Alena Wagnerová

Víra ve Stalina?

K Listům 1/2011

(Erazim Kohák: Hitler a Němci, Stalin a Češi)

Výstava Hitler a Němci je jistě fascinující svým pokusem vystopovat prameny Hitlerova úspěchu a frenetického nadšení pro národní socialismus, které se většinové německé společnosti ve třicátých letech minulého století zmocnilo. Mimoděk to svádí aplikovat její koncepci na náš český vztah k jinému diktátorovi, který svou mocenskou politikou podstatně ovlivnil poválečný vývoj československé společnosti, jak to dělá ve svém článku (Listy 1/2011) Erazim Kohák. Je to ovšem srovnání, které kulhá a k analýze a kritické konfrontaci s naší státně komunistickou minulostí nepřispívá, ale spíš mate. Kromě toho se tímto srovnáním autor nebezpečně přibližuje rovnítku mezi komunismem a fašismem, což zcela určitě není Kohákova pozice ani jako obecně váženého historika, ani jako podnětně politicky myslícího intelektuála. Historická situace, národní tradice a mentality obou národů jsou na to příliš rozdílné. Také formulace věřit Stalinovi neodpovídá způsobu, jakým byl Stalin v české společnosti viděn. Byl především jedním z vítězů druhé světové války, a tím symbolem vítězstvi nad fašismem. V tomto bodě tkvěly sympatie, kterým se po druhé válce bezpochyby těšil, a to nejen u komunistů, ale u tehdejší většinové české společnosti. O nějaké slepé víře ve Stalina lze u nás po válce ovšem sotva hovořit, o nějaké frenetické adoraci, jak ji známé z filmových záběrů z Německa, ani nemluvě. Jistě, pár mladých nadšenců napsalo obdivné básně o Stalinovi, ale i to je něco jiného než slepá víra. Rozhodnutí pro socialismus, ovšem trochu jiného typu a především vlastního ražení, nebylo dáno nějakou vírou ve Stalina, ale typicky poválečnou, postkatastrofální vírou v nutnost nového, spravedlivějšího společenského uspořádání, které by odstranilo minulé neřády a zabránilo další válce. Stalin byl konec konců také vůdcem národa cizího, byť bratrského, a už proto se – přes panslavistické záchvaty – nemohl stát vůdcem národa českého. Československo také nikdy nenavštívil. Jestliže u nás představa socialistického uspořádání společnosti ve volbách v roce 1946 získala většinu, pak ne proto, že bychom byli věřili Stalinovi, ale protože jsme po mnichovské zradě roku 1938 přestali věřit Západu a hodnotám demokracie a republikánství. A kromě toho ji strategicky velmi zdatná komunistická strana národu podstrčila ve formě spojování demokracie se socialismem, Marxe s Masarykem, jak si to bylo možné přečíst i na volebních plakátech. Především generace lidí narozených ve dvacátých letech se Mnichovem ocitla v hodnotovém vakuu a během války našla novou hodnotovou orientaci v tom, co považovala za marxismus-leninismus, a to přes tradici literatury, ne přes kontakt s komunistickou stranou, živořící v ilegalitě. Tito mladí lidé se po válce stali pěšáky revoluce, kteří horlivě uskutečňovali stalinsky deformovanou podobu socialistického společenského pořádku. Patřil k nim tehdy na příklad i Karel Kosík. Alternativu v návratu k předválečnému společenskému uspořádání neviděli také proto, že jim staré politické elity nebyly schopny žádnou novou koncepci nabídnout.

Srovnání Hitler a Němci, Češi a Stalin kulhá ovšem i proto, že Stalin už v roce 1953, tedy pouhých pět let po únoru 1948, zemřel a v roce 1956 byl 20. sjezdem KSSS definitivně smeten ze svého trůnu. Potom už nekritická víra ve Stalina, která ovšem v Československu nikdy jako masový fenomén neexistovala, zmizela v propadlišti dějin. To mimo jiné posílilo šanci procesu hledání původního smyslu revoluce (jak to ve své knize nazývá Michal Kopeček), který ovšem nenápadně započal už po Stalinově smrti. A tento původní smysl revoluce bylo možno i najít, jak to ukázal příklad Československého (Pražského) jara. A vůdčí roli v tomto procesu hrála mimochodem právě generace poválečných nadšených pěšáků revoluce, mezi nimi na předním místě i Karel Kosík.

Hledat nějaký takový „původní smysl“ v ideologii německého národního socialismu by byl pokus předem odsouzený k neúspěchu, protože tady nebylo co najít, protože ten žádný hlubší smysl než německou hegemonii nad světem neměl. I proto Kohákovo srovnání srovnává nesrovnatelné.

Alena Wagnerová (1936) je spisovatelka a novinářka.

Obsah Listů 3/2011
Archiv Listů
Autoři Listů

Alena Wagnerová

Víra ve Stalina?

K Listům 1/2011

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu