Jiří Hochman

Optimismus Jánose Kornaie

K Listům 2/2011

(János Kornai: Bilancia)

V minulém čísle Listů jsem si přečetl článek profesora Jánose Kornaie o situaci v Maďarsku, typicky přeložený do krásné slovenštiny. Čítával jsem jeho chytré a opatrné kritiky různých aspektů sovětského systému, tak jak byl praktikovaný v Maďarsku; od Československa se to příliš nelišilo. Nakonec tam byl vždycky zalezlý nějaký blbec v aparátu komunistické strany.

První takovou kritiku (přílišná centralizace lehkého průmyslu) napsal a publikoval už v roce 1954. To bylo skoro dva roky před maďarskou revolucí roku 1956. My jsme se o tom dozvěděli s podobným opožděním z francouzského večerníku Le Monde, který tomu věnoval půl strany. Já jsem tehdy právě nastoupil do zahraničního oddělení Rudého práva a nový šéfredaktor Vladimír Koucký mě rychle poslal do Paříže obstarat tam francouzské vydání Kornaiovy knížky. Sám jsem to předtím četl v čítárně Mezinárodního svazu studentstva, kde mi to umožnil Jiří Pelikán.

Tyto okolnosti ukazují, že „nahoře“ tenkrát asi nikoho moc nezajímalo, co se děje v Maďarsku (brzo se to dozvěděli). Nechat to přeložit do češtiny nebylo asi vhodné. Byly to složité poměry...

Nebyl jsem si jistý, že to ve Francii vůbec knižně vyšlo, ale přítel – francouzský novinář, který jezdil do Prahy, mi to zjistil. Pro domácí zvědavce to ve Francii vydalo ve zkráceném znění ministerstvo zahraničí, kde jsem si to v tiskovém oddělení prostě koupil. Do Prahy jsem se zase vracel vlakem a předstíral jsem, že to pořád čtu, protože ve skutečnosti to byl politický kontraband; pohraniční personál se o to ale nezajímal.

Kornai, tehdy mladý komunistický ekonom, sice maďarskou revoluci přežil, ale za Kadára mu to dlouho trvalo, než se zase uchytil. Teprve krátce před rozpadem vnějšího sovětského impéria se dostal do maďarské Akademie věd. Mezitím mu ale nabídli profesuru na Harvardu, což se mu líbilo víc. A když se pak celý sovětský systém sesypal, Kornai o něm napsal velkou knihu, které dal název Socialistický systém. Pojednává hlavně o hospodářství. Kniha je velmi podrobná a užitečná, ale dát jí název Socialistický systém bylo myslím zlomyslné nedorozumění. Původně to byla tyranie a později trochu snesitelnější diktatura, a Kornai by to měl vědět.

Přechodem kapitalismu na jiný systém se původně legitimně zabývala II. internacionála (1889–1914). Byly v ní strany s nestejnou ideologií a popravdě řečeno tomu ani nevěnovala moc pozornosti. Pořád ještě studovala kapitalismus a o socialismu nepřipravila žádnou učebnici. Naprostá shoda byla jen v tom, že základem socialismu je demokracie, parlamentní systém, svoboda tisku atd. A pak že se uvidí, mysleli si ti idealisté. Kdyby se udělala nějaká chyba, demokratický politický systém umožní, aby se to opravilo (Karl Kautsky). Nebude to snadná práce, řekl Bernard Shaw. Chyby se udělají snadno, mělo by také být snadné je opravit, myslel si i Jules Guesde, protože byl marxista. Jean Jaurés si myslel totéž, ačkoli nebyl marxista. Společně pak v roce 1905 založili francouzskou socialistickou stranu.

Z toho je možné usoudit, že udělat v Rusku vojenský převrat a dát mu název „socialistická revoluce“ byla ovšem pro pověst socialismu katastrofa. Kautsky se to několikrát pokusil Leninovi vysvětlit, ale marně. Dnes už je pozdě s tím něco dělat, řeknete „socialismus“, a lidem naskakuje husí kůže.

Mám takový dojem, že Kornai, když tu knihu psal, na tyhle detaily nemyslel, a možná že se o ně třeba ani nezajímal. Je to prostě odborník na sovětský systém, a hotovo. Ve svém článku, přeloženém do Listů, vyjadřuje ostatně hlavně nechuť nad tím, že Maďaři se pokoušejí překonat nedostatky kapitalismu autoritativním režimem. Ale jak jinak, když nalevo je ten příšerný „socialismus?“

Kornai sám naštěstí nemá o kapitalismu velké iluze, bere ho prostě jako nevyhnutelné zlo. Píše: „Kapitalismus je systém, který může fungovat i v podmínkách diktatury, jež porušuje lidská práva. Dokonce dává přednost silné a stabilní diktatuře před slabou demokracií za předpokladu, že tato diktatura dává přednost soukromému vlastnictví, vynucuje dodržování vlastnických smluv a zaručuje právní jistotu. Kapitál vítá také tvrdé režimy, jaké má Singapur anebo komunistická Čína.“

Keynes se vyjádřil podobně. V době konference v Breton Woods v létě 1944 řekl tehdy mladému Galbraithovi: „Dekadentní mezinárodní kapitalismus, byť individualistický..., jak jsme se v něm ocitli po první světové válce, to není žádný úspěch. Není to inteligentní, není to krásné, není to spravedlivé, není to poctivé... Krátce řečeno se nám to nelíbí a začíná nám to připadat nechutné... Ale když uvažujeme čím to nahradit, jsme zmateni.“

Kornai, zdá se mi, je s kapitalismem smířený stejně, jako býval usmířený se sovětským systémem. Letos v červnu napsal do povědomého maďarského listu Nészabadság: „Můžeme jen doufat, že kapitalismus je dostatečně silný systém, který je schopný mnohé přežít, dokonce i špatnou hospodářskou politiku.“

Ve čtvrtém roce této krize, která už zničila životy tolika milionů lidí, to je dosti vzácný optimismus.

Jiří Hochman (1926) je novinář, žije na Floridě.

Obsah Listů 3/2011
Archiv Listů
Autoři Listů

Jiří Hochman

Optimismus Jánose Kornaie

K Listům 2/2011

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu