Paradoxní liberalismus

S Aleksandrem Smolarem hovoří Paweł Marczewski a Łukasz Pawłowski

Polský publicista, politolog a předseda nadace Štěpána Báthoryho Aleksander Smolar (1940) byl aktivním účastníkem protestů v roce 1968, později emigroval, založil a vedl vlivný exilový časopis Aneks; spolupracoval s domácí demokratickou opozicí. Rozhovor s ním nepublikujeme jen proto, abychom sdělili něco o současném Polsku; otázky, které mu položili redaktoři mladého, ale již významného internetového titulu Kultura Liberalna (kterému děkujeme za laskavý souhlas s překladem do češtiny), si klademe taky.

Rozhovor začnu otázkou, kterou jste sám položil Raymondu Aronovi v interview zveřejněném v Aneksu roku 1979: „Co to znamená být dnes liberálem a jak se osobně situujete v tradici a dnešní reflexi označované za liberální?“

V nejprostším smyslu je liberálem samozřejmě ten, kdo klade svobodu nad jiné hodnoty. Budeme-li však místo o základech liberální axiologie mluvit o jisté politické praxi, která k liberalismu odkazuje, pak si všimneme, že se liberalismus zřetelně rozdělil na dva proudy – liberalismus ekonomický a politický. Je zajímavé, že rozchod těchto dvou motivů liberalismu je rovněž rozchodem dvou světadílů: Evropy a Severní Ameriky. V Evropě se liberalismus ztotožňuje především se svým ekonomickým rozměrem, a tedy s takovými hodnotami, jako je svobodný trh a soukromé vlastnictví. V Americe dominuje jiná tendence, která – dodejme – způsobuje, že ve Spojených státech často konzervativní kritici ztotožňují liberalismus se socialismem. Američtí liberálové samozřejmě nepopírají instituci svobodného trhu, ale mnohem větší důraz kladou na rovnost, sociální spravedlnost, práva menšin. Mezi evropskými liberály tedy převládá negativní chápání svobody, zatímco liberálové američtí upozorňují, že svoboda je nemožná bez naplnění základních podmínek rovnosti. Tato tendence vede k tomu, že je liberalismus v mnoha prostředích považován za etatistickou ideologii, a v souvislosti s tím se stal bad word, slovem, kterému je lepší se vyhýbat.

A vy se na pozadí tohoto dělení cítíte spíš jako Američan, nebo jako Evropan?

To, že neexistuje racionální alternativa hospodářství svobodného trhu, je „samozřejmá samozřejmost“. Skutečné problémy se objevují, když mluvíme o určení role státu, o otevřenosti hranic pro zboží, kapitál, práci a služby, o daňových systémech a podobně. Ale vzhledem k obecné samozřejmosti liberalismu ekonomického je pro mě nejdůležitější liberalismus politický, který při zajišťování práv jednotlivce na svobodnou seberealizaci neignoruje společenský rozměr života každého z nás. To je zdánlivě eklektický a málo výrazný postoj, ale problém, který jste nastolili, nemá jednoznačné, prosté řešení. Řeknu upřímně, že si nepamatuji, jakou odpověď mi před třiceti lety Raymond Aron dal, ale připouštím, že při jeho realismu a nechuti k doktrinářství vyjádřil názor tomuto postoji blízký.

A jací jsou podle vás polští liberálové? Rovněž typicky evropští, to znamená soustředění především na ekonomický rozměr liberalismu?

U nás nabyl tento jev velice radikálních forem. V Polsku byla také velice zřetelná ještě jedna důležitá tendence spojená s rozpadem liberalismu na politický a ekonomický, o níž jsem se dosud nezmínil. Ten proud liberalismu, který kladl do středu liberálního myšlení a identity tržní hospodářství, se velice snadno snoubil s kulturním a mravním konzervativismem. To je tendence viditelná od dob prezidenta Ronalda Reagana a premiérky Margaret Thatcherové i jinde. Politický liberalismus se pak často spojoval s levicovým myšlením. Teorie Johna Rawlse a důraz, jaký kladla na sociální spravedlnost a rovnost šancí jako nutnou podmínku skutečné svobody, poskytla tomuto spojení výraznou teoretickou základnu.

Přiznám upřímně, že těm zásnubám naprosto nerozumím, protože u samotných jejich základů tkví zřetelný rozpor. Vezměme si jako příklad spojenectví liberalismu s konzervativismem v té podobě, jakou získalo ve Velké Británii v 80. letech. Cílem liberalizace hospodářství, jak ji provedla Margaret Thatcherová, byla obnova tradičního puritánského étosu drobného kapitalisty. Thatcherová chtěla z Britů udělat zase národ šetrných a samostatných živnostníků. Ovšem důsledkem jejích reforem bylo vytvoření naprosto nové společnosti, která si bere úvěry, přehnaně konzumuje, uvádí do pohybu finanční mechanismy, o jakých se někdejším podnikatelům ani nesnilo. Proč se tedy tento svazek nadále udržuje, když je jasné, že hospodářská svoboda se ke konzervativismu mravů nijak nevztahuje?

Na jedné straně proto, že tuto závislost si nadále plně neuvědomujeme. Na druhé proto, že ačkoliv se svoboda a konzervatismus nejednou navzájem zpochybňují, mohou se paradoxně také posilovat. Hospodářský systém potřebuje nějakou legitimizaci – nelze zdůvodnit existenci společnosti, když budeme vycházet pouze z tržní svobody – a kulturní konzervativismus spojený s mravní přísností takovou legitimizaci nabízí.

Uvědomovali si polští liberálové v období transformace tyto rozpory?

Zdá se, že ano, ale v Polsku byla situace složitější, poněvadž nebyl žádný živnostnický étos, ke kterému by se šlo vracet. Čím měl být konzervatismus v naší zemi po roce 1989? Návratem ke strukturám PLR? To by bylo absurdní. Proto některá polská liberální prostředí řešila rozpor mezi požadavkem svobody jednotlivce a potřebou nového uspořádání společnosti paradoxně – což si dnes málokdo pamatuje – tím, že podporovala protidemokratické metody. Velice brutálně to vyjádřil Stefan Kisielewski – zároveň papež i vtipálek polského liberalismu – když říkal, že do kapitalismu nás musí „přitáhnout za čumák“ generál. To nebyl osamocený názor, třebaže politici jako Donald Tusk nebo Janusz Lewandowski to nikdy neodívali do tak radikálních slov, jako to učinil Kisielewski. Nicméně jejich veřejné projevy a spolu s Wałęsou vedený boj za silné postavení prezidenta, za právo vydávat dekrety s platností zákona, to byla snaha nalézt jistý modus vivendi mezi přednostmi nějaké formy silné, abychom neřekli rovnou autoritářské moci – podle jejich názoru nutné při reformování společnosti demoralizované léty komunismu – a touhou udržet jistá demokratická řešení. Přelom roku 1989 viděli jako jen na chvíli pootevřené window of opportunity, kterého je třeba za každou cenu využít k budování systému opírajícího se o liberální principy. Drama spočívalo v tom, že lid jejich návrhy přijmout nechtěl.

Proč?

Snad proto, že prostředí Liberálně demokratického kongresu (KLD) – protože o něm mluvíme – bylo především stranou doktrinálního ekonomického liberalismu. Problém ekonomické transformace kladl zřetelně nad problémy liberalismu politického a mravního, nad problémy společenství a především nad snahu odpovědět na otázku, co udělat s miliony těch, kteří platí za přeměny vysokou cenu.

Ale pokud, jak jsme si řekli na začátku, znamená na nejzákladnější úrovni liberalismus především klást svobodu na první místo – bez ohledu na to, zda by to byla svoboda pozitivní, negativní nebo ještě nějaká jiná – není to tak, že polští liberálové si na začátku 90. let zamilovali hospodářskou svobodu víc než svobodu jako takovou?

Myslím, že tak to skutečně bylo, ovšem ani jeden z nich by na takový obraz věcí nepřistoupil, řekl by, že podle něj ekonomická svoboda a vlastnictví nejsou popřením, ale fundamentální podmínkou svobody vůbec. Soukromé vlastnictví poskytuje nezávislost, samostatnost. Nelze oddělit vlastnictví od svobody, poněvadž jedno podmiňuje druhé. Z toho vyvozovali, že ekonomická revoluce musí předcházet politické a provedení té revoluce považovali za úkol své generace. Problém měl spočívat v tom, že někdy se hospodářský převrat musí provést s opomenutím demokratických procedur, aby lid nezablokoval reformy pro něj bolestné.

To je velice zajímavá, ale v zásadě paradoxní konstrukce, poněvadž zavedení hospodářské svobody, která má být pouze prostředkem na cestě ke svobodě politické, vyžaduje na samém začátku zrušení právě té svobody. Jinými slovy – prostředek zpochybňuje cíl, jakého se má jeho pomocí dosáhnout.

Nikdo nemluvil o zrušení svobody, spíše se doporučovala nutnost jejího dočasného omezení, potřebného k zavedení změn v jiných oblastech života. Nesoudím, že by kdokoliv z polských liberálů chtěl v Polsku zavádět diktaturu. Cílem bylo provedení žádoucích reforem, než mine příležitost – to za prvé. Za druhé, tento způsob myšlení nesdílela všechna liberální prostředí. Na začátku 90. let existovaly v Polsku přinejmenším dva proudy liberalismu, představované na jedné straně Demokratickou unií (UD), předtím ROAD, a KLD na druhé.

Ale přece nakonec právě Demokratická unie sehrála v polské hospodářské transformaci mnohem větší roli než Liberálně demokratický kongres!

To je pravda, ale pokud budeme sledovat projevy předních postav UD – takových jako Geremek, Kuroń, Mazowiecki, Michnik –, problém hospodářské svobody, třebaže jeho význam doceňují, zřetelně ustupuje ve prospěch jiných hodnot, takových jako politické svobody nebo lidská práva. Samozřejmě si všichni uvědomovali nutnost ekonomické transformace, proto Mazowiecki vzal do vlády Leszka Balcerowicze a využíval pomoci zahraničních ekonomických liberálů (třeba Jeffreyho Sachse, jehož zásadní roli naši liberálové dnes rádi ve vzpomínkách opomíjejí). Nicméně mezi těmi dvěma proudy liberalismu nepochybně napětí existovalo. Pro lídry Demokratické unie byla otázka politické svobody otázkou základní, a proto považovali Wałęsovo prezidentství za ohrožení. Dnes s odstupem času víme, že Wałęsa pro demokracii nebezpečný nebyl, ale tehdy to vůbec nebylo samozřejmé. Ovšem liberálové z KLD se ve větší míře řídili politickým realismem. A hospodářským liberalismem. Věděli, že vystupovat proti mýtické postavě, jakou byl tehdy Wałęsa, nemá smysl, a proto místo boje s ním je třeba ho civilizovat, a zároveň využít jeho prezidentství k další liberalizaci hospodářství. Všimněte si, že toto prostředí začalo právě díky Wałęsovi veřejně existovat. Wałęsa vytáhl gdaňské liberály – skupinu zajímavou, širší veřejnosti ovšem neznámou – z politického nebytí.

A přece, jak jste sám přiznal, ta Demokratická unie, která v deklarativní rovině kladla na první místo takové hodnoty jako politická svoboda a společenská solidarita, akceptovala bez větších výhrad program svobodného trhu, který byl v rozporu s duchem Solidarity, na němž sama Unie vyrostla. Nesvědčí to ignorování solidaritního hlasu, že rovněž UD přistupovala v období transformace na měkké autoritářství?

Vědomí rozporu mezi požadavky systémové transformace a tradicí Solidarity bylo v UD velice zřetelné, ale nevedlo k žádným protidemokratickým nebo autoritářským požadavkům. Kromě toho Solidarita byla v té době, po heroických 80. letech, velice oslabená a do značné míry demobilizovaná. Tento stav demobilizace a apatie paradoxně tlumil napětí mezi nutností zavést hospodářské reformy a možným společenským odporem. Lid se nevzpíral, protože nebyl s to se zorganizovat. To dovolilo zavést nezbytné hospodářské reformy a zároveň ustalovat demokratické instituce, které byly zpočátku vzhledem k neschopnosti artikulovat zájmy zdola a prorazit s nimi na politickou scénu jen slabě vyplněny obsahem. To se změnilo teprve v posledním desetiletí, kdy se v Polsku objevil opravdový, třebaže nepříliš krásný politický život.

Ale v tom politickém životě se nedostává místa pro liberalismus...

To je pravda. Jedním z nemnoha, kteří dnes třímají v polském veřejném životě stále splihlejší prapor liberalismu, je Leszek Balcerowicz. Balcerowicz, to je však liberál ekonomický, naproti tomu politici, kteří se snaží spojovat hospodářský liberalismus s politickým a kulturním, se po letech porážek přesvědčili, že program integrálního liberalismu může být krásný, ale nepřivede je k moci. Není to však výhradně polská zvláštnost. Naši liberálové se učili také ze zkušeností jiných zemí, kde už roky nevyhrávají strany s jasným ideologickým profilem, ale naopak – ty, které dokážou přitáhnout velice odlišné vrstvy společnosti, často s rozpornými zájmy a názory. Moderní masová strana musí své sdělení formulovat velice obecně, aby si v něm, drsně řečeno, mohl každý najít něco pro sebe.

Jestliže Leszek Balcerowicz jako jeden z posledních dnes hájí výhradně stále splihlejší prapor hospodářského liberalismu, kdo pak hájí onen liberalismus práv, o kterém jsme mluvili na začátku?

Dnes liberální požadavky akceptují v různé míře všechny strany. Ale tou otázkou se dotýkáte dvou zásadních problémů polského – a nejen polského – liberalismu, totiž problému práv a problému státu. Liberální práva můžeme chápat jako jistý ústavní pořádek zajišťující svobody občanů, ale také vyžadující respektování z jejich strany. Na stráži tohoto řádu musí být stát. Z tohoto hlediska se stává jedním z nejdůležitějších nástrojů realizace liberálního požadavku občanských svobod, přičemž liberálové nemají v otázce státu nic, co by zajímavého pověděli. Jejich ideálem je nadále minimální stát, protože se domnívají, že jakékoliv rozšíření kompetence státních úřadů je vždycky na úkor individuální svobody. Pamatuji takovou diskusi před prezidentskými volbami v roce 2005 mezi Donaldem Tuskem a Lechem Kaczyńským. V jedné chvíli, když Donald Tusk požadoval radikální omezení role státu, který ztotožňoval s byrokracií a plýtváním, ho Lech Kaczyński přerušil a řekl: „Ale, Donalde, pro mě je stát hodnota.“ To byl úžasný a autentický střet fundamentálních politických, ba snad filozofických pravd. Pro Lecha Kaczyńského a pro jeho bratra, přese všechny anarchistické a nebezpečné prvky jejich rétoriky, bylo politické společenství v rámci pozemského řádu hodnotou nejvyšší. Jistě to tak není v případě liberálů, ale to neznamená, že problém role státu mohou pokaždé odbývat výzvami k jeho „minimalizaci“ nebo použitím nějakých jiných vyčpělých frází.

Jak si v takovém případě představujete ten liberální stát, jestliže nemůže být ani tak omezený, jak se toho dožadují radikální liberálové, ani tak rozvinutý, jak by chtěli někteří konzervativci?

Jestliže je těžké vyžadovat od liberálů kult státu jako organizovaného násilí nebo přerozdělující instituce, vezmeme-li v úvahu fundamentální roli práv jednotlivce v liberální doktríně, stát v ní má mít místo právě jako instituce, která tato práva zajišťuje. Liberální stát je na jedné straně stát silný a schopný vymáhat zákony chránící jednotlivce, na druhé straně omezený ve svém zasahování do jiných oblastí života. Není to originální formule.

Tyto požadavky působí opodstatněně, ale když čteme texty liberálních autorů, zvláště ekonomických liberálů, ukazuje se, že nadále používají klasických formulací.

To je pravda, ale všimněte si, že jejich postoj se často mění, sotva se dostanou k moci. Tehdy začínají projevovat ideologickou pružnost, a protože dřív nevěnovali tomuto problému pozornost, často je to pružnost zacházející příliš daleko. Myšlení uvězněné v klasických liberálních schématech nekoresponduje s požadavky konkrétní hospodářské situace. To pak způsobuje, že pod tlakem okamžiku je snadné odejít od liberalismu daleko na druhou stranu.

Zdá se, že liberálové jsou dnes na ústupu, a to nejen v ekonomické sféře a nejen v Polsku. Velice zřetelně je vidět potíže liberalismu v mezinárodní politice. Otázka po přípustnosti ozbrojených intervencí v neliberálních státech, problém sílící imigrace, závažné střety různých zájmů dokonce i mezi liberálními demokraciemi... Je liberalismus s to poradit si s takovými výzvami?

Nepochybně se setkáváme s krizí liberální mezinárodní politiky, která je důsledkem hospodářského úpadku a stále rozhodnějšího boje rozvojových zemí za svá práva. Finanční krize přivedla mnoho států k užití neliberálních metod ochrany vlastních trhů a zároveň zvýšila strach před konkurencí nových mocností, takových jako Čína nebo Indie. Tady se objevuje dramatický problém. Pokud přistoupíme na dalekosáhlou liberalizaci proudění zboží a služeb v globálním měřítku – k čemuž nás zavazují dosavadní závěry jednání probíhajících od roku 2001 v rámci takzvaného katarského kola –, může to znamenat zbídačení velké části vysoce rozvinutých společností, což by zase způsobilo, že demokracie v těchto zemích by byla ohrožená. Zase jednou stojíme před dramatickým rozporem mezi požadavky liberalismu a demokracií. Brzy se může ukázat, že liberální zásady budou hájit stále méně početné kruhy, poněvadž se budou ocitat v konfliktu se zájmy většiny. Tento rozpor dokonale vidíme na příkladu evropské imigrační politiky v kontextu přílivu uprchlíků ze Severní Afriky. Problém dvaceti tisíc uprchlíků z Tuniska způsobuje, že Itálie a Francie zpochybní otevřené hranice v rámci Unie! Toto napětí mezi liberalismem a demokracií nabylo během posledních let nového rozměru, když se ukázalo, že navzdory mnohaletému přesvědčení liberální demokracie vůbec není nutnou podmínkou hospodářského úspěchu. Autoritářská Čína se stává vzorem nebo alibi pro mnoho rozvojových zemí.

Jaké vidíte možnosti řešení těchto problémů? Jak najít takový druh státnosti, na který přistoupí občané rozvinutých zemí, ale který zároveň nebude prostým etatismem a protekcionismem?

Nikdo nemá intelektuálně „čisté“ řešení tohoto problému. Jsme odsouzeni k metodě pokusů a omylů, která nás zavede někam mezi ty dvě krajnosti – mezi uzavření a otevřeností trhů a hranic. Kromě toho posílení role národního státu nemusí znamenat, že to budou úřady národního státu. Snad se například nynější problémy stanou podnětem k další evropské integraci, s níž si posledních několik let nikdo neví rady. Společná Evropa by se v takovém případě neobjevila jako plod jistého ideálu, jak si to představovali otcové zakladatelé evropského projektu, ale jako důsledek nutnosti – aby se udržela měnová unie a bránili jsme se před vnějšími hrozbami, musíme evropskou integraci prohloubit. Rozhodne-li se však ta společná Evropa pro soutěž s jinými státy na principech liberálních, anebo protekcionistických, to nevím. Upřímně řečeno mám přinejmenším v kratší časové perspektivě vážné pochyby, pokud jde o šance liberalismu. Nynější proměny na globální scéně vytvářejí tak fundamentální problémy, že udržení rovnováhy ve světě se stává čímsi, co hraničí se zázrakem. Politici a příslušní pozorovatelé nemají odvahu to otevřeně říkat, ale vtrhnutí nových mocných aktérů na světovou scénu s takovou vervou, jako je ta nynější, v minulosti vedlo v válkám, přerozdělení moci v globálním měřítku a ke změnám pravidel hry.

Zde se dostáváme k otázce, zda liberál může svá pravidla hry vnutit silou, a tedy mimo jiné k otázce po liberálním zdůvodnění takzvaných humanitárních intervencí a demokratizace exportované ze Západu do zemí někdejšího třetího světa.

Humanitární intervence začaly být ve světě po studené válce nevyhnutelné. Rozdělení na blok demokratický a komunistický legitimizoval v mezinárodních vztazích jistý mravní relativismus. Nejednou tehdy i liberálové připomínali v souvislosti s různými diktátory slavnou průpovídku Franklina Roosevelta: He may be a bastard but he's our bastard, snad je to darebák, ale je to náš darebák – darebák-antikomunista. Spolu s pádem světa studené války legitimace tohoto typu velice zeslábla, i když některá dávná spojenectví přetrvala. Není to náhoda, že Mubarak, ba i Kaddáfí byli v aliancích se západními státy proti hlavním regionálním nepřátelům. Takzvaný liberální intervencionismus získal silnou legitimaci zároveň s koncem studené války, ale silný základ měl v helsinských dohodách z roku 1975, kde byl poprvé zpochybněn princip absolutní národní suverenity, pocházející ze 17. století. Právě tehdy Sovětský svaz výměnou za souhlas Západu s uznáním jeho sféry vlivu přistoupil na uznání práva mezinárodního společenství kontrolovat dodržování svobody občanů jednotlivých států. Jerzy Giedroyc [patrně nejvlivnější vydavatel a publicista demokratického exilu; red.] tehdy psal, že Západ nás definitivně prodal Rusům; mnoho jiných pozorovatelů tak tehdy soudilo. Zbigniew Brzeziński říkal nedávno, že ve Washingtonu tehdy vládl spenglerovský duch. Ukázalo se však, že demokratická opozice, disidenti naší části Evropy uměli využít té pasáže, která měla být podle úmyslu svých autorů pouhým fíkovým lístkem, k delegitimizaci komunistické moci a sovětské nadvlády.

I pokud ona pasáž pomáhala opozici v komunistických zemích a předešla některým humanitárním katastrofám, například v Kosovu, intervence v Iráku od počátku ideu intervencionismu kompromitovala. Proč se tedy tak mnoho lidí, kteří se považují za liberály – Adam Michnik, Václav Havel, György Konrád – rozhodlo ji podpořit?

Za intervencí v Iráku stála neokonzervativní ideologie, která spojovala vůli bojovat za lidská práva a mravnost v politice s připraveností k vojenské intervenci a imperiální pýchou Ameriky. Mnoho bývalých disidentů z Východní Evropy podpořilo Američany právě kvůli důrazu na morálku v politice a lidská práva. Již dnes můžeme říci, že intervence v Iráku představovala strašlivou porážku mravní autority Západu. Je to vidět dnes i v arabských zemích, kde probíhají revoluce. V celém takzvaném třetím světě byl tento podnik přijat jako brutální neoimperiální operace, u jejíchž základů leželo přesvědčení o civilizačním poslání bílého člověka, o tom, co Kipling pojmenoval white man's burden. Můj přítel Pierre Hassner tuto operaci označil za „humanitární intervenci v zupáckých botách“.

Kde byste viděl zdroje omylu, který dovolil liberálům, dříve velmi výrazně hájícím lidská práva a své hodnoty, aby se nechali využít k takovému poslání? Kde má liberál v této otázce vytýčit meze? Smí liberál podporovat intervenci, pokud se nepodniká pro přímou obranu jednotlivců, ale proto, aby se v daném státě změnil politický systém?

Liberální intervence nemůže být v prvé řadě nástrojem změny zřízení, ale má sloužit obhajobě základních práv jednotlivců v situaci, kdy hrozí masové vyhlazování. Problém spočívá v tom, že nejsme s to zasahovat všude tam, kde jsou porušována lidská práva. Právě tohoto zdůvodnění využil [polský premiér; red.] Donald Tusk ke zpochybnění smyslu operace vojsk NATO v Libyi. To je nebezpečný argument, poněvadž může vést k mínění, že pokud nedokážeme čelit veškerému zlu, pak bychom neměli zasahovat vůbec. Podle mého názoru je humanitární intervence někdy nutná, ale výhradně tam, kde je zlo zřejmé, bezohledné a – což je stejně důležité – kde mu opravdu můžeme zabránit, aniž by se společnosti, kterým chceme pomoci, obrátily kvůli jiným svým hodnotám proti nám. Důležité je také získat mezinárodní legitimaci.

Intervence v Libyi byla z tohoto hlediska opodstatněná?

Teoreticky ano. Operace Velké Británie, Francie a USA získala podporu Rady bezpečnosti OSN a Arabské ligy. Ale doopravdy – a to ukazuje, jak obtížné jsou zásahy motivované humanitárními ohledy – to v jistém smyslu paradoxně poznáme až po ovoci.

V rozhovoru s Raymondem Aronem, který jsme připomněli na začátku, jste se ptal na vztah k názoru Jeana-Paula Sartra, který řekl, že liberalismus „je ideologie mdlých duší“. Aron Sartrův názor považoval za hloupý a řekl, že „liberalismus je pro toho, kdo si uvědomuje realitu, heroickou vůli nepodléhat slepému násilí. (...) Je to postoj člověka, který chce zachránit svoji svobodu před společností, která zmnožuje donucování.“ Znamená to – zvláště v kontextu výzev, které před liberály stojí v domácí i zahraniční politice –, že liberalismus je heroismus?

O liberalismu jako intelektuálním postoji odmítajícím nátlak ideologií, organizovaných skupin či třeba vlastního prostředí to tak lze určitě říci. Heroické ctnosti jsou ovšem vlastnosti vzácné, a tak dnes zřídkakdy vidíme integrální liberalismus. Sám Aron byl ovšem podle mého názoru takovým heroickým liberálem, který důsledně odmítal nátlak doktrín, stran, veřejného mínění. Zůstal člověkem ryzího liberálního myšlení. Liberalismus jako individuální postoj se vyznačuje bojem za autonomii proti nátlaku kolektivního. Problém se objevuje v okamžiku, kdy se liberalismus stává politickým postojem. Strany, které se považují za liberální, často přistupují na různé, někdy nedůstojné kompromisy s realitou. Lze to říci o mnoha evropských stranách včetně [v Polsku nyní vládnoucí; red.] Občanské platformy, která začínala programem integrálního liberalismu, ale před porážkami vlastními i cizími, v boji o širokou společenskou podporu se těm postulátům vzdálila natolik, že je dnes vlastně těžké ukázat hranici, na níž by se mohla zastavit.

Kultura Liberalna 123 a 124 (20, 21/2011), 17. a 24. 5. 2011, http://kulturaliberalna.pl

Obsah Listů 3/2011
Archiv Listů
Autoři Listů

Paradoxní liberalismus

S Aleksandrem Smolarem hovoří Paweł Marczewski a Łukasz Pawłowski

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu