Václav Klusoň

Být stínem za odměnu?

Nejen o sociální demokracii

Předseda ČSSD Bohumil Sobotka oznámil novou sestavu stínové vlády své strany. K čemu je taková stínová vláda dobrá? Podle Sobotky má stranu posílit a sjednotit. Z toho plyne, že strana je vnitřně slabá a nejednotná, což je ovšem veřejnosti, voličům či sympatizantům již dávno známo. Teď to tedy předseda veřejně přiznává a ujišťuje, že udělá vše pro to, aby se sociální demokracie udržela jednotná a silná. Právě proto jsou ve vládě zástupci obou soupeřících, nebo dokonce nepřátelských křídel? Řada jmen nejen udivuje, ale dokonce děsí. Může se snadno stát, že v nestabilním, velmi proměnlivém voličském bloku se mnozí voliči rozhodnou stranu právě pro některá jména nevolit. Vždyť právě před posledními volbami jsme často slyšeli: Sociální demokracii bych volil, ale ne Paroubka! To je ovšem riziko všech stran, které si se stínovými vládami pohrávají. To sociální demokracii právě dnes, kdy si lidé přejí zásadní změnu, prestiže nepřidá. Někteří budou hledat alternativy...

Nesmyslnost dalšího vládnutí Nečasovy vlády je dnes většině zcela zřejmá. Nestačí však jen přicházet s novými, valné většině voličů známými dosud málo nebo zcela neznámými tvářemi, staré tváře nahrazovat novými. A také nestačí, aby noví adepti vládnutí byli spojeni jen s programy a politickou orientací, nikoliv především s konkrétními reformními projekty. Možná právě v tomto bodě je největší slabina dnešní sociální demokracie. Pro sjezd sice měla zpracován Program pro 21. století, ten však na něm nebyl vůbec diskutován a projednán. Avšak ani program sám o sobě nestačí; v něm se většinou jen dočteme, čeho chce strana dosáhnout, nikoliv jak toho dosáhnout. Je to čtení o obecných cílech, nikoliv konkrétních prostředcích. Obávám se, že kdyby dnes strana převzala vládní odpovědnost, měla by v tomto ohledu prázdné ruce. A to je již bezmála rok po volbách!

Právě v zaplnění této mezery je však možná klíč k posílení jednoty, síly a důvěry, po které Bohumil Sobotka tolik volá. Rozhodnutí, zda ten který funkcionář bude či nebude zařazen do nové vládní administrativy, by pak musel předcházet nezpochybnitelný průkaz jeho kvalifikace. Nemyslím ovšem jen nezfalšovaný vysokoškolský diplom. Každý adept by nejdříve musel prokázat odbornou schopnost vypracovat projekt z některé oblasti probíhajících nebo plánovaných reforem, reformy důchodové, sociální, zdravotní, školství, reformy právního systému, státní správy, plán konkrétních systémových opatření v oblasti potírání korupce... Nezbytnou podmínkou by bylo, aby projekty byly výsledkem vlastní práce kandidáta, popřípadě týmu odborníků, v němž by ovšem měl vedoucí postavení a byl by autorem koncepce. Aparát strany by do těchto týmů nevstupoval ani je neovlivňoval. Samozřejmě návrhy nebo součástí projektů by musely být zveřejňovány, a to nikoliv jen jako vystoupení v audiovizuálních sdělovacích prostředcích, nýbrž v podobě tištěné. Kandidáti by měli být veřejnosti známými autory. Teprve v soutěži takových projektů by by mohly vznikat smysluplné návrhy na kandidáty vlády. To si samozřejmě vyžaduje čas, a ten sociální demokracie nepochybně promrhala.

Lze namítnout, že většina nových tváří stínové vlády má za sebou úspěšnou politickou kariéru na komunální úrovni. To je jistě pravda a je to přínosné. Avšak to je jen maturita, která studenta připouští ke studiu na vysoké škole. Právě tam musí získávat znalosti a odbornosti, jež prokazuje při zkouškách, v diplomových a podobných pracích. Pan Hulínský má nepochybně velké zkušenosti z pražského zastupitelstva. Avšak nečetl jsem od něj žádné odborné pojednání z kterékoliv oblasti vládnutí, zákonodárné, výkonné či soudní moci. Bude-li kandidovat na člena vlády (a nejen on), budou mít mnozí sympatizanti problém sociální demokracii volit.

Jmenování členem (stínové) vlády je bohužel především odměnou členům strany za činnost a zásluhy. Zaujmout funkci ve vládě nebo být jmenován stranou do vysokých funkcí ve státním aparátu je velmi přitažlivé, platy a odměny jsou zpravidla velmi vysoké. Získání a odpovědný výkon politické funkce by však měly být závislé na tom, zda politik pojímá funkci především jako službu obecnému prospěchu či nikoliv. Výše odměn politiků by měla být v pořadí jejich preferencí až druhá. V tom případě by ovšem platy a odměny veřejných činitelů musely být stanoveny ve výši, která by ziskuchtivé a především na vlastní prospěch orientované lidi usměrňovala, aby v politice lukrativní zaměstnání nehledali. Příjmy politiků by měly být nižší než platy srovnatelných manažerů v soukromé sféře. Pak by se možná mnozí dokonce těšili, až jejich „služba vlasti“ skončí a budou moci – především díky svým znalostem a zkušenostem – zaujmout daleko lukrativnější funkce v soukromém sektoru. Politická činnost nemůže v žádném případě být především výdělečnou činností a teprve až ve druhé řadě službou občanům. Kdo se nechce takovému režimu a omezením podřídit, neměl by se v politice angažovat a měl by schopnosti a síly nabídnout soukromému sektoru. Ten by pak prověřil, zda sektor veřejný přišel o poctivého a schopného politika a soukromý sektor získal nadaného, pracovitého manažéra.

Takovéto závěry jsou samozřejmě pro politiky úsměvné a nepřijatelné. Dnes se však i mezi nimi o potřebě systémových změn mluví. Kdo by se však o změnu jen pokusil, je hned poučen, že politika je uměním možného a že nemá žádný smysl podstupovat předem prohrané bitvy.

V úvodní pasáži knihy George Sorose, úspěšného finančníka a mecenáše otevřené společnosti, The Age of Fallibility, se vzpomíná výrok někdejšího sovětského disidenta Sergeje Kovaljeva. Ten se mu svěřil, že celý život bojoval předem ztracené bitvy. Soros dodává, že se snaží jít v jeho stopách. Zatímco na finančních trzích podniká za účelem zisku, v sociální oblasti chce realizovat projekty, o nichž je přesvědčen, že jsou veřejně prospěšné, a to bez ohledu na to, zda v jejich realizaci uspěje či nikoliv. V sociální – společenské – oblasti jsou totiž rozhodující morální hlediska a hodnoty. Tento pohled se ovšem stranickému systému vymyká. Politici musejí být úspěšní v období, na které byli zvolení, často za cenu velkých morálních koncesí. V dlouhodobém horizontu nepřemýšlejí ani nejednají. Také proto má u nich morálka velmi omezený prostor.

Reformy, jež podnikáme nebo chceme podniknout, nepochybně ovlivní několik dalších generací. Při nich se morálním úvahám vyhnout nemůžeme. To je vše, co jsem chtěl k Sobotkově stínové vládě poznamenat...

Václav Klusoň

Obsah Listů 3/2011
Archiv Listů
Autoři Listů

Václav Klusoň

Být stínem za odměnu?

Nejen o sociální demokracii

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu