Dvouměsíčník pro kulturu a dialog
Světlana, patrně největší ilegální organizace třetího odboje u nás, působila v letech 1948–1951 zejména v okresech východní, jižní i severní Moravy. Její dramatická historie zůstala po listopadu 1989 stranou pozornosti historiků a stala se doménou autorů literatury faktu a povrchního zájmu publicistiky. Mimořádně závažné téma bylo vystaveno neprofesní interpretaci pramenného materiálu, který po sobě zanechala komunistická tajná policie. Také několik upřímně míněných pokusů o pravdivé vysvětlení nedostatečně profesně fundovanými autory věci spíše uškodilo.
Je proto nanejvýš žádoucí čelit tomu zveřejněním poznatků na základě kritického zkoumání archivních dokumentů. Tím spíše, zůstává-li dodnes utajeno, že Světlana představuje zcela ojedinělou levicově orientovanou složku odporu v boji proti importované stalinské totalitě. Členskou základnu tvořili v počátečním období bývalí účastníci protinacistického partyzánského hnutí, převážně pováleční členové komunistické strany. Vidina sociální spravedlnosti spolu s heslem československé cesty k socialismu byla hlavní motivací jejich vstupu do KSČ. Po násilném převzetí moci komunisty a brutálním zúčtování s nekomunistickými představiteli se však vidina rychle rozplynula. Deziluze poválečných komunistů přerostly v nesouhlas, odmítnutí a nakonec aktivní odpor. Byla to první vzpoura uvnitř poúnorové KSČ.
Nezanedbatelný význam měl v létech 1948–1949 jugoslávský příklad rozchodu Josipa Broze Tita se Stalinem a stalinismem, o čemž svědčí text rozšiřovaných letáků a další dokumenty řídicí složky organizace Světlana-Jarmila včetně verze přísahy, kterou po partyzánském způsobu členové skládali. Existence Světlany, její vznik a vývoj je nerozlučně spojen se jmény příslušníků 1. čs. partyzánské brigády Jana Žižky Josefa Vávry-Staříka, účastníka SNP, dalších členů brigády Antonína Slabíka, člena skupiny Olga, a Rudolfa Lenharda ze skupiny Ploština. Uvedení zakladatelé Světlany byli rovněž pováleční členové KSČ, případně KSS (Josef Vávra) a stejně tak i většina představitelů jednotlivých skupin Světlany, které se postupně v řadě moravských okresů vytvářely.
První skupiny vznikly někdy na přelomu léta a podzimu 1948, poslední založil Antonín Slabík po svém útěku do Vídně v březnu 1949. Můžeme-li považovat za věrohodný údaj ve výpovědi Josefa Vávry-Staříka z 12. září 1950 do protokolu na Hlavním velitelství StB v Praze, dal ke vzniku ilegální Světlany podnět právě Josef Vávra-Stařík z pařížského exilu. Do Paříže se přesunul v polovině roku 1948 z Řezna, přesněji z Bad Orbu, kde se zotavoval po operaci zanedbaného zánětu slepého střeva a vážného plicního onemocnění. Když byl nucen po únoru 1948 emigrovat, neboť mu hrozilo zatčení pro předúnorovou opozici proti centralistické politice pražského ústředí Svazu českých partyzánů (SČP) v čele s generálním tajemníkem ÚV KSČ Rudolfem Slánským a majorem Augustinem Schrammem, spojovaným se Sověty a NKVD, rozhodně neměl v úmyslu vzdát se politických ambicí a věnovat se v exilu problémům poúnorové emigrace. S fingovanou adresou a pod falešnou identitou se snažil navázat důvěrný kontakt se svými partyzány a přáteli z brigády Jana Žižky a Partkolu, výrobního družstva partyzánů, které po válce založil ve Zlíně a do svého odchodu do emigrace jako předseda představenstva řídil.
V srpnu 1948 vyzval Antonína Slabíka z Komořan u Brna, bývalého partyzána skupiny Olga, s nímž se dobře znal z poválečné organizace SČP, „aby se ujal vedení Partkolu“; Slabík Vávrovi odpověděl, „že už tak učinil“. Vávrův vzkaz si totiž vyložil tak, že by měl aktivovat členy někdejších partyzánských skupin oddaných Vávrovi ve sporu s ústředím SČP a vytvořit z nich ilegální organizaci.
Vávra ujištěn, že Slabík správně pochopil jeho vzkaz, zaslal mu ideový program organizace i s pokyny k činnosti, které vypracoval. Navrhl Slabíkovi, aby organizaci dal název Světlana. Slabík podle Vávry v odpovědi sděloval, že partyzáni s ideovým programem, návrhem činnosti i názvem souhlasí.
Tuto interpretaci můžeme odvodit ze dvou rozdílných protokolů Josefa Vávry, sepsaných na úřadovnách velitelství StB v průběhu února až září 1950.
V protokolu sepsaném na KV StB Praha dne 8. února 1950 Vávra uvádí: „Někdy v srpnu 1949 jsem Antonínu Slabíkovi napsal, aby jako odborník na výrobu dohlédl na Partkol a převzal jeho vedení po celé Moravě jako můj nástupce. Stalo se tak poté, co jsem dostal od Josefa Bureše a Jaromíra Vrby dopisy, ve kterých si jeden na druhého stěžovali, že si ve své práci v Partkolu počínají neodborně a že organizaci hrozí úpadek.“ Ze Slabíkovy odpovědi, že funkci milerád přijímá, neboť partyzáni se na něj stejně obracejí, Vávra pochopil, že si Slabík jeho pověření špatně vyložil jako pokyn k organizování partyzánů.
Ze souvislosti je patrné, že Vávra si ve své situaci sotva mohl dovolit přiznat, jak to ve skutečnosti bylo, a dopisy Bureše a Vrby, v nichž se vzájemně obviňují z úpadku Partkolu, k dispozici nejsou. Nicméně víme, že Vávra před odchodem z republiky zkušeného Josefa Bureše vedením Partkolu pověřil a Vrba sotva mohl ovlivňovat chod organizace, ve které už dávno nepracoval. Dosti výmluvná je skutečnost, že Vávra přes výhradu k Slabíkově nepochopení pokynu k převzetí vedení Partkolu zaslal Slabíkovi ideový program a pokyny, které vypracoval. Slabík Vávrovi odpověděl, že se mu program líbí a že také označení Světlana pro organizaci přijímá.
Poněkud jinak hovoří o srpnovém dopisu Slabíkovi a Vávrově pověření protokol sepsaný s Josefem Vávrou na MNB, velitelství StB, o pár měsíců později, 12. září 1950. Zde na str. 5 na otázku vyšetřovatele Vávra odpovídá: „Asi v srpnu 1948 jsem poslal Slabíkovi dopis, ve kterém jsem ho vyzval, aby se ujal vedení Partkolu. Ze Slabíkovy odpovědi jsem pochopil, že jmenovaný můj vzkaz pochopil tak, aby se ujal vedení partyzánských skupin a že již v tomto smyslu zakládal ilegální protistátní organizaci. Souhlasil jsem s tím, vítal jsem to a dal jsem mu pokyn, aby se tato organizace jmenovala Světlana. Jejím účelem bylo vésti rozvratnou špionážní činnost proti lidově demokratickému zřízení.“ Přitom víme, že Vávra v programovém prohlášení a v instrukcích sabotážní a teroristickou činnost odmítal. Skupiny se měly připravovat na vystoupení se zbraní až v době úsilí o demokratické změny režimu.
Ideová koncepce, zaslaná Slabíkovi, byla vysloveně levicová; s ní měl Vávra v emigraci pochopitelně potíže. Odmítala kapitalismus, zachovávala předúnorové znárodnění a tehdejší sociální projekty. Rozhodně odmítala násilnou kolektivizaci a zejména poúnorový nedemokratický systém. Podle Vávrových instrukcí se měla Světlana místo sabotáží a jiných forem násilné činnosti soustředit na rozsáhlou uvědomovací letákovou kampaň, odhalující nedemokratické praktiky režimu, porušování občanských a lidských práv, absenci etického hodnotového systému. Skupiny Světlany se měly připravovat na ozbrojené vystoupení v okamžiku krize režimu, k níž mělo dojít v co nejkratší době ať už v důsledku vnitřních rozporů, nebo pod tlakem zvenčí v konfliktu mezi Východem a Západem. Cílem ozbrojeného vystoupení mělo být převzetí moci nebo podílu na moci v rámci předpokládaného nového demokratického uspořádání. Na tomto teoretickém základě vznikla vedoucí skupina Světlany Světlana-Jarmila, řízená Antonínem Slabíkem. Komořany na Brněnsku se staly centrem jeho organizačních aktivit v několika dalších moravských okresech.
Víceméně časově paralelně vznikla na Vsetínsku a Valašskokloboucku ideově totožná ilegální organizace partyzána Rudolfa Lenharda, úředníka vsetínské Zbrojovky. Po válce se stal předsedou odbočky SČP Ploština v Horní Lidči. Právě z jejích členů vznikla Lenhardova ilegální organizace. Na rozdíl od ne zcela spolehlivých zdrojů o vzniku Světlany-Jarmily je vznik Lenhardovy skupiny, později nazvané Světlana-Makyta, spolehlivě doložen řadou dokumentů. Patří k nim i obsáhlý úřední záznam č. 46/48 z 2. 12. 1948, obsahující agenturní zprávu, pocházející od důvěrníka zn. SI 1 a IN. Ze zprávy se dovídáme o průběhu členské schůze SČP skupiny Ploština. Konala se 9. října 1948 v Šiftařově hostinci ve Vysokém Poli. Autor zprávy uvádí vedle předsedy Lenharda několik jmen účastníků, Josefa Matúše z Francovy Lhoty, příslušníka SNB z Vlachovic Františka Šmitáka, Františka Ptáčka, hajného z polesí Ploštiny, Josefa Ruse, zvaného Timošenko, jistého Rašku, zvaného „major“, Františka Machů z Ploštiny a další, celkem asi 25 osob.
Z dokumentu a dalších materiálů je patrný bouřlivý průběh schůze, narůstání nespokojenosti a nesouhlasu s vývojem poúnorových poměrů mezi bývalými příslušníky partyzánského hnutí. Účastníky schůze zejména pobouřilo, když se od Lenharda, člena KSČ od roku 1945, který schůzi řídil, dozvěděli, že nově vystavěné domky náhradou za vypálenou Ploštinu jsou přednostně přidělovány členům KSČ, ať byli či nebyli partyzány, a oprávněným žadatelům jsou dekrety vydávány proti podpisu přihlášky do strany. V dalších vystoupeních se kritika soustřeďuje na činnost stranických orgánů na všech stupních, ale i vlády.
Lenhardův spolubojovník za okupace Josef Matúš neváhal rozhořčeně prohlásil, že partyzáni už nebudou déle trpět, když jsou různými pochybnými existencemi se stranickou legitimací v kapse vylučováni z národních výborů a orgánů státní správy. Dochází i na rozhodnou obranu Vávry-Staříka, který byl v té době v rozsáhlé tiskové kampani, doprovázející monstrproces s Miloslavem Chocem a řezenskou skupinou Českého komitétu, označován za kolaboranta a konfidenta a nakonec i za iniciátora vraždy majora Schramma. Na to padl z řad přítomných návrh na vrácení partyzánských průkazů Ministerstvu národní obrany. V závěru přijala schůze rezoluci formulovanou Lenhardem, obsahující konkrétní stížnosti a požadavky, adresované přípravnému výboru sjezdu Partyzánské brigády Jana Žižky (PBJŽ), který se měl krátce poté konat ve Valašském Meziříčí.
Po navázání kontaktů se Slabíkem, který z podnětu Vávry-Staříka Lenharda ve Vsetíně navštívil, se dohodli na spolupráci a Lenhard svoji skupinu zapojil do Světlany pod názvem Světlana-Makyta. Krátce poté se stal členem štábu Světlany-Jarmily ve funkci velitele pod krycím jménem kpt. Javornický.
Po vzniku Světlany-Jarmily a Světlany-Makyty se ilegální organizace Světlana rychle rozšířila i do dalších moravských okresů. V okrese Brno vytvořil mohutnou organizaci Světlany partyzán Otto Černý, po válce pracovník partyzánského oddělení MNO, jejíž členskou základnu tvořili především zaměstnanci ČSD. Rozšířila se i do dalších okresů jižní Moravy. Mimořádně aktivní skupina se dvěma desítkami členů vznikla kolem Antonína Daňka v Božicích na Znojemsku. Kromě několika místních rolníků získal A. Daněk, národní správce místního hostince, pro myšlenku Světlany i předsedu MNV a KSČ Bohumila Paděru, dále mimořádně obětavého praporčíka SNB ze stanice v nedalekých Českých Křídlovicích Antonína Švarce, který po tragické Daňkově smrti ve střetu s StB při návratu z Vídně v polovině května 1949 převzal řízení skupiny.
Ze členů Světlany, kteří působili nezávisle na skupinách, musíme připomenout bratry Karla a Antonína Daňkovy z Karolína na Kroměřížsku, zapojené začátkem března 1949 A. Slabíkem; byli StB odhaleni koncem června téhož roku. Podobně jako jejich jmenovec z Božic se pokusili při zatýkání prostřílet se z obklíčení. Zatímco Antonín byl těžce raněn, Karlovi se podařilo uniknout a ukrývat se na různých místech až do 7. října 1949.
Na severní Moravě na Šumpersku se začátkem roku 1949 stala členem Světlany i menší odbojová skupina tzv. Národní rady, působící od dubna 1948 pod vedením Bedřicha Kunce ze Šumperka, a od ledna 1949 i významná dvacetičlenná skupina, působící pod názvem Horská lesní lučina, kterou v prosinci 1948 založili Jan Opletal, zřízenec ČSD, se zmíněným B. Kuncem a majorem Aloisem Plašilem. Skupina organizovala v širokém prostoru od severní Moravy přes Hranice, Lipník nad Bečvou, Přerov až po Olomouc a Prostějov významnou letákovou činnost. Letáky je zásoboval Antonín Slabík. V textu zdůrazňoval jako vzor pro činnost skupin Světlany příklad Jugoslávie, která se úspěšně vymanila ze sovětského područí a ideologie stalinismu. Před útěkem do Rakouska 22. 3. 1949 pověřil A. Slabík vedením Světlany v celostátním měřítku mimořádně aktivního člena Horské lesní lučiny kapitána Františka Kováře, do února 1948 příslušníka Čs. armády, a vedením Světlany v šumperském okrese cihlářského dělníka Zdeňka Rittera. V literatuře je někdy tato šumperská skupina uváděna pod názvem Světlana-Jeseník.
Na Šumpersku vznikl také zárodek skupiny Aloise Šimary, se kterým navázal kontakt R. Lenhard. Rozvinula činnost po přesunu na Valašsko, odkud Šimara pocházel. Početně se významně rozrostla (mj. Ludvík Šmotek a Timofej Simulenko) a ve veřejnosti si získala respekt pranýřováním neoblíbených funkcionářů KSČ na různých veřejných shromážděních. V dubnu 1949 se napojila na Světlanu-Makytu, bohužel v té době, kdy se Lenhardova skupina ocitla v centru zájmu StB.
Významným přínosem pro Světlanu-Makytu byly zlínské skupiny. Jedna vznikla kolem Partkolu, druhou vytvořil partyzánský poručík Jaromír Vrba, který se s Josefem Vávrou zúčastnil bojů na Slovensku. Díky kontaktům Jaromíra Vrby na Annu Bečicovou, příslušnici zlínské úřadovny StB, se podařilo několikrát varovat skupinu a nakonec i Vrbu samotného před zatčením. Vrba žil od této doby v ilegalitě. Dne 20. dubna 1949 se podařilo příslušníku StB Hýlovi Vrbu na vsetínském nádraží zadržet, ale Vrba se pokusil v přilehlém parku o útěk. V přestřelce Hýl vystřílel celý zásobník, ale Vrba, ač vážně raněn na pravém rameni, jediným výstřelem orgána StB Bohumila Hýla zneškodnil. Rozsáhlá pátrací akce, řízená krajskými veliteli StB a SNB, při které bylo nasazeno několik set příslušníků bezpečnosti a LM ze zlínských závodů Svit a vsetínské Zbrojovky, skončila fiaskem. Až do fingovaného odsunu 1. června 1949 se Vrba úspěšně skrýval u členů Světlany v hornaté oblasti na moravsko-slovenských hranicích. Přitom ve své složité situaci stačil založit dvě skupiny Světlany. Jednu pod vedením Jaroslava Ježe na Vsetínsku, druhou řídil Juraj Bakala v oblasti moravskoslovenského pohraničí.
Závěrem výčtu musíme připomenout, že Slabík po úspěšném útěku do Rakouska založil ve Vídni, Insbrucku a několika dalších městech v Rakousku v dubnu 1949 z řad československých uprchlíků Novou Světlanu, která byla v úzkém kontaktu s některými skupinami Světlany na jižní Moravě. Začátkem července, krátce poté, co StB ukončuje závěrečnou etapu operace proti Světlaně, se A. Slabík vrací z Vídně do republiky, aby se pokusil organizováním Nové Světlany prokázat, že se režimu nepodařilo Světlanu jako symbol rezistence umlčet. Kontaktuje se s rolníkem Josefem Navrátilem z Heršpic u Slavkova, u kterého se skrýval před svým útěkem do Rakouska, a pověřil ho vedením Nové Světlany, kterou s jeho pomocí za svého měsíčního působení na Slavkovsku zorganizoval. V posledním červencovém dni se vrátil do Vídně poté, co se svým vídeňským průvodcem překračuje na známém úseku hraniční Dyji.
Navrátilova skupina, která se v krátké době rozrostla na dvě desítky členů, působila aktivně až do poloviny září 1949, kdy byl J. Navrátil orgány KV StB Brno vypátrán a zatčen. Mezitím Slabík po návratu do Vídně vyslal do republiky českého emigranta Jaroslava Roupce s posláním pokračovat v organizování Nové Světlany na Brněnsku. Roupcova více než dvacetičlenná skupina prováděla aktivní letákovou činnost až do druhé poloviny ledna 1950, kdy byl i Roupec vypátrán a zatčen. Po neobyčejně krutém vyšetřování byl po několika měsících odsouzen Státním soudem Brno k trestu smrti, který byl po odvolání změněn na 25 let odnětí svobody. Tak skončil poslední pokus o obnovu ilegální činnosti Světlany.
Rozšíření Světlany mimo oblast Vsetínska a Valašskokloboucka přineslo základní změnu členské základny. Členy nových skupin se stávali odpůrci totalitního režimu bez ohledu na politické přesvědčení a nechyběli mezi nimi znovu ani komunisté. Není bez zajímavosti, že v téměř každé skupině byli zapojeni i příslušníci a dokonce i velitelé stanic SNB. Nicméně organizátory skupin byli až na jedinou výjimku partyzáni-komunisté. Onou výjimkou byl organizátor zlínské skupiny Jaromír Vrba, který se stal v roce 1946 členem Československé sociální demokracie.
Světlanu tvořilo v její vrcholné etapě na jaře 1949 dvanáct relativně samostatných skupin s přibližně 250 až 300 členy. Je to odhad, žádné seznamy – kromě seznamů zatčených členů organizace – neexistují. Původně měla být vybudována na základě tzv. trojkového konspirativního systému. Členové při vstupu podepisovali přísahu a přijímali krycí jména. Základní personální, organizační a operativní otázky byly řešeny číslovanými rozkazy, vydávanými štábem Jarmily. Byly signovány krycími jmény členů štábu – mjr. Vlárský (A. Slabík), velitel; kpt. Javornický (R. Lenhard), náčelník štábu; por. Jarmila (B. Slavíková), výkonný štábu.
Na jedné straně nadšení, obětavost, statečnost, hrdinství, o nichž se nedozvíme z vyšetřovacích protokolů, ale jsou zřejmé z jednání vedoucích i členů skupin, na druhé straně nedostatky v organizaci a řízení. Šlo o jakýsi nepříliš šťastný kompromis mezi zamýšlenou konspirační ilegalitou (trojkový systém, se kterým nebyly zkušenosti) a akceptováním specifik partyzánského hnutí, které Slabík i Vávra dobře znali (přísahy, rozkazy, udělování hodností, povyšování), což nebylo dobře možné jednoduše kombinovat. Zejména princip systému trojek nebylo lze důsledně respektovat, zvláště když se organizace rozrostla. Byly i další rozporné prvky: jakkoliv by byla teoreticky správná strategická orientace na krátkodobé působení, byla tato orientace založena na nesprávném odhadu trvání režimu. Nebyly ani důsledně prověřovány všechny možnosti, kterými režim disponoval. Chyběla především složka protišpionážní služby, která by odhalila možnou infiltraci agentů, jako byl AK 32.
Základním problémem bylo profesní zvládnutí rozsáhlé organizační struktury Světlany a zajištění koordinace skupin např. při letákových akcích. Na závadu byla také nedostatečná koordinace mezi Vávrou v Paříži a Slabíkem na Moravě, ať už ve způsobu řízení organizace, či operativní činnosti. Problém se sice pokoušel Vávra usilovně řešit hledáním jiných než pouze písemných kontaktů (kurýři, rádiové spojení), zejména když nabyl přesvědčení, že se Světlana pod Slabíkovým vedením vymyká jeho ideovému vlivu a přiklání se k názorům jeho pařížských oponentů. Ve skutečnosti se Slabík odchýlil od Vávrova programu, pouze pokud šlo o členskou skladbu nových skupin, jejichž členy se stávali odpůrci totalitního režimu bez ohledu na politické přesvědčení. Navázání náhradního spojení s domovem se Vávrovi nakonec nepodařilo. Co však je nutno ocenit, bylo vypracování textu přísahy, který v ničem nezakládal jakoukoliv skutkovou podstatu trestného činu, ovšem až na verzi zmiňující jugoslávský příklad jako vzor. Tuto verzi přísahy používaly především skupiny Slabíkovy Světlany-Jarmily. Odvolávání se na jugoslávský příklad mělo trvalé místo v letácích koncipovaných A. Slabíkem, které dodával skupinám od Znojma až po Šumperk. Také v diskusích o napojení starších odbojových skupin na Světlanu-Jarmilu kladl Slabík důraz na zúčtování se sovětskými zkušenostmi a stalinismem. A to v době, kdy po 2. rezoluci Informbyra (1949) se vyhrotila roztržka mezi Sovětským svazem, jeho satelity a Jugoslávií. Ve Vávrově programu, zaslaném Slabíkovi, není sice jugoslávská zkušenost zmíněna, ale Vávrovo rozhodnutí přesídlit do Jugoslávie svým způsobem tuto orientaci potvrzuje.
Údajný odklon Světlany od Vávrovy levicové orientace, k němuž vlastně nikdy nedošlo, a zejména kritika organizace a řízení Světlany v souvislosti s jejím zánikem se stala předmětem konfrontace mezi Vávrou a Slabíkem při jejich setkání ve Vídni na jaře 1949, kde se Slabík ocitl v průběhu zásahu proti Světlaně, a znovu v létě téhož roku, kdy se Vávra objevil krátce ve Vídni, když se definitivně rozhodl opustit Paříž a Francii se záměrem požádat o azyl v Jugoslávii. Ve Vídni také o pár týdnů později Vávrova emigrace tragicky skončila. Spolu s agentem komunistické rozvědky Karlem Bartáčkem (Fišerem), který ho už z Vídně doprovázel, byl 19. 10. 1949 po odchodu s jugoslávského zastupitelského úřadu sovětskými orgány zadržen a podle domluvy předán zpravodajským orgánům na československém velvyslanectví (JUDr. Jiří Ondráček-Štěpánek). Krátce nato po podání omamného prostředku snad v kávě byl unesen do ČSR v kufru diplomatického vozu a po čtyři roky krutě vyslýchán v Ruzyni.
Ústředí Státní bezpečnosti zachytilo první náznaky organizování Vávrových partyzánů na Moravě již někdy v srpnu 1948, kdy zjistilo, že se Vávra kontaktuje z Paříže se Slabíkem, Vrbou, Burešem, Úlehlou a dalšími partyzány. Namátkovou kontrolou korespondence z Paříže se jí podařilo identifikovat Josefa Vávru jako Juraje Lhotského na adrese Noisy le Sec, Rue Gallieni 51, Paříž a po řadu měsíců korespondenci kontrolovat. Šlo ovšem o její menší část. Že své dopisy odesílal Vávra z Paříže na Moravu také jako Petr Smělík, Martin Válek, Dušan Petrovič, ale i Anna Borská, po delší dobu příslušné ústřední zpravodajské orgány nevěděly. Také doručovací adresy byly různé: Vítězslavy Vašínové, Brno, Hrnčířská 15, nebo pražský byt Antonínova bratra Jaroslava Slabíka, a též další adresy na Vsetínsku. Jen tak lze vysvětlit, že se do rukou StB nedostaly tak závažné dokumenty jako ideový program či směrnice pro činnost organizace, zaslané Vávrou Slabíkovi.
Proto také mohl šéf zahraničněpolitického odboru ústředí StB JUDr. Jiří Wehle ve výpovědi před orgány Inspekce ministra vnitra 2. března 1966 uvést, že Vávrovu korespondenci, která prošla jeho rukama, nelze označit za bezpečnostně závadnou: „Pokud se Vávra snaží organizačně podchytit své stoupence, činí tak vysloveně v zájmu posílení [patrně v emigraci; L. B.] svého vlivu.“ Ještě menší část Vávrovy korespondence se dostala zřejmě se stejným výsledkem pod kontrolu Reicinova vojenského zpravodajství.
Nicméně první poznatek o Světlaně jako ilegální organizaci, vedené Antonínem Slabíkem, získala Státní bezpečnost od Jaroslava Turečka z KV StB v Uherském Hradišti už v září a listopadu 1948. J. Tureček oznámil nadřízeným orgánům, že v srpnu se od bývalého partyzána Jana Úlehly z Otrokovic, s nímž se přátelsky stýkal, dozvěděl, že zmíněnou ilegální skupinu organizuje bývalý partyzán Antonín Slabík, národní správce výrobny nábytku v Komořanech. Do jaké míry považovaly oslovené orgány Turečkovu informaci za důvěryhodnou (nešlo totiž o vysloveně agenturní hlášení) a jak na ni reagovaly, bohužel nevíme.
Nejzávažnější zdroj informací o činnosti ilegálních skupin či organizací představují obvykle agenti, které do nich nasazují bezpečnostní složky. Pokud jde o Světlanu-Jarmilu, neexistuje žádný poznatek, že by některá z jejích skupin byla narušena takovou infiltrací přinejmenším do března 1949. Poněkud jinak na tom byla Světlana-Makyta. Nepochybně jediným, zato však mimořádně výkonným agentem, který byl do Lenhardovy skupiny nasazen v uvedeném období, byl Václav Kocourek, číšník z Francovy Lhoty, zapojený do organizace svým příbuzným Josefem Matúšem. Zpravodajskou činnost vykonával od poloviny prosince 1948, kdy podepsal přísahu a stal se členem skupiny. Zprávy předával pod šifrou AK 32 řídícímu orgánu Rudolfu Bezděkovi, který byl v této souvislosti z OV StB ve Vsetíně přeložen na KV StB v Uherském Hradišti. Předal značné množství zpráv, často závažných, jako byla jednání vedoucích členů skupin Světlany-Makyty a Světlany-Jarmily ve Zlíně, Komořanech, Kroměříži a Olomouci, někdy však i značně zkreslených.
S tímto agenturním obsazením Světlany-Makyty vystačilo KV StB Uherské Hradiště až do neúspěšného zahájení operace proti Světlaně v polovině března 1949. Z vedoucích představitelů Světlany-Makyty se podařilo zatknout pouze Aloise Pohůnka, který převzal vedení po Lenhardově odchodu do ilegality v lednu 1949, zatímco Antonín Slabík, Josef Matúš, František Mana, Alois Šimara a Antonín Daněk zatčení unikli. Rudolf Lenhard a Jaromír Vrba žili již delší dobu v ilegalitě. Za této situace převzalo ve věci iniciativu ústředí Státní bezpečnosti. Jeho zvláštní útvar 701 A rozehrál v oblasti působení Světlany-Makyty osvědčenou infiltrační operaci pomocí tzv. kontrolních sítí. Jejím řízením byl znovu pověřen J. Tureček, jehož úkolem bylo vytvořit kontrolní body této sítě z členů Světlany, kteří zůstali na svobodě, ale i z osob dosud do odboje nezapojených a s jejich pomocí založit fiktivní skupinu Světlany, řízenou přímo StB.
Prvním kontrolním bodem Turečkovy sítě se stala Marie Novotňáková, sestra Vávry-Staříka ze Strážnice u Hodonína. Zároveň začala nová praxe Wehleho odboru zahraničního zpravodajství v zacházení s kontrolovanou Vávrovou korespondencí. Jeho dopisy začaly být nejen účelově upravovány, ale došlo také k výrobě fingovaných dopisů od Vávry z Paříže. Takovým dopisem byla informována M. Novotňáková, že ji navštíví Vávrův člověk, který má za úkol připravit pro ohrožené členy Světlany odsun do zahraničí. K Novotňákovým byli postupně vysláni agenti Bedřich Doubek a operativec Jaroslav Tureček, kteří se představili jako Béďa Zeman a Jindra Tabara, spolupracovníci francouzské tajné služby, a krátce i agent Jaroslav Kraml. Cílem bylo dopadnout A. Slabíka, který se po nezdařeném pokusu o zatčení ukrýval na různých místech. Proto byl Miroslavem Pichem-Tůmou vyroben další dopis od Vávry, určený Slabíkovi, a zaslán na adresu V. Vašínové do Brna, kam si Slabík nechával posílat, jak víme, Vávrovy dopisy z Paříže a kterou mezitím StB odhalilo. Ve fingovaném dopise vyzýval Vávra Slabíka, aby neprodleně vyhledal Marii Novotňákovou, od níž bude zajištěn jeho odvoz do zahraničí. Shodou okolností se dopis adresovaný Slabíkovi dostal do rukou R. Lenharda, který se spolu s Janem Bébarem, někdejším příslušníkem partyzánské skupiny Olga, octl u Vašínové, Bébarovy přítelkyně, pátrajíce po Slabíkovi. Lenhard, žijící od ledna v ilegalitě a zoufale očekávající od Slabíka pokyny k odchodu, dopis otevřel a ve stresové situaci neváhal výzvy určené Slabíkovi využít sám. Novotňákové se představil s odvoláním na Vávru jako partyzán Javornický. U Novotňáků se setkal s oběma nasazenými agenty, a tak později, v noci na 1. dubna 1949 „po projednání u Francouzů v Praze“ byl Lenhard odvezen za účasti agentů Jaroslava Turečka a Jaroslava Kramla ve voze s diplomatickým označením. Lenhard byl při doplňování paliva v Brně zatčen. Podobným způsobem byli dva či tři dny před Lenhardovým zatčením „odsunuti“ František Mana a Josef Matúš. V té době byl již A. Slabík s B. Slavíkovou, Antonínem Daňkem z Božic a prof. Karlou Kostelkovou týden v Rakousku, kam se za pomoci zkušených převaděčů F. Churého a Josefa Höffera dostali přes Dyji poblíž Znojma.
Po zatčení Lenharda čekal operativce Turečka mnohem náročnější úkol. Na svobodě zůstávali ještě dva zkušení partyzáni Jaromír Vrba a Alois Šimara a také Aloisie Doležalová. K jejich vypátrání se rozhodl využít právě A. Doležalovou, Vávrovu sekretářku z Partkolu, která měla vzhledem ke svému vztahu k Vávrovi u partyzánů naprostou důvěru. Ta se však, varována Vrbou, stáhla rovněž do ilegality. J. Turečkovi ji pomohla vyhledat Novotňáková, která se uklidnila jeho sdělením, že první uprchlík je již na svobodě, a domnívala se, že musí ohrožené Doležalové pomoci. V doprovodu Turečka ji vyhledala u člena Světlany Jana Musila v Křižanovicích. Během několika týdnů ji Tureček ubytovával jako svoji manželku s falešnými dokumenty v hotelích v Luhačovicích, Veselí na Moravě a Uherském Brodě, přičemž s ní sdílel pokoj. Když Doležalová zjistila z jeho chování – neustále oddaloval její odchod přes hranice – a časem i z dokumentů, že je orgánem KV StB Uherské Hradiště, došlo k otevřenému střetu. Turečkův návrh, že ji odveze domů do Zlína Doležalová rozhodně odmítla, neboť byla přesvědčena, že bude okamžitě zatčena. A nechtěla, aby se to odehrálo před rodinou. Nakonec přistoupila na Turečkovy důvěrné návrhy a na spolupráci a pod jeho vedením se z oběti stala aktivní spolupracovnice Státní bezpečnosti. Ve složité situaci matky tří dětí v tom spatřovala jediné východisko. Nakonec byla ochotna napsat Vrbovi, jehož pobyt mezitím Tureček zjistil; dopis jí nadiktoval. Nicméně s F. Hamalou odmítl Vrba komunikovat a Doležalová musela nakonec dopis, vyzývající Vrbu k odsunu, předat Vrbovi osobně. Tak byl na přelomu května a června Vrba vylákán i se svými společníky Květoslavem Králíkem, Miladou Palovou a Irenou Rafajovou, kteří mu zajišťovali přesuny a ochranu, k odvozu z úkrytu v lesní chatě Ferdinanda Hamaly v Pulčíně. Doležalová dokonce doprovázela Vrbu při odvozu orgány StB a zanechávala ho do poslední chvíle v domnění, že je mimo nebezpečí. Den poté byla „odsunuta“ a zatčena i ona sama. Nutno poznamenat, že na všech akcích StB organizovaných J. Turečkem, ať už šlo o Vrbu, Šimaru, Matúše, Manu, se prostřednictvím Turečka-Tabary vědomě podílela. Za této situace nebylo ovšem nutné podepisovat vázací akt či slib.
K vypátrání Šimarových spolupracovníků byl Tureček nucen použít i dalších členů falešné Světlany. Šimarova skupina byla v rámci zvláštní operace „odsunuta“ jako celek, čemuž odpovídaly i nasazené prostředky. Na začátku akce to byly čtyři diplomatické vozy, na konci nákladní auto. Zpráva Inspekce ministra vnitra o prošetřování akce Světlana z června 1966 na základě požadavků GP z 8. 6. 1965 prostě konstatuje, že členové Šimarovy skupiny byli dopadeni v prostoru Jihlava-Dačice, přičemž bylo použito drastického násilí.
V průběhu „realizace“ Světlany v březnu až červnu 1949 bylo podle údajů Generální prokuratury ze 7. 1. 1969 zajištěno na 280 osob, které byly souzeny ve veřejných procesech v dubnu až říjnu 1949 v Gottwaldově-Zlíně, Uherském Hradišti, Vsetíně, Brně, Šumperku a Olomouci v šestnácti uměle sestavených skupinách a v šesti líčeních proti jednotlivcům. O procesech se členy Světlany, zejména pokud šlo o uložení trestu smrti či doživotí, rozhodovala Bezpečnostní komise ÚV KSČ, zřízená 26. 7. 1949. Celkem bylo v procesech se Světlanou vyneseno třináct rozsudků trestu smrti, z toho 9 vykonáno, čtyři rozsudky změněny na doživotí; doživotních rozsudků bylo celkem 14. Popraveni byli Rudolf Lenhard, František Mana, Jaromír Vrba, Antonín Jánošík, Alois Šimara, Ludvík Šmotek, Antonín a Karel Daňkovi a Karel Zámečník. K popraveným nutno přiřadit Josefa Vávru-Staříka, který byl odsouzen v procesu s Miloslavem Chocem v listopadu 1948 v nepřítomnosti k trestu smrti a po únosu z Vídně v říjnu 1950 a čtyřletém krutém vyšetřování v Ruzyni z rozhodnutí zvláštní komise 26. 8. 1953 ve věznici na Pankráci popraven.
K obětem je třeba přičíst členy Světlany, kteří přišli o život při zatýkání; 10. 3. 1949 byl zastřelen Pravoslav Melichárek, 16. 5. 1949 se při pokusu o zatčení zastřelil Antonín Daněk z Božic, při výsleších byli ubiti Alois Pohůnek, Karel Štrbík, Josef Leskovjan. Několik desítek členů bylo odsouzeno k 20 až 25 létům odnětí svobody. Kruté zúčtování bylo odplatou za vzpouru partyzánů-komunistů i za programovou orientaci Světlany. Organizace nemohla sice ohrozit režim mocensky, ale zpochybnění jeho ideových a politických cílů bylo perspektivně nebezpečím daleko závažnějším. Byl to zárodek následujícího postupného formování demokratické opozice uvnitř KSČ, které vyústilo v celospolečenskou revoltu roku 1968, usilující o symbiózu socialismu a demokracie.
Lubomír Boháč (1926–2011) byl historik a publicista.
Ondřej Vaculík:
Člověk jménem Rour
Dušan Havlíček:
Jaro na krku. Můj rok 1968 s Alexandrem Dubčekem
Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát
Anna Militzová:
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse
Jurij Andruchovyč:
Rekreace aneb Slavnosti Vzkříeného Ducha
Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy
Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?
Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.
Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!
Mapa webu - přehled článků a struktury webu.
Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.
Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu
Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce.
Statistiky.
