Jan Novotný

Slovo a sloveso

Bůžek omylů mě potrestal za to, že rád odhaluji jeho kousky. Jak si pozorný čtenář mého posledního fejetonu povšiml, spletl jsem si v něm první pád (nominativ) podstatného jména s první osobou slovesa. Když už se tak stalo, mám aspoň námět na další fejeton.

Realitu spojenou s podstatným jménem si nejlépe představíme očištěnou od všech činitelů, kteří ji ohýbají, tedy v prvním pádě jednotného čísla. V tomto tvaru najdeme slova ve slovníku, takto pojmenujeme věc, když ji ve skutečnosti či na obrázku spatříme. Se slovesem je tomu jinak. Obyčejně si nemůžeme realitu, kterou představuje, ozřejmit bez spojení s hybatelem. Slovníkově je sice základním tvarem slovesa infinitiv čili neurčitý způsob, ale z lidského hlediska si představujeme činnost pojmenovanou slovesem ve spojení s nějakým aktérem, tedy v určité osobě: já, ty, on, ona, ono. Můj shora zmíněný omyl naznačuje, že dávám přednost první osobě – připadá mi, že pro sloveso znamená zhruba totéž, co první pád pro slovo. A vskutku, v povídkách, které jsem kdysi psal, mluví vypravěč skoro vždy v první osobě. Někdo jiný by jistě mohl dát přednost osobě třetí – působí to jaksi objektivněji.

Spisovatel tak stojí na počátku své práce před zásadní volbou: první, nebo třetí osoba? Není to však volba jediná, jsou i další. Vyprávět z pozice všudypřítomného vnímatele, anebo z perspektivy hrdiny (či hrdinů)? Nazírat příběh důsledně zvnějšku, anebo nahlížet hrdinovi (hrdinům) do duše? Volit kronikářský sloh s minulým časem, nebo reportérský sloh s časem přítomným? Každý z těchto problémů může být řešen samostatně a dostáváme tak mnoho variant způsobu vyprávění. Ty ale zase mají mnoho podob a odstínů, takže pokoušet se o úplnou klasifikaci by bylo asi marné.

Vojna a mír je vyprávěna ve třetí osobě. Objevuje se v ní ohromný počet postav, jejími hrdiny v pravém smyslu jsou však jen ti nemnozí, kterým autor s úžasnou schopností introspekce nahlíží do duše. Vzpomeňme, jak Nataša Rostovová prožívá operu či ples. Běsi jsou uvedeni vypravěčem v první osobě, brzy však rozpoznáme, že tato osoba se nikdy nevměšuje do dějů a líčí i scény, kterým nemohla být přítomna. Je jí nepochybně sám autor, který se však na rozdíl od Milana Kundery k roli demiurga příběhu sám nezná. Co se odehrává v nitru hrdinů, musí si čtenář domyslet výhradně z jejich akcí a hlavně z jejich řeči. Skvělý spisovatel František Švantner (mimo Slovensko téměř neznámý) píše v románu Život ve třetí osobě a zásadně neužívá přímé řeči. Neustále však nazírá svět z perspektivy toho, o kom právě mluví. Po krátkou dobu, když píše o zajíci, vidí svět očima zajíce. Čtu právě poslední (bohužel už navždy) román Jana Balabána a všímám si, jak se v něm střídá perspektiva několika osob, jejich part obvykle začíná ve třetí osobě, ale chvílemi hladce a na pohled nenápadně přechází k první.

Zvláště originální je po této stránce Hochmanův román Omluva Julii z Knihovny Listů. Ten je vyprávěn v druhé osobě a v přítomném čase. Autor ovšem nemluví k někomu jinému (jistě i taková kniha by se dala napsat a někde asi existuje), ale vypravěč oslovuje sám sebe. Nějak se tím podtrhuje odstup, který má nutně vzpomínající osoba sama od sebe (jak říkal Rimbaud, já je někdo jiný). Zvláštní problém tu vyvstal pro překladatele z angličtiny (kterým byl autorův otec): má si vypravěč tykat, nebo vykat? Překladatel zvolil druhou možnost. Proč se tak rozhodl a jak by se asi změnil dojem ze čtení, kdyby to udělal naopak?

Díky za náhodný omyl: posílil mou pozornost ke stavbě literárních děl. I vícekrát přečtené knihy budu otvírat s novým zájmem.

Jan Novotný

Obsah Listů 3/2011
Archiv Listů
Autoři Listů

Jan Novotný

Slovo a sloveso

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu