Miloš Balabán, Antonín Rašek

Zaměří se Čína po Řecku na nás?

Prezident firmy Microsoft Europa Jan Mühlfeit v rozhovoru pro Právo pod příznačným titulkem Vezměme na vědomí, že toto století je století Asie řekl: Kam chceme kráčet, si musíme jasně říci i v zahraniční politice. Česká republika by měla být mostem mezi Západem a Asií, protože na tradičních trzích, jako je Čína, Indie, Asie, máme dobré jméno. Máme i dobré vztahy s USA. Co nám trochu chybí, je určité pragmatické vidění, že toto století není stoletím západní polokoule, ale stoletím Asie. Takovou politiku zatím nevidím.

Ponechme zatím stranou, není-li toto tvrzení v jistém smyslu – přes onu absenci pragmatického vidění – až příliš optimistické. Často je slušivější střízlivost. Už vícekrát jsme měli být mostem mezi Východem a Západem, přičemž Východem byl míněn Sovětský svaz nebo později (u některých politiků) Rusko. Zůstala z toho spíše hořkost. Podobné je to i s různými vizemi „soumraku Západu“, které se zatím nenaplnily, což neznamená, že neradostná vize nemůže být reálná. Souvisí to s častými iluzemi západních intelektuálů, zvláště levicových, kteří vídají budoucnost lidstva někde jinde. Kdysi v Sovětském svazu. Ten sice – s nesmírnými lidskými ztrátami – zvládl industrializační fázi vývoje a měl podstatný podíl na porážce nacistického Německa, ale již méně byl schopen zvládnout etapu postindustriální.

Mluví-li se o přesunu těžiště světa do asijského prostoru, obvykle je míněna Čína, zčásti Indie a poté Indonésie jako budoucí regionální velmoc; jen málo se zmiňuje velmi rozvinuté Japonsko, na které byla od 70. let upřena pozornost jako na zázrak, budoucí velmoc 21. století. Jak se zdá, ani zde se prognóza nenaplnila, jakkoli o úspěšnosti japonského rozvoje nelze pochybovat.

V Číně žilo na rozloze 9596 milionů km2 podle údajů Národního statistického úřad ČLR ke konci roku 2009 asi 1,335 miliardy lidí, což je 19,62 % obyvatelstva Země; nárůst oproti roku 2008 činil 6,72 milionu; hustota je 140 obyvatel/km2. Počet ekonomicky činného obyvatelstva vzrostl na 786,5 milionu.

I přes rychlý ekonomický růst v posledních desítiletích, obrovské devizové rezervy ve výši téměř 2,5 bilionu USD, zlepšování životní úrovně a další úspěchy se čínské vedení chová zdrženlivě, spíš než úspěchy zdůrazňuje problémy a nedostatky. Přiznává – ačkoli je druhou ekonomicky nejsilnější zemí –, že HDP na hlavu činí jen 6600 USD a Čína je v životní úrovni na 105. místě na světě, tedy asi v polovině; jde o sedminu HDP USA a čtvrtinu produktu ČR.

Možná je v této skromnosti skryté dědictví po politickém a ekonomickém reformátorovi Teng Siao-pchingovi, který odmítal světla ramp. Tak se čínští představitelé chovají i v diplomacii, nevyvolávají konflikty a ani je de facto příliš často nemají.

Když jde do tuhého

Když ale je třeba, seknou drápky. Jako se to nedávno stalo v případě zatčení čínského námořního kapitána Japonci poblíž sporného ostrůvku Senkoku. Stejně tak tvrdě odsoudili udělení Nobelovy ceny za mír disidentovi Liou Siao-povi, čímž jasně prokázali, jak je to u nich s lidskými právy.

Mimochodem: zbrojní výdaje dosahují nyní asi 100 miliard dolarů ročně. Číňané ale nechtějí dosáhnout světového postavení vojenskou silou, jak se mnozí, když mluvili o žlutém nebezpečí, domnívali, ale především trpělivým ekonomickým pronikáním. Již nyní je Čína největším exportérem, předstihla dosud dominující Německo. V roce 2008 vyvážela zboží za 1,4 bilionu dolarů, loni – v době krize – za 1,2 bilionu.

Čína nejen exportuje, ale i ve světě investuje. Za poslední pětiletí investovala téměř 200 miliard dolarů do energetiky, těžby a zpracování surovin, financování, realit, dopravy apod., a to nejen do rozvojových zemí, ale i vyspělých, např. v Brazílii či Kanadě a USA. Je to dobré znamení: kdo investuje v určité zemi, chce zároveň pro vlastní zisk její prosperitu; určitě ji neohrozí.

Míří Čína ke konfrontaci s USA?

Tuto otázku si spolu s dalšími pozorovateli světového dění položil ve své analýze František Mrázek. Určitě k tomu přispělo svědectví publikovaných amerických diplomatických dokumentů z iniciativy WikiLeaks, podle nichž „v čínském vedení roste odpor vůči Kim Čong-ilovi i podpora sjednocení Koreje“. Nebude to ovšem tak jednoduché. V regionu se střetávají zájmy více zemí, a proto Čína po zostření situace na Korejském poloostrově chce obnovit šestistranná jednání. Pro Čínu už KLDR není ani tak nárazníkovým státem jako zátěží, které by se už pravděpodobně raději zbavila, kdyby se nebála útěku možná i milionů uprchlíků; po spojení s dominantní Korejskou republikou by neměli kam jinam utéci před spravedlností. S tím nejspíš spekulativně počítá i Kim Čong-ilovo vedení. Proto tak i provokuje, chce na sebe upoutat pozornost a hlavně získat pomoc, ať už odkudkoli. Útok s vysokou mírou pravděpodobnosti nemyslí vážně, musí si být vědomo jistoty porážky a rychlého konce režimu. Nejspíš chce předem prokázat sílu politiky budoucího vládce Kim Čong-una. Ačkoli to, že na smrt nemocný Kim Čong-il se může pustit i do dobrodružství, není vyloučeno.

Řešit situaci je obtížné nejen pro Čínu, ale daleko víc i pro Obamovu administrativu, která zde musí hájit nejen partnerské vztahy, ale i své národní zájmy. Ty se týkají zejména americké zadluženosti, i když závislost je oboustranná: věřitel těžko může ohrozit svého dlužníka, Čína má však také monopol na mnohé strategické suroviny.

Všeobecně se říká, že čínský úspěch je přes existenci tržního hospodářství založen na ekonomice řízené státem. Stát má v rukou rozhodující klíčové pozice. Mnozí ekonomové dokonce tvrdí, že státem řízená ekonomika nebo alespoň výrazně regulovaný trh představují budoucnost rozvoje. Zatím se dá říci, že v určité fázi společenského a ekonomického rozvoje to platí, zvláště v etapě industrializace. Čína i přes úspěchy v moderních technologiích zatím svůj úspěch zakládá na průmyslové výrobě, nejvíc se vyváží textil, hračky, počítače. Zemědělstvím se však podle údajů čínského velvyslance v ČR stále živí i s rodinami kolem 700 milionů lidí, tedy více než polovina obyvatel. Co bude, až jich bude jako ve vyspělých zemích jen desetina či dvacetina a méně? Až se rozroste střední třída? Nebude muset Čína změnit politický systém i řízení ekonomiky?

Začíná se mluvit o reformě

Čínské vedení si začíná uvědomovat problémy svého systému. Je ovšem otázka, kdo a jak by je měl řešit. Na zasedání Ústředního výboru KSČ o rozvoji ekonomiky a snížení sociální diferenciace v polovině říjně 2010 v Pekingu se jednalo i o budoucím prezidentovi republiky. Má se jím po zvolení generálním tajemníkem strany v roce 2012 stát v roce 2013 současný sedmapadesátiletý viceprezident Si Ťin-pching, o kterém je obecně známo, a potvrzuje to většina komentátorů, že se chová velmi obezřetně, není příliš známý ani charismatický, nedává najevo emoce. Je synem hrdiny občanské války a vicepremiéra v letech 1959–1962 Si Čung-süna, který byl v době kulturní revoluce uvězněn. Si Ťin-pching byl v patnácti letech vyslán na převýchovu na vesnici. Poté vystudoval na vysoké škole chemii a tam se seznámil se současným prezidentem Chu Ťin-tchaem. Řídil úspěšně přípravný výbor pekingské olympiády. Jeho ženou je bývalá zpěvačka, v armádě však získala hodnost generálmajora. Si Ťin-pching k vedoucí funkci nakročil již tím, že se stal v duchu dosavadního politického a personálního postupu místopředsedou vlivné Ústřední vojenské komise, která kontroluje armádu; podobnou funkci má zastávat i v analogickém vládním orgánu. Většina komentátorů však vzhledem k jeho vlastnostem nepřepokládá, že by s jeho jménem byly v budoucnosti spojeny podstatnější změny.

Je to v kontrastu s obsahem nedávného rozhovoru současného čínského premiéra Wen Ťia-pao pro CNN, v němž vyzval k reformě politického systému, který má zajistit větší prostor občanské kritice vládní strany, vyslyšet jejich volání po „demokracii a svobodě“. Přímo řekl: „Bez politické reformy Čína ztratí to, čeho již dosáhla díky ekonomické restrukturalizaci.“ Šlo by tedy o bezprecedentní pokus rozvíjet demokracii řízeným procesem. Reakce vedení na udělení Nobelovy ceny míru Liou Siao-povi tomu zatím nenasvědčuje. Na druhé straně zmíněné plénum v souvislosti s přijetím hospodářského plánu na léta 2011–2015 jednalo i o rovnoměrném prosazování politické reformy, které se má projevit v jistém odklonu od řízených voleb na nižších stupních řízení při zachování mocenského monopolu komunistické strany. Nejen od pluralitní demokracie, ale i možnosti vnitřní stranické opozice je to tedy ještě hodně daleko.

Po Řecku Česká republika?

Číňané si nejspíš tohle uvědomují. Dobře vědí, že země se nemůže vyvíjet každoročními desetiprocentními skoky. Musí přijít doba, kdy tři čtyři procenta ročního růstu budou úspěchem. Proto přemýšlejí i nad novou strategií.

Po expanzi do jihovýchodní Asie, Afriky a Latinské Ameriky si vedení začalo všímat také Evropy. Postřehlo, že krize nejvíce poškodila Řecko. Chce proto převzít jeho dluh a významně v zemi investovat, nejdříve do stavby lodí. Předpokládá, že z Řecka by mohlo ekonomicky expandovat na celý Balkán. U tohoto záměru však Čína nezůstává, podobně chce údajně ekonomicky ovlivňovat i střední Evropu. Jako vhodné nástupiště se jí přirozeně jeví Česká republika, kde ostatně koalice zvítězila právě přesvědčováním voličů, že vzhledem k výši státního dluhu by zem mohla následovat Řecko. Mohl by tedy následovat i zájem Číny?

Miloš Balabán (1962) je vedoucím Střediska bezpečnostní politiky Centra pro sociální a ekonomické strategie FSV UK.

Antonín Rašek (1935) je sociolog, publicista a spisovatel.

Obsah Listů 3/2011
Archiv Listů
Autoři Listů

Miloš Balabán, Antonín Rašek

Zaměří se Čína po Řecku na nás?

Když jde do tuhého

Míří Čína ke konfrontaci s USA?

Začíná se mluvit o reformě

Po Řecku Česká republika?

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu