Krasnogruda

Vilenské období Miłosze rozhodujícím způsobem formovalo. Mezi univerzitními učiteli a zejména mezi spolužáky poznal řadu významných osobností, o čemž podává svědectví ve své esejistické knize Rodná Evropa (Rodzinna Europa). Mezi svými kolegy našel dokonce příbuzně laděné a literárně tvůrčí, s nimiž založil literární skupinu Žagary. K jejímu ustavení došlo roku 1931, tehdy měl Miłosz rovných dvacet let, narodil se roku 1911. Skupina byla levicově zaměřená a pro své kritické pojímání stávajícího světa se jí dostalo označení katastrofisté. Jedním z těchto katastrofistů byl i o rok starší Jerzy Putrament, jemuž později, v emigračním období, věnoval jednu kapitolu své knihy Zotročený duch (Zniewolony umysł), v níž se kriticky postavil vůči jeho nové světonázorové orientaci (Putrament není v této knize posuzován sám, jsou v ní souzeni a odsuzováni čelní představitelé socialisticky orientované literatury).

Během právnického studia, roku 1933, Miłosz také debutoval Poémou o vychladlém čase (Poemat o czasie zastygłym). Jde o příznačně katastrofický titul, od něhož se autor později distancoval a nepojal jej do žádného souboru svých básní.

Rodiče Weronika a Aleksander Miłoszovi žili od roku 1926 spolu s Czesławovým mladším bratrem Andrzejem v Suwałkách na dnešní ulici Kazimierze Hamerszmita 10. O Vánocích, Velikonocích a hlavních prázdninách k nim Czesław Miłosz z Vilna pravidelně dojížděl, navštěvoval nejen rodiče, ale také tety Kunatowy v Krasnogrudě blízko Sejn (z rodu Kunatowých pocházela básníkova matka). Sestry Kunatowy proměnily krasnogrudský dvůr v penzion, který díky svému lesnatému a jezernatému okolí poměrně dobře prosperoval. Krasnogrudská usedlost spolu s blízkým jezerem Holnym přitahovala rovněž vilenského studenta práv; zachovala se dokonce fotografie, zachycující mladistvého Czesława plovoucího v jezeře. V exilovém období napsal Miłosz autografický román Údolí Issy (Dolina Issy), v jehož 43. kapitole vylíčil krásy a bohatost tohoto jezera.

Po roce 1989 Miłosz Suwałki a Krasnogrudu několikrát navštívil. My jsme se do Krasnogrudy dostali v létě 2007, kdy zde herecká skupina ze Sejn uváděla představení podle Miłoszova románu Dolina Issy. Představení začínalo v 21.30 a hrálo se v prostorách krasnogrudského parku, tedy v těch místech, kde se děj románu odehrává. Ten se skutečně děje na nejrůznějších místech, takže vedeni noční krajinou jsme přecházeli od jedné scény ke druhé. Nás asi osmdesát diváků převážně vedl hlavní hrdina, nesoucí v čele starosvětskou blikající lampu. My jsme za ním statečně klopýtali a přihlíželi osudům Tomáše, Baltazara a dalších. Noční představení bylo doprovázeno řadou efektů (požár Baltazarovy chalupy) a zdůrazňovalo mnohonárodnostní charakter polsko-litevského pomezí. Román sám se omezuje na protagonistovo dětství a chlapectví, autoři dramatické adaptace však jeho děj dovedli až do pozdějšího období, kdy zejména židovské obyvatelstvo bylo násilně deportováno. Tímto aktem dramatizace končí. Bylo to jedno z nejsugestivnějších divadelních představení, jaká jsem v životě viděl.

Miłosz a Poláci. Zažil jsem to na Varšavské univerzitě roku 1991. Konala se tam nějaká konference a na její zahájení byl tehdy básník pozván. Začátek se podle polského zvyku poněkud opozdil a pak do auly vstoupil Miłosz. Nastalo něco nevídaného, dlouhotrvající nekončící aplaus. A když už potlesk jakoby ochaboval, znovu začínal. Minuta za minutou a vpředu rozpačitě se usmívající Miłosz. V sále jsem byl z Čechů nepochybně sám a marně jsem dumal, koho z českých básníků by česká akademická veřejnost takto uvítala. Ten fantastický potlesk mám stále na mysli, odpověď na předchozí otázku dodnes neznám.