Václav Jamek

Studená občanská válka: Pinochet ante portas

(Levice jako civilizační úkol II)

Kotlina česká, rejdiště neuvěřitelné!

Zdejší pravice udělala další osudové kroky směrem, odkud není návratu; otázkou zůstává jen to, pro koho – zda jenom pro ni, nebo pro celou českou demokracii. Své skandály, které se už několik měsíců skládají jeden k druhému, se o velikonočním týdnu pokusila „překonat“ jen dalším skandálem, dokonce vícenásobným. Překonat, jak se to vezme. V jímce s jistým velevýživným elixírem určitě zvýšila hladinu o dost blíž k oné kapce, která přeteče.

Celá věc, nad níž politologové jen nechápavě vrtěli hlavou, se dá pochopit celkem snadno: dvě větší politické strany, ODS a TOP 09, se pokusily soustředěným (a domluveným) útokemrozbít třetí politickou stranu, tč. svého menš ho koaličního spojence, a její pozůstalé úlomky si za účelem drtivější jednomyslnosti a snazší dělby „trhů“ přivtělit. Mezi vesmírnými tělesy k takovým jevům dochází při stejném poměru sil dost často, v logice demokratického politického zřízení se tomu říká pokus o parlamentní převrat; zvláštností je, že v tomto případě nebyl veden proti opo-zici. Ukázalo se však, že třetí strana brutální útok vydržela, násilný pokus nevyšel, a protože od válu se nikomu z útočníků ani obětí nechtělo, nastala groteskní etapa typicky českého klohnění, slepování a patlání, jen aby odporný koaliční kucmoch zůstal na jídelním lístku. (Zvláštního půvabu dodává frašce starokomik Schwarzenberg v roli cynického aristokrata, který v zákulisí patlá a patlá, načež s bodrostí lidového bezdomovce pospává na předscéně a dělá, jako by na něho špína nemohla.)

I počet nezbytných obětních beránků se podařilo při tom skvěle vyvinutém českém smyslu pro nezodpovědnost omezit na minimum. Poslanec Tluchoř sice nakonec hrobníkovi z lopaty docela neutekl, ale pořádně zahrabán nebyl, takže zůstává slečna Kočí s kartou Blběnky v ruce. Úžasný výsledek, teď jen aby těm počtům někdo uvěřil. Veřejnoprávní média, která veřejnou rozpravu hned zase zúžila na obvyklé scholastické mudrování mezi pravicí a pravicí, pro to dělají, co se dá; jediný „levičák“, kterého mezi sebe kdy pustili, uvážlivá a seriózní Vladimíra Dvořáková, zřejmě na jejich vkus také nějak zradikálněla.

Je snad tak těžké zůstat při paměti? K tomu, že nejde ani náhodou o surrealistické spiknutí jedné pitomé blondýny a parlamentního matadora zmámeného její krásou, stačí rekapitulovat počáteční momenty krize. Napřed vyskočí jakýsi Škárka (poslanec a kamarád Víta Bárty) s obálkou plnou peněz, pak se lekne, že vyskočil moc brzy, blábolí něco o mystifikaci, nato vyskočí slečna Kočí (poslankyně a též kamarádka Víta Bárty) s jinou obálkou, Škárka otočí a tvrdí, že nás s tou mystifikací mystifikoval, a než stačíme pochopit, kdo kde koho jak mystifikuje, na televizních obrazovkách se zjeví celé zamračené politbyro ODS a oznamuje odhalení protistátního spikleneckého centra v čele s Vítem Bártou; vzápětí se zjeví další zamračené politbyro a také oznamuje odhalení protistátního spikleneckého centra v čele s Vítem Bártou; obě politbyra pak shodně požadují okamžité vyloučení všech spiklenců (v čele s Vítem Bártou) z vedoucích státních funkcí.

Ostatní indicie jsou závažné, ale vedlejší. O Bártově bezpečnostní agentuře se přece vědělo od začátku a nezapomenutelně se na ni hudrovalo už při sestavování dnešní historicky unikátní Vlády svorného boje proti sociálním právům a lítého rozkrádání všeho, co snad zbylo. Nové hysterické vzplanutí ctnostného odporu proti této agentuře bylo tudíž vypočítané a účelové (zvlášť páně Kalouskovy upřímné návaly křesťanské ctnosti vedoucí k likvidaci jeho nepřátel jsou v české politice příslovečné); a pobíhání Bártových povedených kamarádů s obálkami, které od něho dostali, patřilo už k rozvratné akci režírované z bratrských pravicových stran. Rozdávání podpor chudičkým poslancům v obyčejných obálkách je sice ošklivé, ale kvůli něčemu takovému se na pravici (a zřejmě ani na levici) už dvaadvacet let nevraždí (kvůli porušení mlčenlivosti v té věci se však co chvíli vraždit začne). Nakonec kdo by zazlíval Vítu Bártovi, že nenutí svého věrného druha Škárku, aby vystrkoval ruku se zmačkaným kloboukem od Givenchyho ze své limuzíny a žebral o půlmilionový příspěvek na skrovné živobytí u smrdutých kolemjdoucích, zamořených kdovíjakými bacily a parazity? Aby taková pitomost (slovo šlechtice!) vyšla najevo, musel o to někdo stát. Vít Bárta mohl tak proti svým jidášům – kteří si navíc své stříbrné vybrali u něho – vystupovat s čistým čelem, což také dost přesvědčivě dělal; jeho romantická víra ve specifickou morální soudržnost galerky, přežívající z dob policejního rady Vacátka, musela ovšem notně utrpět. Jsem si však jist, že on ten vývojový skok od Balzaca k Zolovi zvládne.

Lidovečtí vyklouzové z TOP 09 předvedli svůj osvědčený postup výkluzný: když zjistili, že podraz nevyšel, vystoupili na přichystaný knížecí obláček a zde inscenovali oblíbenou hru na třetího, který se směje: jejich problém to není, ať si to vylížou ostatní (co je pro Schwarzenberga vůbec problém, Bůh suď – a trestej!). Prvopočáteční obrázek jejich nasupeného politbyra je však usvědčuje dost a dost.

U sociálních demokratů člověk už drahná léta neví, zda pádných argumentů, které jsou nasnadě, nevyužijí nikdy jaksepatří proto, že jsou hloupí, nebo proto, že mají vlastní utajená želízka v ohni. Stejně se projevili i tentokrát: útočit pouze proti svépomocnému spolku Věci veřejné bylo krátkozraké a nepochopitelné. Ocitli se tím v jedné řadě s ODS a TOP 09, tj. se skupinami, které za dnešní stav nesou podstatně větší díl odpovědnosti, a své možné stoupence si tak mohli jen odcizit. ČSSD by si v období mezi volbami měla důležité věci zapisovat do notýsku (když jí paměť neslouží), a před každým veřejným vystoupením si srovnat priority. Vlastně by stačilo, kdyby každý projev začínali slovy: Trváme na tom, že dnešní vládnoucí garnitura se musí klidit celá! Dál by se to uspořádalo snáz, argumentů je dost. Ve starověkém Římě – od staršího Catona k mladšímu – tento postup zabíral, tak proč ne u nás: Quo usque tandem...

Sociální demokracie toho zkrátka musí pro svou důvěryhodnost ještě hodně udělat, a ze všeho nejdřív: vypořádat své tučné kostlivce.

Dohoda, k níž znesvářené bratrské strany nakonec dospěly, prý aby zachránily svůj „projekt“, kterým zamýšlejí zničit to ušlechtilejší z odkazu 20. století a o který jim tři čtvrtiny národa nestojí, jako by chtěla nestoudností předčit nestoudnost předchozí. Tahle společenská vrstva to jinak neumí: vytkněte jí nemravnost, odpoví ještě horší nemravností; podoba s někdejší bohorovností komunistických mocipánů začíná být děsivá. „Poučení z krizového vývoje“, které je pokaždé v příkrém rozporu se zdravým rozumem; na volání po svobodě odpovídá: nebyli jsme dost tvrdí; a na volání po slušnosti: ještě nejsme dost sprostí.

Vláda korunovaná tunami másla ze dvou obrovských defraudačních afér, které zřejmě zjevují jen špičku ledovce a se kterými se nedělá nic, tedy řeší svou krizi tak, že za peníze ušetřené na prostých státních zaměstnancích (tak pravil ministr spravedlnosti!) ustanoví extra vicepremiéra „pro boj s korupcí“ jako úplatek Věcem veřejným! Proč si lid z tohoto vrchnostenského výsměchu pořád nic nedělá, lépe ani nedomýšlet: tomu, kdo si nechá líbit urážky, nemusí už být pomoci.

(Mimochodem, chudák Čunek! Byla to vážně křivda, takový bengál kvůli obvinění, že vzal ušmudlaného půl miliónu: v družině Víta Bárty je to existenční minimum. Možná to někomu nedochází, ale suma, kterou rozfofroval Alexandr Vondra, je tisíckrát větší, a kdepak je pohádkový Schwarzenberg se svou soukromou prověrkovou komisí? Není divu, že si Čunek mezi takovými kumpány připadal nevinný jako ministrant, který si tajně cucnul mešního vína a hned musí do pekla. Ti úspěšní mezitím vykradli královskou pokladnici, a dál kážou lidem, kudy do ráje.)

Ještě skandálnější je ovšem druhý mocenský přesun, který měl vládní krizi řešit: přízračné dosazení Kubiceho jako ministra vnitra. Tím, že byl slouha jedné bezpečnostní agentury nahrazen rovnou kápem soukromé bezpečnostní agentury jiné, se jen potvrdilo, že agentura ABL byla pouhá záminka a falešný cíl. Především je však Kubice ta poslední osoba, která by se u nás měla jakkoli podílet na výkonu státní moci (jde snad dosud o moc, nebo ne?). Z pozice policejního velitele spáchal tento člověk v roce 2006 těsně před volbami útok proti základům demokratického zřízení, když nepřípustně zasáhl do soutěže politických stran, která je zakotvena v ústavě. Těsně předtím, než měl za svůj čin stanout před soudem, byl viděn, jak na tribuně jakéhosi veřejného shromáždění soudružsky juchá se soudcem, který měl v jeho procesu rozhodovat; moment někdo natočil, a dokonce ho vysílala veřejnoprávní televize. To přinejmenším zakládá podezření, že osvobozující rozsudek v jeho věci byl výsledkem spolčení mezi obžalovaným a soudcem. V tom bájném právním státě, který by byl něco víc než jen záminka k rušení voleb, by něco takového nešlo (zkuste pomyslet, jak by to v hollywoodském podání zamávalo s americkou justicí); u nás je pocit beztrestnosti u této sorty lidí takový, že své nekalé jednání dokonce vystavují na odiv.

Že ho potom jako vysloužilého mouřenína vyhodili (a teď jako mouřenína zase vytáhli), to je celkem vedlejší. Ten z mocných, kdo se ve sveřepém přesvědčení třeba jen jednou povýšil nad demokratický řád a zákon a podle svého umanutí sám rozhodl, co je veřejný zájem, udělá to znovu, kdykoli mu jeho hloupost a fanatismus, které pokládá za svědomí, řeknou, že je k tomu povolán. Dát takovému člověku ministerstvo, které dokonce disponuje ozbrojenou silou, nás ohrožuje. Myslím, že Jan Kubice takovou hrozbu představuje. Komunisté pokládali za dobré všechno, co pomůže zničit „buržoazii“; lidé jako Kubice zase všechno, co pomáhá zničit „socany“: nevidím rozdíl; vždy záleží jen na okolnostech. (Sub s. a., název jeho bezpečnostní agentury, se podle médií prý má číst „Sub specie aeternitatis“; což by se při troše představivosti dalo chápat i tak, že jako skutečnou, diskrétní náplň své práce nabízí – dnes nebo jindy – likvidaci nežádoucích osob.)

Ale i kdybych se ve všem hrubě mýlil a Kubice byl evangelík plný nejčistší lásky, k němuž musí i zbožný Kalousek se svou křesťansko-asociální falangou jen zahanbeně vzhlížet, jedna podstatná věc platí dál: ať právem, či neprávem se Kubice značné části národa jeví jako nepotrestaný zločinec, který je pro svůj politický tábor schopen všeho. Jeho vinou není v naší zemi už víc než pět let možný žádný politický konsensus. Vláda, která ho přijala za svého člena, dává tím najevo nejen to, že onou částí národa opovrhuje, ale že o konsensus nestojí a nemá v úmyslu vůbec dbát těch, kdo s jejím vládnutím nesouhlasí, což je v této chvíli zřejmě už většina společnosti. Poté, co Topolánek se svými „batohy“ zákonů obnovil třídní boj bohatých proti chudým, neboli vypověděl sociální smír (podpořen Ústavním soudem, který řadou svých výroků stáčí naše zřízení od demokracie ke stavovské republice), Petr Nečas dosazením Kubiceho na ministerstvo vnitra vyhlásil v zemi studenou občanskou válku.

Sem nás zatím dovedla velikonoční vládní krize. Nejsem s to posoudit, kam se tak vlastně dospěje. Zpátečnickou utopii, kterou si vláda vzala do hlavy, nelze vážně prosazovat, aniž se ta bezvýchodná chiméra zhroutí – ledaže by vláda ve své bezohlednosti překročila meze a do svého projektu pojala i teroristickou propagandu a násilí. Víc možností dnešní moc logicky vzato nemá: buď se rozpadne, nebo zaútočí. Pinochet stojí před branami, a pověstná skeptická vlažnost Čechů může jako obvykle učinit obranu zbytečnou ještě dřív, než se s ní začne. Budoucnost země, kde je za legalizaci marihuany ochotno demonstrovat třikrát víc lidí než za sociální práva, bude vypadat podle toho.

Než si tento pamflet, zprvu zamýšlený jako fejeton, někdo přečte, mnohé se ještě seběhne a určitě z toho budeme moudřejší. Dokonce už bude možná zbytečný... A co že jsem to původně chtěl? Správně, pokračovat o civilizačním úkolu levice. O tom, že se pravice stala pro uchování demokracie ve světě nebezpečím, nesvědčí jenom pitvorný a tklivý obrázek empirický, který si vychutnáváme u nás, ale dvě závažné příčiny obecné: demokracie nemůže trvat bez upevňování a rozšiřování sociálních práv; demokracie nemůže vůbec existovat bez reálného držení a výkonu moci, kterou v sobě doposud soustřeďuje stát jakožto nástroj obecného zájmu a obecné vůle. Ve státě, který nic nemůže, nemá vůle lidu sílu ani váhu; volby ztrácejí význam, stává se z nich folklórní relikt, zbytečný průzkum veřejného mínění se špatnými otázkami, bez sebemenšího vlivu na chod věcí. Bez sociálních práv ztrácí demokracie základ a podstatu; masa občanů, pro něž se stala jen formální zbytečností, je tím větší, čím jsou tato práva omezenější; s tím souvisí i problém vzdělanosti a politické manipulace. Z takové demokracie se stává jen lidové sedativum (dříve „opium lidstva“, značně zředěné), krycí název a nálepka pro vládu ve skutečnosti oligarchickou *)

Právě proti sociálním právům a účinné moci státu politická pravice (hlavně ta anglosaská: vzor všemu lidstvu!) posledních čtyřicet let soustředěně a tvrdě útočí. Antidemokratičnost, zčásti snad neuvědomělá, v ní proto nabývá na síle. Naši levicově či středově liberální intelektuálové si nedávno lámali v internetové diskusi hlavu jemným rozlišováním toho, zda lze či nelze některé pravicové názory pokládat za fašistické: brát miligramová závažíčka k měření názorů hrubých a nejapných je jedna z klasických slabin lidí myslivých. Jak říkal Paul Valéry, „hloupost jim nejde do hlavy“, pořád si představují, že každá ideologická obludnost musí být promyšleným výtvorem souvislé filozofie. Kdyby si dokázali včas uvědomit, na jak primitivní a nesmyslné představě svobody a na jakých ubohých pudech se zakládá český ultraliberalismus, mohli jsme od něho mít už aspoň osmnáct let pokoj a Česko-slovensko se nemuselo rozpadnout. Mně se jako dostatečný znak fašistického myšlení jeví záměr spravovat sociální záležitosti podle biologických kritérií. Před časem se tak projevil ředitel Správy sociálního zabezpečení, v jednom ze svých prvních fejetonů jsem se proti tomu zhurta ohradil. Původní myšlenka však nezapadla, ale teď už s ní vyrukoval ministr sociálních věcí (fašismus se tiše rozlézá výš a výš): jde o ten nápad, že bezdětní lidé by neměli dostávat státní důchod, protože nedodali do systému nového plátce. Na to já znovu, protože fašista nejsem: a neměli by spíš dostávat víc, protože systém nezatížili žádným budoucím důchodcem? Když už, tak už! Co tihle mravně zakrnělí zpátečníci vůbec vědí o chodu lidských věcí, když jsou schopni stavět sociální politiku na samých jednostranných extrapolacích? Ministr Drábek už od pohledu: Nic. Gogolovská figurka. Proč se neživí radši vycpáváním zvířat?

Nahnědlé jsou i Kalouskovy opakované úvahy o všemožné vyživovací povinnosti, která by měla nahrazovat sociální zabezpečení. Biologická solidarita místo solidarity sociální je dnes běžná snad v Indii a v nejnuznějších zemích afrického kontinentu, kde na ní závisí prosté přežití; proto se tam lidé množí ostošest – tolik příštích možných plátců, a důchodový systém přesto veškerý žádný. Bylo by od věci připomenout našim bio-tmářům, že svět obecně trpí přelidněním, nikoli nedolidněním? Třeba by mohli jako „nové plátce“ dovážet některé z těch statisíců dětí, které jinak umřou hlady? (A na důchodová léta je zase vypakovat zpátky do Afriky, aby ta jejich úžasná poloviční rovnice štymovala. Od takových by se ostatně mohlo do systému odvádět všechno, co vydělají, ať jsou rádi, že jsme je k nám pustili. Dividendy pro akcionáře důchodových fondů by se tak pěkně zaokrouhlily.)

Pod vlajkou se zkříženými zlatými lžičkami a s hnědými plachtami rozevlátými brázdí Oceán zpupnosti celá TOP 09; a když se oddá snění Roman Joch, copak nám to ze svých neuronů vykřeše? Utopickou představu demokracie podle nacistických měřítek, kde je volební právo podmíněno u mužů ochotou k válčení, u žen odhodlanou vůlí rodit. Jestli tohle zní Nečasově mysli tak libě, že si mezi všemi zrovna Jocha vzal za pobočníka a nejmilejšího poradce, mějme se na pozoru i před ním, svou skutečnou tvář dosud neukázal: dostane-li příležitost, pak se nám za tu vyoranou myš, kterou teď většinou připomíná, pořádně pomstí. Lépe mu ji nedat.

Demokratická levice, která to bude myslet vážně, musí tedy začít tím, že řekne:

1. není přípustné, aby společnost bohatá odmítala zajistit sociální práva, jež společnost chudší zajistit dokázala;

2. není přípustné, aby na světě kdokoli stál mimo zákon a nad ním, ale sám diktoval svou vůli všem lidem; tam, kde se rozhoduje o životě lidstva, musí existovat instance, která by držela a vykonávala moc, projevujíc obecný zájem a obecnou vůli;

3. není přípustné, aby se propastná nerovnost mezi různě rozvinutými částmi planety srovnávala směrem dolů; nemají se ti, kdo už žili lépe, srážet do chudoby, nýbrž chudí povznášet k blahobytu;

4. není přípustné, aby kvalita života přestala být měřítkem lidské civilizace.

Když někomu příliš dlouho trvá, než něco pochopí, říkají Francouzové: Mám ti to nakreslit? I toho bych byl schopen: možná příště. Aspoň nakonec něco povznášejícího: proslýchá se, že strana TOP 09 zvolí co nevidět název nový, pěkně konzervativní, důstojný a starozákonní, a sice POTOPA 12.

(Uhodli jste, byla to jen mystifikace, jak už jsme v naší politice zvyklí. A kvůli nesčetným mystifikacím, které vzápětí ještě přijdou, upřesňuji, že tento pamflet jsem dopsal 15. května 2011.)

---

*) V americké demokracii je tato chyba konstituční, a nejpozději od floridské volební frašky, která přivedla k moci mladšího z Bushů, stále nabývá na závažnosti: americká společnost jako by dosud nevyvodila důsledky z toho, že svůj průzkumnický a dobyvatelský úkol zvládla a civilizačně se už dávno ustálila, takže je v jejích silách daleko více mírnit účinky existenční nejistoty, tak jako to přece na obdobném demografickém základě a v přírodních podmínkách leckde krutějších dokázala sousední Kanada. USA si zakládají na svých kdysi průkopnických, dnes však archaických způsobech (držení zbraní, nutnost poradit si bez lékaře...), lze tedy očekávat, že civilizační napětí, které vyvolalo nedávnou ekonomickou krizi, povede časem také ke krizi demokracie, s koncem dost nejistým: je to obrovská vyspělá země, kde je dost prostoru pro četná „území“ všemožné, dobře i zcestně pochopené svobody, ale s otřesně zaostalou většinovou mentalitou – což je přímý důsledek demokratického deficitu, o kterém mluvím, a základ nastupující zombifikace lidstva. – Problém anglosaských demokracií vůbec: byly první, uchovaly si řadu atypických a primitivních rysů a nadměrné sebevědomí, takže příliš nestály o to vyvíjet se.

Václav Jamek

Obsah Listů 3/2011
Archiv Listů
Autoři Listů

Václav Jamek

Studená občanská válka: Pinochet ante portas

(Levice jako civilizační úkol II)

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu