Jste zde: Listy > Archiv > 2011 > Číslo 3 > Václav Jamek: Studená občanská válka: Pinochet ante portas
Kotlina česká, rejdiště neuvěřitelné!
Zdejší pravice udělala další osudové kroky směrem, odkud není návratu; otázkou zůstává jen to, pro koho – zda jenom pro ni, nebo pro celou českou demokracii. Své skandály, které se u několik měsíců skládají jeden k druhému, se o velikonočním týdnu pokusila překonat jen dalším skandálem, dokonce vícenásobným. Překonat, jak se to vezme. V jímce s jistým velevýivným elixírem určitě zvýšila hladinu o dost blí k oné kapce, která přeteče.
Celá věc, nad ní politologové jen nechápavě vrtěli hlavou, se dá pochopit celkem snadno: dvě větší politické strany, ODS a TOP 09, se pokusily soustředěným (a domluveným) útokemrozbít třetí politickou stranu, tč. svého menš ho koaličního spojence, a její pozůstalé úlomky si za účelem drtivější jednomyslnosti a snazší dělby trhů přivtělit. Mezi vesmírnými tělesy k takovým jevům dochází při stejném poměru sil dost často, v logice demokratického politického zřízení se tomu říká pokus o parlamentní převrat; zvláštností je, e v tomto případě nebyl veden proti opo-zici. Ukázalo se však, e třetí strana brutální útok vydrela, násilný pokus nevyšel, a protoe od válu se nikomu z útočníků ani obětí nechtělo, nastala groteskní etapa typicky českého klohnění, slepování a patlání, jen aby odporný koaliční kucmoch zůstal na jídelním lístku. (Zvláštního půvabu dodává frašce starokomik Schwarzenberg v roli cynického aristokrata, který v zákulisí patlá a patlá, nače s bodrostí lidového bezdomovce pospává na předscéně a dělá, jako by na něho špína nemohla.)
I počet nezbytných obětních beránků se podařilo při tom skvěle vyvinutém českém smyslu pro nezodpovědnost omezit na minimum. Poslanec Tluchoř sice nakonec hrobníkovi z lopaty docela neutekl, ale pořádně zahrabán nebyl, take zůstává slečna Kočí s kartou Blběnky v ruce. Úasný výsledek, teď jen aby těm počtům někdo uvěřil. Veřejnoprávní média, která veřejnou rozpravu hned zase zúila na obvyklé scholastické mudrování mezi pravicí a pravicí, pro to dělají, co se dá; jediný levičák, kterého mezi sebe kdy pustili, uválivá a seriózní Vladimíra Dvořáková, zřejmě na jejich vkus také nějak zradikálněla.
Je snad tak těké zůstat při paměti? K tomu, e nejde ani náhodou o surrealistické spiknutí jedné pitomé blondýny a parlamentního matadora zmámeného její krásou, stačí rekapitulovat počáteční momenty krize. Napřed vyskočí jakýsi Škárka (poslanec a kamarád Víta Bárty) s obálkou plnou peněz, pak se lekne, e vyskočil moc brzy, blábolí něco o mystifikaci, nato vyskočí slečna Kočí (poslankyně a té kamarádka Víta Bárty) s jinou obálkou, Škárka otočí a tvrdí, e nás s tou mystifikací mystifikoval, a ne stačíme pochopit, kdo kde koho jak mystifikuje, na televizních obrazovkách se zjeví celé zamračené politbyro ODS a oznamuje odhalení protistátního spikleneckého centra v čele s Vítem Bártou; vzápětí se zjeví další zamračené politbyro a také oznamuje odhalení protistátního spikleneckého centra v čele s Vítem Bártou; obě politbyra pak shodně poadují okamité vyloučení všech spiklenců (v čele s Vítem Bártou) z vedoucích státních funkcí.
Ostatní indicie jsou závané, ale vedlejší. O Bártově bezpečnostní agentuře se přece vědělo od začátku a nezapomenutelně se na ni hudrovalo u při sestavování dnešní historicky unikátní Vlády svorného boje proti sociálním právům a lítého rozkrádání všeho, co snad zbylo. Nové hysterické vzplanutí ctnostného odporu proti této agentuře bylo tudí vypočítané a účelové (zvlášť páně Kalouskovy upřímné návaly křesťanské ctnosti vedoucí k likvidaci jeho nepřátel jsou v české politice příslovečné); a pobíhání Bártových povedených kamarádů s obálkami, které od něho dostali, patřilo u k rozvratné akci reírované z bratrských pravicových stran. Rozdávání podpor chudičkým poslancům v obyčejných obálkách je sice ošklivé, ale kvůli něčemu takovému se na pravici (a zřejmě ani na levici) u dvaadvacet let nevradí (kvůli porušení mlčenlivosti v té věci se však co chvíli vradit začne). Nakonec kdo by zazlíval Vítu Bártovi, e nenutí svého věrného druha Škárku, aby vystrkoval ruku se zmačkaným kloboukem od Givenchyho ze své limuzíny a ebral o půlmilionový příspěvek na skrovné ivobytí u smrdutých kolemjdoucích, zamořených kdovíjakými bacily a parazity? Aby taková pitomost (slovo šlechtice!) vyšla najevo, musel o to někdo stát. Vít Bárta mohl tak proti svým jidášům – kteří si navíc své stříbrné vybrali u něho – vystupovat s čistým čelem, co také dost přesvědčivě dělal; jeho romantická víra ve specifickou morální soudrnost galerky, přeívající z dob policejního rady Vacátka, musela ovšem notně utrpět. Jsem si však jist, e on ten vývojový skok od Balzaca k Zolovi zvládne.
Lidovečtí vyklouzové z TOP 09 předvedli svůj osvědčený postup výkluzný: kdy zjistili, e podraz nevyšel, vystoupili na přichystaný kníecí obláček a zde inscenovali oblíbenou hru na třetího, který se směje: jejich problém to není, ať si to vylíou ostatní (co je pro Schwarzenberga vůbec problém, Bůh suď – a trestej!). Prvopočáteční obrázek jejich nasupeného politbyra je však usvědčuje dost a dost.
U sociálních demokratů člověk u drahná léta neví, zda pádných argumentů, které jsou nasnadě, nevyuijí nikdy jaksepatří proto, e jsou hloupí, nebo proto, e mají vlastní utajená elízka v ohni. Stejně se projevili i tentokrát: útočit pouze proti svépomocnému spolku Věci veřejné bylo krátkozraké a nepochopitelné. Ocitli se tím v jedné řadě s ODS a TOP 09, tj. se skupinami, které za dnešní stav nesou podstatně větší díl odpovědnosti, a své moné stoupence si tak mohli jen odcizit. ČSSD by si v období mezi volbami měla důleité věci zapisovat do notýsku (kdy jí paměť neslouí), a před kadým veřejným vystoupením si srovnat priority. Vlastně by stačilo, kdyby kadý projev začínali slovy: Trváme na tom, e dnešní vládnoucí garnitura se musí klidit celá! Dál by se to uspořádalo snáz, argumentů je dost. Ve starověkém Římě – od staršího Catona k mladšímu – tento postup zabíral, tak proč ne u nás: Quo usque tandem...
Sociální demokracie toho zkrátka musí pro svou důvěryhodnost ještě hodně udělat, a ze všeho nejdřív: vypořádat své tučné kostlivce.
Dohoda, k ní znesvářené bratrské strany nakonec dospěly, prý aby zachránily svůj projekt, kterým zamýšlejí zničit to ušlechtilejší z odkazu 20. století a o který jim tři čtvrtiny národa nestojí, jako by chtěla nestoudností předčit nestoudnost předchozí. Tahle společenská vrstva to jinak neumí: vytkněte jí nemravnost, odpoví ještě horší nemravností; podoba s někdejší bohorovností komunistických mocipánů začíná být děsivá. Poučení z krizového vývoje, které je pokadé v příkrém rozporu se zdravým rozumem; na volání po svobodě odpovídá: nebyli jsme dost tvrdí; a na volání po slušnosti: ještě nejsme dost sprostí.
Vláda korunovaná tunami másla ze dvou obrovských defraudačních afér, které zřejmě zjevují jen špičku ledovce a se kterými se nedělá nic, tedy řeší svou krizi tak, e za peníze ušetřené na prostých státních zaměstnancích (tak pravil ministr spravedlnosti!) ustanoví extra vicepremiéra pro boj s korupcí jako úplatek Věcem veřejným! Proč si lid z tohoto vrchnostenského výsměchu pořád nic nedělá, lépe ani nedomýšlet: tomu, kdo si nechá líbit uráky, nemusí u být pomoci.
(Mimochodem, chudák Čunek! Byla to váně křivda, takový bengál kvůli obvinění, e vzal ušmudlaného půl miliónu: v druině Víta Bárty je to existenční minimum. Moná to někomu nedochází, ale suma, kterou rozfofroval Alexandr Vondra, je tisíckrát větší, a kdepak je pohádkový Schwarzenberg se svou soukromou prověrkovou komisí? Není divu, e si Čunek mezi takovými kumpány připadal nevinný jako ministrant, který si tajně cucnul mešního vína a hned musí do pekla. Ti úspěšní mezitím vykradli královskou pokladnici, a dál káou lidem, kudy do ráje.)
Ještě skandálnější je ovšem druhý mocenský přesun, který měl vládní krizi řešit: přízračné dosazení Kubiceho jako ministra vnitra. Tím, e byl slouha jedné bezpečnostní agentury nahrazen rovnou kápem soukromé bezpečnostní agentury jiné, se jen potvrdilo, e agentura ABL byla pouhá záminka a falešný cíl. Především je však Kubice ta poslední osoba, která by se u nás měla jakkoli podílet na výkonu státní moci (jde snad dosud o moc, nebo ne?). Z pozice policejního velitele spáchal tento člověk v roce 2006 těsně před volbami útok proti základům demokratického zřízení, kdy nepřípustně zasáhl do soutěe politických stran, která je zakotvena v ústavě. Těsně předtím, ne měl za svůj čin stanout před soudem, byl viděn, jak na tribuně jakéhosi veřejného shromádění soudrusky juchá se soudcem, který měl v jeho procesu rozhodovat; moment někdo natočil, a dokonce ho vysílala veřejnoprávní televize. To přinejmenším zakládá podezření, e osvobozující rozsudek v jeho věci byl výsledkem spolčení mezi obalovaným a soudcem. V tom bájném právním státě, který by byl něco víc ne jen záminka k rušení voleb, by něco takového nešlo (zkuste pomyslet, jak by to v hollywoodském podání zamávalo s americkou justicí); u nás je pocit beztrestnosti u této sorty lidí takový, e své nekalé jednání dokonce vystavují na odiv.
e ho potom jako vyslouilého mouřenína vyhodili (a teď jako mouřenína zase vytáhli), to je celkem vedlejší. Ten z mocných, kdo se ve sveřepém přesvědčení třeba jen jednou povýšil nad demokratický řád a zákon a podle svého umanutí sám rozhodl, co je veřejný zájem, udělá to znovu, kdykoli mu jeho hloupost a fanatismus, které pokládá za svědomí, řeknou, e je k tomu povolán. Dát takovému člověku ministerstvo, které dokonce disponuje ozbrojenou silou, nás ohrouje. Myslím, e Jan Kubice takovou hrozbu představuje. Komunisté pokládali za dobré všechno, co pomůe zničit buroazii; lidé jako Kubice zase všechno, co pomáhá zničit socany: nevidím rozdíl; vdy záleí jen na okolnostech. (Sub s. a., název jeho bezpečnostní agentury, se podle médií prý má číst Sub specie aeternitatis; co by se při troše představivosti dalo chápat i tak, e jako skutečnou, diskrétní náplň své práce nabízí – dnes nebo jindy – likvidaci neádoucích osob.)
Ale i kdybych se ve všem hrubě mýlil a Kubice byl evangelík plný nejčistší lásky, k němu musí i zboný Kalousek se svou křesťansko-asociální falangou jen zahanbeně vzhlíet, jedna podstatná věc platí dál: ať právem, či neprávem se Kubice značné části národa jeví jako nepotrestaný zločinec, který je pro svůj politický tábor schopen všeho. Jeho vinou není v naší zemi u víc ne pět let moný ádný politický konsensus. Vláda, která ho přijala za svého člena, dává tím najevo nejen to, e onou částí národa opovrhuje, ale e o konsensus nestojí a nemá v úmyslu vůbec dbát těch, kdo s jejím vládnutím nesouhlasí, co je v této chvíli zřejmě u většina společnosti. Poté, co Topolánek se svými batohy zákonů obnovil třídní boj bohatých proti chudým, neboli vypověděl sociální smír (podpořen Ústavním soudem, který řadou svých výroků stáčí naše zřízení od demokracie ke stavovské republice), Petr Nečas dosazením Kubiceho na ministerstvo vnitra vyhlásil v zemi studenou občanskou válku.
Sem nás zatím dovedla velikonoční vládní krize. Nejsem s to posoudit, kam se tak vlastně dospěje. Zpátečnickou utopii, kterou si vláda vzala do hlavy, nelze váně prosazovat, ani se ta bezvýchodná chiméra zhroutí – ledae by vláda ve své bezohlednosti překročila meze a do svého projektu pojala i teroristickou propagandu a násilí. Víc moností dnešní moc logicky vzato nemá: buď se rozpadne, nebo zaútočí. Pinochet stojí před branami, a pověstná skeptická vlanost Čechů můe jako obvykle učinit obranu zbytečnou ještě dřív, ne se s ní začne. Budoucnost země, kde je za legalizaci marihuany ochotno demonstrovat třikrát víc lidí ne za sociální práva, bude vypadat podle toho.
*
Ne si tento pamflet, zprvu zamýšlený jako fejeton, někdo přečte, mnohé se ještě seběhne a určitě z toho budeme moudřejší. Dokonce u bude moná zbytečný... A co e jsem to původně chtěl? Správně, pokračovat o civilizačním úkolu levice. O tom, e se pravice stala pro uchování demokracie ve světě nebezpečím, nesvědčí jenom pitvorný a tklivý obrázek empirický, který si vychutnáváme u nás, ale dvě závané příčiny obecné: demokracie nemůe trvat bez upevňování a rozšiřování sociálních práv; demokracie nemůe vůbec existovat bez reálného drení a výkonu moci, kterou v sobě doposud soustřeďuje stát jakoto nástroj obecného zájmu a obecné vůle. Ve státě, který nic nemůe, nemá vůle lidu sílu ani váhu; volby ztrácejí význam, stává se z nich folklórní relikt, zbytečný průzkum veřejného mínění se špatnými otázkami, bez sebemenšího vlivu na chod věcí. Bez sociálních práv ztrácí demokracie základ a podstatu; masa občanů, pro ně se stala jen formální zbytečností, je tím větší, čím jsou tato práva omezenější; s tím souvisí i problém vzdělanosti a politické manipulace. Z takové demokracie se stává jen lidové sedativum (dříve opium lidstva, značně zředěné), krycí název a nálepka pro vládu ve skutečnosti oligarchickou *)
Právě proti sociálním právům a účinné moci státu politická pravice (hlavně ta anglosaská: vzor všemu lidstvu!) posledních čtyřicet let soustředěně a tvrdě útočí. Antidemokratičnost, zčásti snad neuvědomělá, v ní proto nabývá na síle. Naši levicově či středově liberální intelektuálové si nedávno lámali v internetové diskusi hlavu jemným rozlišováním toho, zda lze či nelze některé pravicové názory pokládat za fašistické: brát miligramová závaíčka k měření názorů hrubých a nejapných je jedna z klasických slabin lidí myslivých. Jak říkal Paul Valéry, hloupost jim nejde do hlavy, pořád si představují, e kadá ideologická obludnost musí být promyšleným výtvorem souvislé filozofie. Kdyby si dokázali včas uvědomit, na jak primitivní a nesmyslné představě svobody a na jakých ubohých pudech se zakládá český ultraliberalismus, mohli jsme od něho mít u aspoň osmnáct let pokoj a Česko-slovensko se nemuselo rozpadnout. Mně se jako dostatečný znak fašistického myšlení jeví záměr spravovat sociální záleitosti podle biologických kritérií. Před časem se tak projevil ředitel Správy sociálního zabezpečení, v jednom ze svých prvních fejetonů jsem se proti tomu zhurta ohradil. Původní myšlenka však nezapadla, ale teď u s ní vyrukoval ministr sociálních věcí (fašismus se tiše rozlézá výš a výš): jde o ten nápad, e bezdětní lidé by neměli dostávat státní důchod, protoe nedodali do systému nového plátce. Na to já znovu, protoe fašista nejsem: a neměli by spíš dostávat víc, protoe systém nezatíili ádným budoucím důchodcem? Kdy u, tak u! Co tihle mravně zakrnělí zpátečníci vůbec vědí o chodu lidských věcí, kdy jsou schopni stavět sociální politiku na samých jednostranných extrapolacích? Ministr Drábek u od pohledu: Nic. Gogolovská figurka. Proč se neiví radši vycpáváním zvířat?
Nahnědlé jsou i Kalouskovy opakované úvahy o všemoné vyivovací povinnosti, která by měla nahrazovat sociální zabezpečení. Biologická solidarita místo solidarity sociální je dnes běná snad v Indii a v nejnuznějších zemích afrického kontinentu, kde na ní závisí prosté přeití; proto se tam lidé mnoí ostošest – tolik příštích moných plátců, a důchodový systém přesto veškerý ádný. Bylo by od věci připomenout našim bio-tmářům, e svět obecně trpí přelidněním, nikoli nedolidněním? Třeba by mohli jako nové plátce dováet některé z těch statisíců dětí, které jinak umřou hlady? (A na důchodová léta je zase vypakovat zpátky do Afriky, aby ta jejich úasná poloviční rovnice štymovala. Od takových by se ostatně mohlo do systému odvádět všechno, co vydělají, ať jsou rádi, e jsme je k nám pustili. Dividendy pro akcionáře důchodových fondů by se tak pěkně zaokrouhlily.)
Pod vlajkou se zkříenými zlatými ličkami a s hnědými plachtami rozevlátými brázdí Oceán zpupnosti celá TOP 09; a kdy se oddá snění Roman Joch, copak nám to ze svých neuronů vykřeše? Utopickou představu demokracie podle nacistických měřítek, kde je volební právo podmíněno u muů ochotou k válčení, u en odhodlanou vůlí rodit. Jestli tohle zní Nečasově mysli tak libě, e si mezi všemi zrovna Jocha vzal za pobočníka a nejmilejšího poradce, mějme se na pozoru i před ním, svou skutečnou tvář dosud neukázal: dostane-li příleitost, pak se nám za tu vyoranou myš, kterou teď většinou připomíná, pořádně pomstí. Lépe mu ji nedat.
Demokratická levice, která to bude myslet váně, musí tedy začít tím, e řekne:
1. není přípustné, aby společnost bohatá odmítala zajistit sociální práva, je společnost chudší zajistit dokázala;
2. není přípustné, aby na světě kdokoli stál mimo zákon a nad ním, ale sám diktoval svou vůli všem lidem; tam, kde se rozhoduje o ivotě lidstva, musí existovat instance, která by drela a vykonávala moc, projevujíc obecný zájem a obecnou vůli;
3. není přípustné, aby se propastná nerovnost mezi různě rozvinutými částmi planety srovnávala směrem dolů; nemají se ti, kdo u ili lépe, sráet do chudoby, nýbr chudí povznášet k blahobytu;
4. není přípustné, aby kvalita ivota přestala být měřítkem lidské civilizace.
Kdy někomu příliš dlouho trvá, ne něco pochopí, říkají Francouzové: Mám ti to nakreslit? I toho bych byl schopen: moná příště. Aspoň nakonec něco povznášejícího: proslýchá se, e strana TOP 09 zvolí co nevidět název nový, pěkně konzervativní, důstojný a starozákonní, a sice POTOPA 12.
(Uhodli jste, byla to jen mystifikace, jak u jsme v naší politice zvyklí. A kvůli nesčetným mystifikacím, které vzápětí ještě přijdou, upřesňuji, e tento pamflet jsem dopsal 15. května 2011.)
---
*) V americké demokracii je tato chyba konstituční, a nejpozději od floridské volební frašky, která přivedla k moci mladšího z Bushů, stále nabývá na závanosti: americká společnost jako by dosud nevyvodila důsledky z toho, e svůj průzkumnický a dobyvatelský úkol zvládla a civilizačně se u dávno ustálila, take je v jejích silách daleko více mírnit účinky existenční nejistoty, tak jako to přece na obdobném demografickém základě a v přírodních podmínkách leckde krutějších dokázala sousední Kanada. USA si zakládají na svých kdysi průkopnických, dnes však archaických způsobech (drení zbraní, nutnost poradit si bez lékaře...), lze tedy očekávat, e civilizační napětí, které vyvolalo nedávnou ekonomickou krizi, povede časem také ke krizi demokracie, s koncem dost nejistým: je to obrovská vyspělá země, kde je dost prostoru pro četná území všemoné, dobře i zcestně pochopené svobody, ale s otřesně zaostalou většinovou mentalitou – co je přímý důsledek demokratického deficitu, o kterém mluvím, a základ nastupující zombifikace lidstva. – Problém anglosaských demokracií vůbec: byly první, uchovaly si řadu atypických a primitivních rysů a nadměrné sebevědomí, take příliš nestály o to vyvíjet se.
Ondřej Vaculík:
Člověk jménem Rour
Dušan Havlíček:
Jaro na krku. Můj rok 1968 s Alexandrem Dubčekem
Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát
Anna Militzová:
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse
Jurij Andruchovyč:
Rekreace aneb Slavnosti Vzkříeného Ducha
Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze enevy
Jiří Weil:
trasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?
Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.
Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!
Mapa webu - přehled článků a struktury webu.
Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.
Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu
Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.