňský život je viděn očima humoristy, čtenáři, který také, byť nenápadněji, hanobil, běhá při čtení občas mráz po zádech. I z nedlouhého pobytu si vězeň mohl odnést trvalou škodu na zdraví a lehké nebylo ani vyjít s psychicky narušenými jedinci jak mezi spoluvězni, tak mezi vězniteli. Když autor ukazuje, jak tehdejší vězeňství nedokázalo nikoho napravit, můžeme se s obavami zeptat, nakolik je to dnes lepší. Autor doplnil knihu slovníčkem vězeňského slangu a obsáhlejším pojednáním o politickém humoru od antiky (prvním připomenutým humoristou je Ezop) až po dnešek. Kromě citátů z literárních děl je tu i několik pěkných anekdot a ukázek „kouzla nechtěného“. S textem dobře ladí Renčínovy kresby.

Jiří Sedlák: Mříže a smích, Nadace Universitas, Akademické nakladatelství CERM, Brno 2011, 223 s., cena 220 Kč.

-jn-

Novinári a politici cez sitko

– Jozef Sitko (nar. 1935) bol redaktorom týždenníka Technika a šport, denníka Smena, Smeny na nedeľu, týždenníka Expres. Počas normalizácie nesmel publikovať, na politicko-spoločenskú scénu sa vrátil až v roku 1990, keď založil týždenník Slobodný piatok a stal sa jeho šéfredaktorom. Pracoval aj ako riaditeľ tlačového odboru prezidenta M. Kováča a bol jeho poradcom pre mediálnu oblasť. Práve tieto funkcie sú zdrojom jeho stretnutí s politikmi a novinármi, ktorých vo svojich reminiscenciách portrétuje. Havel, Dubček, Kováč, Mečiar, Schuster, Válek, Gryzlov, Chňoupek, Guliš, Čomaj, Kaliský je však zostava, pri ktorej čitateľ zdvihne obočie. Veď Roman Kaliský bol zástupcom šéfredaktora Slovenských národných novín, rovnako nacionalistického Literárneho týždenníka, zástupcom šéfredaktora opozičného denníka Republika. Priateľských slov v knihe sa dočkal aj Ján Smolec, absolvent Vysokej školy straníckej v Prahe, niekdajší šéfredaktor denníka HZDS Slovenská republika, do roku 1998 poslanec NR SR za túto stranu. Mimochodom, Smolec, aby obhájil Mečiara v známej kauze triptych Klaňanie sa troch kráľov, v časopise politických väzňov Svedectvo zneužil nitrianskych kňazov, keď uverejnil pamätný fazifikát, v ktorom zaútočil na biskupa R. Baláža... Čitateľ po druhý raz zdvihne obočie pri Sitkovej chabej, priam úsmevnej argumentácii, ktorou v knihe obhajuje neobhájiteľný fakt, že jeho nezávislý týždenník začal v júni 1991 vychádzať s prílohou HZDS. Tá sa o rok neskôr osamostatnila a vychádzala ako Extra Slovensko. Autor v knihe priznáva, že názov Slobodný piatok (jedným z jeho prvých redaktorov bol i prednovembrový televízny hlásateľ a neskorší riaditeľ STV Š. Nižňanský), nemal žiadnu súvislosť s piatkom 17. novembra 1989, no lichotilo mu, keď sa takéto zdanie tradovalo. V zdvíhaní obočia možno pokračovať. Hoci pri zmienke o tom, že Mečiara požiadal, aby mu vybavil miesto v Rade STV. Potom, keď sa bývalý slovenský vodca stal premiérom, autor knihy „zastupoval jeho novú vládu“. Logickým vyústením doterajších charakteristík knihy sú, pravdaže, Sitkove úvahy. Tu je jedna z nich: „Súdruhovia menej kradli a podvádzali. Obávali sa, že nabudúce už nemusia dostať amnestiu. Komu totiž zobrali červenú legitimáciu, mohol sa ísť pásť. Vypadol z kolesa šťastia a privilégií. Škoda len, že takéto gilotíny biča a strachu nefungujú aj pre súčasných straníkov. A potom vraj za socializmu bolo všetko zlé!“ Autor na začiatku hovorí o zlej slovenčine v dnešných médiách, no napodiv on sám slovenčinu láme cez koleno. Najfrapantnejšie príklady: „vzhľadom k“ (namiesto vzhľadom na), „tak znivočený byt som videl len raz...“ (správne: taký znivočený, „napadlo ma“ (po slovensky: napadlo mi), „pred štvrtou, keď mala prísť pre mňa...“ (spisovne: po mňa)... Rušia i jeho časté odkazy na vlastné knižne vydané „aforizmy“ a sebacitáty, na články, v ktorých o ňom píšu iní, spoza riadkov zväčša trčí burina klišéovitých spojení a prostomyseľná ľudová slovesná tvorivosť („hrdinsky som mlčal ako náčelník Apačov“, „dopadli sme ako sedliaci v bitke pri Chlumci“, „machruje ako zlatnícky učeň“..., o jazykových zvrátenostiach typu urobiť niečo „z pozície funkcie“ ani nehovoriac. Strata papiera.

Jozef Sitko: Novinári a politici cez sitko, Veda, vydavateľstvo SAV, Bratislava 2010, 198 s., cena 7, 60 .

-mah-

Dlouhá cesta domů

– Ota Heller zastřelil nacistu, když mu bylo devět let, a do exilu odešel v roce 1948. Bylo mu dvanáct. Za vlády nacistů nesměl chodit do školy; matka mu řekla, že to bylo proto, že jeho táta za války bojoval proti Němcům (což byla samo o sobě pravda). Nechtěla ho však trápit tím, že to bylo proto, že po otci byl Žid. Poprvé se do Prahy Čechoameričan Charles Ota Heller vrátil v říjnu 1970 na pozvání Československé akademie věd, aby na Ústavu teoretické a aplikované mechaniky přednášel o projektování pomocí počítače. To byl jen jeden příklad z jeho úspěšné a mnohostranné kariéry. Osvědčily se jeho vynálezy, založil a vedl postupně několik významných podniků (CADCOM), pracoval jako poradce, stal se ceněným profesorem Námořní akademie v Annapolis ve státě Maryland. Později byl pozván na University of Maryland, aby propojil univerzitní výzkum s podniky státu Maryland. Byl jmenován ředitelem střediska průmyslového výzkumu. Jeho iniciativa byla tak úspěšná, že podnik se stal modelem spolupráce vysokých škol a průmyslu po celých Spojených státech. Dostal titul marylandského Podnikatele roku a jeden časopis ho zařadil mezi „padesát nejvlivnějších osobností v technologii“. Byl úspěšný i jako investor. Pracoval týdně sto hodin. Do Prahy se nakonec – aspoň načas – vrátil jako výborný spisovatel pamětí. Vyprávění o jeho dětství je velmi dojemné. Objevování Spojených států, vytváření rodiny a domova i postupné budování skvělé kariéry člověk čte s obdivem.

Charles Ota Heller: Dlouhá cesta domů, Mladá fronta, Praha 2011, 239 s.

-ph-

Jonáš

– Evangelické „malé, ale naše“ nakladatelství Eman vydává už řadu let sbírky kázání a překlady biblických výkladů. Slouží čtenářům při porozumění příběhům Starého a Nového zákona jako pomůcka při vyučování dětí i k předčítání. Letos v květnu vyšla v této řadě kniha nazvaná podle příběhu starozákonního proroka Jonáš. Jejím základem je příběh, v biblickém podání, které je na začátku knihy, velmi stručný a hutný. Začíná Božím příkazem a končí jeho otázkou. V deseti kapitolách – kázáních brněnského faráře Štěpána Hájka se stává součástí našeho života. Četba je to strhující. Příběh je proložen nevšedními kresbami Mariky Bumbálkové. Nejsou to ilustrace k textu. Je to výtvarné zpodobení základního příběhu. Nejsou a nebudou lehce srozumitelné. Ale odkrývají další vrstvy možného výkladu příběhu, který je na první poslech a pohled jednoznačný. – Před časem Ivan Klíma zveřejnil nevšední úvahu o tom, jak mizí z našeho života příběh. A co tím ztrácíme. Jako by se nám pod nohama ztrácela cesta, po níž jdeme, a umlká otázka, kam jdeme a kam směřujeme. Prastarý příběh o Jonášovi, jeho slovní výklad a výtvarné zpodobení nám může pomoci porozumět tomu, v čem vlastně žijeme. A může nám pomoci v odpovědi na otázku, jak máme žít.

Štěpán Hájek – Marika Bumbálková: Jonáš, Eman, Benešov 2011, 96 s., doporučená cena 269 Kč.

-milenaš-

Za Fidelem na Kubu

– Takové řekněme pomalé cestopisy už se dnes skoro nepíší, s dlouhými popisy balení na cestu, pocitů z letu, ztrát věcí; uvádění, jakými nápoji se pisatelka a její spolucestující povzbuzovali, oslavovali a léčili z mrzutostí, je možná trochu moc. Ale spisovatelka také cestovala pomalu a neluxusně, a tak potkala mnoho lidí. Zda skutečně nakonec spatřila Fidela Castra a jakési tajuplné strategické objekty, vlastně nevíme jistě, možná ano, možná je to literární fikce. Ale fikcí není to základní: veliká touha poznat, na čem ten kubánský režim stojí, jaká je skutečná míra strachu, netečnosti, jaká je skutečná míra ztotožnění občanů s ním. Věrohodnosti knize dodává právě přiznaná pisatelčina tápavost: Jak spojit vědomí, že tu vládne diktatura, s pohledem na mnoho situací, kdy se lidi chovají – zdánlivě? – svobodně? Jak těžké bývalo pro nás přece vysvětlit, jak je to skutečně u nás v ČSSR už třeba zvídavému a poměrně zasvěcenému (západnímu) Němci nebo Rakušanovi? Jak vysvětlit, že byly enklávy, kde jsme působili vesele a uvolněně, ale větší, často velký, či menší strach ze státu byl všudypřítomný? Že jsme někdy mluvili a kšeftovali beze strachu, a jindy se nechali ponížit kvůli maličkosti? V té knize je ostatně téměř všudypřítomná tíživá jímavost vyplývající z naší zkušenosti už polistopadové: autorka ví, že to taky nebude nic pěkného – až to praskne. A někdy si možná dovede už představit budoucí vítěze a budoucí poražené a v těch jednotlivých životech se spíše neprojeví zasloužené odměny a zasloužené tresty...

Lenka Procházková: Za Fidelem na Kubu, Millennium Publishing, Praha 2011, 254 s.

-vb-

Historia literatury czeskiej

– Je toho hodně, co je třeba polským zájemcům o dějiny české literatury vysvětlit. Řekněme namátkou: kulturní blíženectví česko-slovenské, vztah ke slovanství za obrození, fenomén trampského hnutí i s jeho kulturním rozměrem, českoněmecká či českoněmeckožidovská literatura, docela odlišné podmínky kulturního provozu v okupovaném Polsku a českých zeních za druhé světové války, „tři proudy“ české literatury za normalizace; podobnosti v dějinách obou literatur jsou, ale rozdíly bývají zásadní. Možná by některé vývody vedly Čecha k polemice: způsobila druhá světová válka skutečně tak malý přeryv v kontinuitě české literatury ve srovnání s únorem 1948? Autorka nabízí mnoho odvážných a samostatných soudů, s některými shodnout se je těžké (Seifertův Morový sloup především jako reflexe důsledků srpnové okupace), naprostá většina však poučí a inspiruje. Historický rozsah (od počátků téměř po dnešek), faktografické bohatství, zajímavé interpretace, to jsou velké přednosti rozsáhlé knihy. A čtivost! Vratislavská bohemistka je ostatně také – kritickou – ctitelkou Karla Havlíčka Borovského a napsala též velice zábavnou knihu o jazykových rozdílech (a z nich vyplývajících nedorozuměních) mezi polštinou a češtinou.

Zofia Tarajło-Lipowska: Historia literatury czeskiej, Ossolineum, Vratislav 2010, 528 s.

-vb-

Obrazki z Czech

– Další z neuvěřitelné řady nových odborných i popularizačních knih o jižních sousedech Polska napsala vratislavská novinářka, která strávila roky v polistopadové Praze. Kniha má (snad zde z pisatele nemluví předsudek, stereotyp) „žensky“ menší ambice psát o velkých dějinách a složitostech polsko-českých vztahů, ale zato je sympaticky „žensky“ konkrétní. Polskému čtenáři může přinést užitek, jaký jiné vlídné knihy o Češích nepřinášejí: třeba dobré tipy na výlety po Čechách i Moravě. A víc konkrétních pohledů na všední život a rozdíly ve zvycích; třeba naše všeobecné rozšíření tanečních kurzů a záliba v plesích polskou novinářku překvapují. Některá zevšeobecnění jsou příliš smělá a sem tam faktografický omyl najdeme (Miloš Zeman neobjímá stromy na Šumavě), ale myslím, že polskému čtenáři se po četbě bude chtít pár let v Praze také strávit – a bude celkem připraven na dobré i na méně příjemné. Škoda ledabylých záznamů češtiny, které mnohdy zůstávají na půli cesty mezi oběma blízkými jazyky. Naopak několik milých dětských kreseb v příloze zdůrazňuje rodinnost oné pražské zkušenosti.

Jolanta Pištek: Obrazki z Czech, Atut, Vratislav 2010, 178 s. (a obrazová příloha).

-vb-

Knihy všech ročníků

Obsah Listů 3/2011
Archiv Listů
Autoři Listů