Jiří Gruša

Patnáct let Česko-německé deklarace

Ptali jste se mě, jestli Česko-německá deklarace má dějinný význam, anebo jestli se jedná o typickou efemeridu. Nuže, moje odpověď bude krátká: nejde o maličkost, jde o konec dlouhé rivality, o srovnání a narovnání mezi Čechy a Němci, o střed místo střetu. O Střední Evropu jako centrum souhry v rámci společně sdílených hodnot. Argumentativně budu ovšem potřebovat větší prostor, abych své tvrzení doložil.

Údobí, o němž chci mluvit, se dá rozdělit na tři etapy: nazvěme je konkurence a konflikt a kohabitace. S nástupem nacionalismu se z Čechů a Němců stávali rivalové. Národní stát lákal i je. Mínil území a etnickou jednotu. Německo ale existovalo jako soubor zemí, a Česko nikoli. České království se sice dalo definovat, mezinárodně však odkazovalo k pojmu böhmisch, což Čechům dodnes zní podezřele. Mnoha německým krajanům se tedy zdálo výhodnější vřadit se do světa, který si říkal deutsch.

Ostatně v době, která se v dnešní latině nazývá era of nation and state building (u nás ten termín uplatnil F. Peroutka už roku 1936), Češi vypadali jako snadno vyřaditelní bohemians. I po Francouzské revoluci s jejím jediným a nedělitelným národem (la nation seul et indivisible) připomínali pouhé etnikum. Bohémsky lokální a podezřelé. A tak je degradoval už František II., když (1806) zrušil Sacrum Imperium Romanum, ve kterém od bitvy na Lechu (955) mívali kontinuální bázi, královský titul (1212) a císařskou korunu. Navíc to byla právě Praha, kde Říše od Karla IV. dostala de facto ústavu (1356), kterou odstranil až zmíněný Franz.

Měl k tomu ovšem dobrý důvod. Francouzský arivista jménem Napoleon se dal korunovat na římského krále a chvíli to vypadalo, že Evropa bude řízena z Paříže. I tentokrát ovšem bylo dost brzy po legraci a jenom tisíce mrtvých se nedaly přehlédnout. A také Rakouské císařství ne – jako nová značka pro staré poměry. Nicméně hlavní pařížský export: la nation dělal z natio ratio a byl neodstranitelný.

Prospíval také Čechům. S Habsbursky ztratili elity, národ však měli. A ten díky francouzské injekci nabízel kolektivní aristokratizaci. Společně s myšlenkou lidských práv představoval brizantní směs. Všichni teď toužili po sacrum imperium nationis. Jenomže území národů se málokdy krylo s územím států a zejména evropský střed byl nacionální konglomerát. Proto se brzy našly další důvody diverzity – jazyk jako „duše národa“. Byla to německá idea a viděno lingvisticky zaznívala němčina skoro všude.

V Prusku navíc dost silácky. Když ale tento její styl nakonec pronikl i do Rakouska a královská koruna Čech hledala marně královskou hlavu, začal spor o jazyk jako spor o moc a význam. Poslední korunovaný král měl sice epitheton Dobrotivý, tím se však dávalo najevo, že Dobro a Chytrost nejsou sestry. Vídeň si proto vyhlédla mladšího nástupce, toho však napadlo, že se lze obejít bez obojího. František Josef pohřbil trialistický koncept monarchie, neboli české začlenění do politické hry, a vyrobil z rakouské otázky česko-německou. Učinil tak sice pod nátlakem Andrássyho a Bismarcka, nicméně dějiny fungují jako kuráž a každá stabilní plocha má nejméně tři pilíře.

Z dualismu se stala bivalence, prosadil se černobílý žvást. Nejprve žurnalisticky, potom parlamentně a nakonec také navenek. To, co psaly tehdejší noviny na českou adresu, dostalo české odpovědi. Myšlenka, že jenom našinec něco znamená, zapouštěla své kořeny. Byli to totiž Češi, kdo přišli s pojmem národní socialismus jako oázou svébytnosti. V německé verzi jejich rakouských krajanů to pak byl politický nitroglycerin, dvojník toho chemického, který se zrovna dostával na trh.

Shrnuto pro náš účel: říjen 1871 jako veto trialismu vedl k říjnu 1918. Motivoval Trianon i transfer. Pokusy zastavit polemický trend selhaly (Badeni), z místní otázky byla mezinárodní. Češi se vypravili do Paříže a do Moskvy, kde se jim postupně dostalo sluchu. Dualismus znamenal duely. Válečné rituály a nakonec orgie. Dlouhý a krvavý spor, kterému se dnes říká Druhá Třicetiletá válka, protože de facto trval od roku 1914 do roku 1945. Změnila mapu Evropy podobně jako její předchůdkyně.

Češi ke svému nation building mohli připojit také state building, tedy svůj smíšený stát, ve kterém měl hlavní slovo dosud neznámý „československý národ“. Z Horních Uher se totiž stalo Slovensko a z Regnum Bohemiae republika, ve které měli většinu jen v této kombinaci. Nová svoboda přinášela však staré problémy. Slováci toužili po malém slovenském státě a sudetští Němci („sudetoněmecký“ a „československý“ byla stejně čerstvá adjektiva) po velkém německém. Ostatně československá demokracie měla šanci jen vedle německé, kterou však vlastní občané chápali jako versailleský diktát a radši si brzy pořídili vlastního diktátora.

Jeho podíl na zániku české suverenity a radost, kterou z toho měli „němečtí Čechoslováci“, udělaly z dosavadní protiněmecké antipatie existenční zápas. Antipól. Kapitulace, okupace, plus plánované „Umvolkung“, čti nacionální unifikace země, vedly k českému revanšismu bez pardonu a paralel. U nás se mu dodnes, aby se zdůraznil čistě technický ráz akce, říká odsun. Šlo ale o etnickou čistku. která měla neblahé důsledky i pro původce.

Triumf se měl proměnit v trauma a osvobození v totalitární systém. Československo, které se ocitlo na pomezí příští bipolarity, mělo – byť mírnou – možnost ovlivnit svoje začlenění. Jeho politický systém však selhal. Resentiment vůči demokraciím za jejich chování v roce 1938 a touha zastřít poměrně početnou kolaboraci, národně socialistické tradice etc., to všechno udělalo z Čechů jediný národ, který si komunismus pořídil pomocí voleb a udržoval ho bez cizích armád déle než první republiku. Bez „protiněmecké iniciace“ by se to jistě nedalo takto prosadit. A uvážíme-li, že právě tenkrát Německo na čtyři roky přestalo existovat, neubráníme se pocitu jisté absurdity.

Měl bych však mluvit o dějinné ironii. Čímž se dostávám k závěrečné části svých úvah. Říkejme jí česko-německé paradoxon. Začalo se totiž odehrávat cosi jako negace protikladů. Jedinečnost se měnila v osamělost a profétismus v provincialismus. Země ztrácela produktivitu, prosperitu a nakonec elity všeho druhu. Nacionalistické rituály: jazyk, krev, půda a historicko-sociální mesianismus provokovaly nudu a izolaci. Organizovaný strach z Němců nabíral komický ráz.

Zatímco Československo ztrácelo hospodářský status, Spolková republika prodělávala hospodářský zázrak. Ten kolidoval nejenom s prognózami marxismu, nýbrž odkazoval i k hospodářskému úpadku Německé demokratické republiky. Bylo tedy zřejmé. že adjektiva „český“ nebo „německý“ neznamenají nic a priori, protože Praha a Východní Berlín reprezentovaly společnou chudobu. Život pod stejným útlakem učil oběti jistému druhu družnosti, která se v budoucnu měla vyplatit. Významné česko-německé plus, jehož podíl na změně starých klišé je často podceňován.

A tak se Češi – se vzpomínkou na vlastní průmyslovou minulost a v naději, že prospějí i Sovětskému svazu, nakonec rozhodli pro experiment. Socialismus měl dostat „lidskou tvář“, průmysl vyrábět prodatelné zboží a pracující měli mít peníze na jeho nákup. To vypadalo tak kacířsky, že sovětské vedení nařídilo v poválečné Evropě až dodnes největší invazi ozbrojených sil. Brežněv poslal do Prahy více tanků než Hitler do Paříže.

Protože jediná hranice, odkud do země nevtrhla cizí armáda, byla ta s odvěkým nepřítelem, dostával národní narativ smrtelnou ránu. V Československu se usadila Sovětská armáda jako garant obnovy systému. Normalizace, jak se tomu říkalo, dokončovala sociální rozklad. Zahajovala však i hledání jiných norem. Komunikace s okolním světem se díky novým mediálním poměrům nedala natrvalo zrušit. Politická emigrace (poprvé od Komenského) nacházela útočiště na německých adresách. Mnichov, Kolín, Hamburk, Scheinfeld, Brémy a německojazyčně i Vídeň tvořily komunikační síť kulturní a politické renesance.

Novou zkušenost s Německem musel nakonec respektovat i normalizační režim, když s Willym Brandtem podepsal (1973) smlouvu, která uznávala jak společné hranice, tak neplatnost Mnichova. Německý kancléř v rámci „Ostpolitik“ realizoval na Východě to, co jeho předchůdce Adenauer uskutečnil směrem na Západ. Reintegraci Německa do evropské kontextu. Tedy přesně to, co celé století vypadalo jako autistické přání politických snílků.

Proto se také česká opozice mohla věnovat demontáži nacionálních stereotypů! Charta 77, ze které brzy měla vzejít první nekomunistická garnitura země, formulovala – evropsky poprvé (1985) – požadavek německé jednoty. Když se brzy nato v pražské ambasádě SRN shromáždily tisíce východních Němců a vynutily si cestu do „imperialistického“ Německa, nebyl to jenom sarkasmus, nýbrž i satisfakce.

Neboť to, co se na středoevropské půdě odehrálo, mělo moderní motivaci. Nešlo o národní vzpoury Maďarů, Čechů a Poláku ani o žádný východoněmecký puč, nýbrž o společný podnik, kterým se prezentoval démos evropské demokracie. A když také česká svoboda dostala impuls z Drážďan a Lipska, skomíral antiněmecký substrát novodobé české identity. V Praze končila studená válka, která zde začala únorem 1948.

Nacionalistický žvást neměl sice odtroubeno, ale své pasti nabízel jen tam, kde se zmíněný démos nedostal ke slovu. V Praze se nový druh jednoty projevil jako separace. Z Československa se stala Česká a Slovenská federace a posléze Česko a Slovensko jako samostatné státy. Smírné a včasné ukončení „československého dualismu“ dokládalo, že sebezvětšovací rituály minulých dob byly i psychické sebezmenšování. „Ausgleich“ po pražsku naopak ukazuje, že rozumný rozchod garantuje stabilitu staré relace.

Tím se však česko-německý vtah vrátil ke své nejstarší dimenzi, k soužití ve společném právním prostoru. Pro ten se dala poměrně snadno najít smluvní báze (viz smlouva z roku 1992), s tou duchovní to bylo složitější. Děsivá dekáda mezi Mnichovem 1938 a únorem 1948 se vracela jako memento a Česká republika potřebovala jistý čas, než ji došlo, že není jen novum, ale i kontinuum. Ne s předchozím systémem, ale právě s tím, co s takovou vehemencí negoval. Trvalo tedy jistou chvíli, než bylo jasné, že se tu jedná i o léčebný akt. O psychologickou balanci jako podmínku politické rovnováhy.

Jinými slovy – o dvojitou sebereflexi, založenou na uznání vlastní viny bez obžalob na adresu protistrany. Protože jediné, co jsme až dosud preferovali, byla polemika a obviňování, pokusila se Deklarace o souběžný výčet vlastních vad (ten český je dokonce obsáhlejší), aniž žádala zásahy dalších instancí.

To neznamená obecné zprošťování viny, ale jen konec revanše jako pakultury. Deklarace tak protrhla začarovaný kruh. Z oddělené retrospektivy vznikala společná perspektiva. V lednu 1996 ztratila minulost patologickou energii. Z protikladů se rodil soulad. Coincidetia oppositorum, abych zůstal u svých latinských bonmotů.

Česko a Německo přestaly jednat jako soupeři, stávali se z nich spoluhráči. Po patnácti letech je to jen zřetelnější. Odmítači, a bylo jich habaděj na obou stranách, začínají dnes tvrdit, že byli u toho. Nacionální havrani krákorají sice dál, ale okolní pole jsou poměrně prázdná.

Natio znamená relatio. Zaplaťpánbu!

(XX. Česko-německá konference – Dialog uprostřed Evropy, Brno, 15.–17. dubna 2011)

Jiří Gruša (1938–2011) byl český spisovatel, politik a diplomat.

Obsah Listů 3/2011
Archiv Listů
Autoři Listů

Jiří Gruša

Patnáct let Česko-německé deklarace

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu