Jacek Baluch

Laudatio pro Vlastu Dvořáčkovou

Následující řeč pronesl profesor Jagellonské univerzity a někdejší velvyslanec v Praze na počest Vlasty Dvořáčkové u příležitosti udělení nejvýznamnější polské ceny pro zahraniční překladatele Transatlantyk; uděluje ji Knižní ústav (Instytut Ksišżki). Slavnostní předání se konalo 13. května v Krakově. Vlasta Dvořáčková je prvním českým nositelem této ceny.

Vážená paní! A dovolíte-li, vážená a milá paní Vlasto!

Vážení přítomní, shromáždění na slavnostním předání ceny Transatlantyk, jíž Knižní ústav oceňuje nejvýznamnější překladatele polské literatury z celého světa!

Dostalo se mi cti a obrovského potěšení, že mám zde v sále Krakovské opery za přítomnosti mnoha významných hostů ze světa kultury a četných představitelů veřejného života pronést laudatio na počest letošní laureátky této ceny, české básnířky Vlasty Dvořáčkové, která už víc než šedesát let překládá do češtiny polskou poezii, prózu a divadelní hry.

Protože znám paní Vlastu už mnoho let, jsem svým způsobem na rozpacích: chtěl bych se totiž vyhnout situaci, v níž by se má chvála velkých zásluh pro polskou literaturu a uměleckého mistrovství překladů dnešní laureátky ocitla ve střetu s onou neobyčejnou skromností Vlasty Dvořáčkové, která je známa všem jejím polským přátelům.

Promiňte tedy prosím, že se ukryji za zástěnu dějin literatury a takto kryt se vám vynasnažím nastínit překladatelčinu podobu. Začnu jistým faktem z literárního života. Před mnoha lety byl na sjezdu překladatelů polské literatury ve Varšavě vystaven obrovský panel, na kterém se předváděl počet překladů polské literatury do cizích jazyků. Na prvním místě rozhodně vedl jazyk ruský a jiné jazyky tehdejšího Sovětského svazu. Ale již na místě druhém byl jazyk český (a slovenský) a tehdejší Československo. A zase nastávala větší pauza, aby se jako další v pořadí objevil jazyk třetí – německý.

Vlasta Dvořáčková patří do té generace českých překladatelů, jimž jazyk Husa a Komenského, českých národních buditelů 19. století Dobrovského a Jungmanna a také vynikajících politiků století dvacátého T. G. Masaryka a Havla vděčí za tak vysoké postavení v žebříčku překladů z polské literatury.

Když se nachýlila ke konci druhá světová válka, Vlasta Dvořáčková měla jedenadvacet let a konečně – dva roky po maturitě – mohla zahájit studia na Karlově univerzitě v Praze. Měla mimořádné štěstí, protože jejím učitelem byl Karel Krejčí, tehdy nejvýznamnější polonista mimo Polsko. U něho v roce 1949 obhájila diplomovou práci, věnovanou poezii a překladům Františka Kvapila, překladatele polských romantiků a jednoho z mnoha českých polonofilů přelomu 19. a 20. století.

Za rok, v roce 1950 vydala knižně svůj první překlad z polského jazyka, po několika letech se stala redaktorkou jednoho ze dvou největších českých nakladatelství a stala se tam vedoucí polského oddělení.

Mladá překladatelka musela zpočátku vycházet vstříc tehdy závazné estetice. Příběh začíná Mariana Brandyse, pojednání o stavbě Nowé Huty, Koźniewskiego Pětka z Barské ulice, známá ze své filmové podoby, Pomsta rodu Kabunauri, Bobińské román pro mládež – to jsou tituly z padesátých let... Ale mimořádně brzy si mladá překladatelka vydobyla samostatnost, která jí dovolovala překládat díla nejhodnotnější – stejně tak z klasiky, jako z literatury současné. Již v roce 1952 uvedla Vlasta Dvořáčková do své domácí literatury Starou báji Kraszewského, dalším velkým dílem byla třetí část Sienkiewiczovy Trilogie Pan Wołodyjowski.

Domnívám se však, že mezi překlady z polského jazyka, jaké v těch letech připravila, vyniká na předním místě první překlad básnický: výbor poezie Tadeusze Różewicze, nazvaný Uprostřed života, z roku 1958. Váha tohoto překladu byla dvojí: Čechům se ukázal básník skutečně současný a byl to – jak říká česká teorie překladu – překlad generační. Różewiczova poezie souzněla s tím, co představovala také poezie jeho české překladatelky a jejích vrstevníků, soustředěných kolem měsíčníku mladých Květen, narušujícího omezení socialistického realismu. Byla to poezie užívající úsporné metaforiky a volného verše, programově soustředěná na „všední den“, odporující nabubřelosti a prostě umělosti poezie předchůdců.

Tento překlad vznikl bezpochyby pod vlivem osobního přátelství, jaké se mezi polským básníkem a jeho českou překladatelkou zrodilo. Právě Vlasta Dvořáčková provázela Różewicze Prahou po stopách Franze Kafky, právě ona ho doprovázela během návštěvy u Pavla Eisnera, velkého představitele česko-německo-židovské kultury Prahy, kde při zastřených oknech měli hovořit právě o Kafkovi. Mezi současnými polskými tvůrci vděčí Tadeusz Różewicz jako básník a dramatik za nejvíc paní Vlastě.

A potom přišly jiné překlady a nová přátelství. Dvořáčková překládala Herberta a Grochowiaka, v Krakově se spřátelila s Adamem Włodkem, který zase překládal její básně do polštiny, a s Wisławou Szymborskou, jejíž verše stejně krásně překládala do češtiny. Není tedy divu, že Wisława Szymborská, která znala překladatelčiny zásluhy o naši literaturu, ji pozvala na udílení Nobelovy ceny do Stockholmu. To byl – řekněme – soukromý hold polské básnířky české překladatelce; Transatlantyk je jeho veřejným potvrzením.

Nebudu vypočítávat všechny překlady Vlasty Dvořáčkové z polštiny, laudatio nemůže být komentovaná bibliografie. Ale chtěl bych ukázat, jak uvědoměle a velmi promyšleně překladatelka díla polské literatury přibližovala, což spočívalo hlavně v tom, že pokud překládala hlavně díla současná, vždycky vyhledávala jejich klasické antecedence! Vydala tedy lyriku Pawlikowské-Jasnorzewské, a zároveň sáhla po poezii Morsztynově, překladala básně pro děti od Chotomské, a tak předvedla v češtině Konopnickou. Měla také zvláštní cit pro novátorství v dobách, kdy česká literární kritika takovým objevům nepřála: v jejím překladu se například česky hrál Janusz Głowacki.

Jsme dlužníky zasloužilé překladatelky a její překladatelské umění, dnes oslavené cenou Transatlantyk, by se mělo stát také předmětem kritické reflexe. Vzpomínám si, jak před léty četla v pražském Polském kulturním středisku Vlasta Dvořáčková ukázky svého překladu Redlińského Konopičky – všichni byli nadšeni... Jaká je to mistrná stylistická práce!

Za to umělecké mistrovství, vážená a milá paní, za tu mnohaletou námahu náš vděk a uznání, které jej provází.

K blahopřání se připojujeme a připomínáme, že Vlasta Dvořáčková zveřejnila své básně a překlady také v Listech (4/2004).
-red-

Obsah Listů 3/2011
Archiv Listů
Autoři Listů

Jacek Baluch

Laudatio pro Vlastu Dvořáčkovou

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu