Miroslava Poláková

Proč ne Mňačko?

Před dvěma lety jsem se dostala ke knize Taký bol Ladislav Mňačko. Monografie mě oslovila, a jelikož externě přednáším na Univerzitě Konstantina Filozofa v Nitře, kde vede Katedru kulturologie profesor Jozef Leikert, který je autorem knihy, nabídla jsem panu profesorovi, že ji přeložím do češtiny, neboť tu by měl číst každý, kdo se zajímá nejen o literaturu a žurnalistiku, ale také o myšlenkový vývoj a dění, v němž se ocitla generace, která nastoupila v Československu po druhé světové válce. Kniha byla napsána nejen na základě studia archivních materiálů, ale zejména díky metodě orální historie, která ji zařadila mezi moderně pojatou literaturu faktu. Bylo vytvořeno náročné a vyspělé monografické literární dílo, které mapuje životní osudy Ladislava Mňačka, jež zůstávají jakoby v pozadí, ale zároveň je dokonalým zrcadlem poměrů na československé literární a politické scéně v letech 1945–1968 a také vynikající psychologickou sondou do způsobu myšlení hlavních protagonistů vývoje v Československu v době „budování socialismu“. Kniha byla slovenskou veřejností i odbornými kruhy přijata s nadšením. Již v roce vydání získala ocenění Kniha roku 2008, v roce 2009 prestižní Cenu E. E. Kische, Cenu spisovatelů literatury faktu na Slovensku, Prémii ceny J. M. Hurbana a Cenu rektora Univerzity Konstantina Filozofa v Nitře.

Hlavní hrdina je pro mnohé dnes již zapomenutou kapitolou československé beletrie a žurnalistiky. Někteří si jej vybavují pouze jako autora zfilmovaného románu Smrt si říká Engelchen, jiní jako komunistického prominenta, po kterém jako by se později slehla zem. I když se dnes Mňačko řadí mezi slovenské autory, nesmíme zapomínat, že se narodil ve Valašských Kloboukách a s pobytem na Valašsku byl spojen jeho život zejména v letech 1939–1945. Po nuceném odchodu z Martina, kde žil s rodiči do roku 1939, se vrátil na Moravu a po neúspěšném pokusu dostat se za hranice a návratu z pracovního tábora se ke konci války dostal k partyzánům, operujícím v okolí Ploštiny, která byla v dubnu 1945 vypálena. Tato událost, kterou si nikdy nepřestával vyčítat, ho přivedla v Jihlavě k napsání divadelní hry Partyzáni a posléze ke zmíněnému románu Smrt si říká Engelchen. Ať je vina partyzánů za tragédii dnes již neoddiskutovatelná, byl to Mňačko, kdo první vyslovil nahlas: „Když plameny olizovaly střechy chalup, ani jeden z partyzánů neměl žít.“

Ještě koncem roku 1945 se stal v Praze redaktorem Rudého práva, ale jelikož byl od dětství citově propojen se Slovenskem, odstěhoval se do Bratislavy a Slovensku zůstal v osobním životě i prací žurnalisty a spisovatele věrný až do své druhé emigrace v roce 1968. Jeho novinářské schopnosti dokázali velmi brzy ocenit i nejvyšší představitelé ÚV KSČ, a tak se stal prominentním žurnalistou a navíc „spolutvůrcem osobností, které vůbec žádnými osobnostmi nebyly“. Věřil v sociální spravedlnost, věřil dělnické třídě, se kterou prožíval dětství v Martině, věřil v myšlenku komunismu. Trvalo mu dlouho, než pochopil, že únor 1948 zničil jeho představy o spravedlnosti. Trvalo dlouho, než pochopil, že moc dostali lidé, kteří neuměli vládnout, protože „jim na to nestačilo ani vzdělání, ani intelekt a už vůbec ne dlouholetou destruktivní činností formovaný charakter“. Kolegy byl vysoce hodnocen a považován za čestného člověka, kterého rozzlobila sebemenší nespravedlnost. Věřil komunistické straně, než pochopil, že v čele stojí nečestní lidé, kteří se spoléhají na toleranci a strach slušných. Pro ně byl Mňačko jedním z nich, člověk bez velkého vzdělání, který dokáže úspěšně propagovat jejich myšlenky.

I když pochopil pozdě, pochopil. A na rozdíl od jiných, kteří pochopili také, byl jedním z mála, kdo uměl otevřeně vmést vládním špičkám do tváře, co si o nich myslí národ. A tak dokázal i prezidentovi Novotnému před svědky říct, že si ho národ neváží a že by měl raději odstoupit. Nezůstalo u slov. Začal bojovat za obnovení procesů a za rehabilitaci nespravedlivě odsouzených. Silou svého vlivu pomáhal postiženým rodinám a veřejně doznal svoje životní prohry a omyly. Ani jeden novinář tehdy nepřiznal podíl na deformování veřejného mínění zejména při politických procesech. Odvahu měl jedině Mňačko. Na index se tak brzy dostaly jeho knihy Jak chutná moc, Opožděné reportáže a Kde končí prašné cesty.

Kniha prof. Jozefa Leikerta dává možnost proniknout do osobnosti Ladislava Mňačka i do složitého poválečného vývoje. Je napsána s erudicí, vědomím objektivity a s citem. Leikert je na Slovensku i v českých zemích považovaný za průkopníka orální historie. Touto metodou napsal nejen knihu Takový byl Ladislav Mňačko, ale i knihy o událostech 17. listopadu 1939, které jsou doposud nejúplnějším svědectvím o osudech českých studentů po uzavření českých vysokých škol v období protektorátu. Jozef Leikert (1955), někdejší předseda Asociace organizací spisovatelů Slovenska a poradce prezidenta republiky, současný předseda Klubu spisovatelů literatury faktu a předseda Kulturologické společnosti na Slovensku, je slovenskému čtenáři známý jako autor literatury faktu, ale též jako básník, jehož verše vyšly v mnoha překladech, v němčině, ruštině, ukrajinštině, polštině, bulharštině, angličtině, švédštině atd. Do češtiny přeložila jeho sbírku Zámlky Jana Štroblová. Je škoda, že pro další sbírku, Doteky duše, přeloženou taktéž Janou Štroblovou, se dosud nepodařilo nakladatele sehnat. A stejně tak je to u knihy Takový byl Ladislav Mňačko. Monografii jsem s nadšením a úctou k Mňačkovi i K autorovi přeložila a také s nadšením jsem ji nabídla několika nakladatelstvím, o kterých jsem si myslela, že knihu vydají jako jedno z nejstěžejnějších děl roku. Snaha vyšla naprázdno. Odpovědí jsem se sice dočkala, avšak vždy se slušným zamítnutím a zdůvodněním, že kniha se nehodí či nevejde do edičního plánu, nebo dokonce že by podle průzkumu trhu byla neprodejná.

Velmi těžko se snažím pochopit (třicet let učím českou literaturu), proč je podle mínění odborníků Leikertova kniha v Čechách neprodejná, a také se jen těžko mohu smířit s tím, že by zájem českého čtenáře byl na „zcela jiné koleji“. Kam se poděla pověstná touha po poznávání pravdy a vzdělávání, na kterou jsme byli tak pyšní?! Či snad to již nepotřebujeme? Proč nepotřebujeme znát Ladislava Mňačka?

PhDr. Miroslava Poláková, Ph. D., Uherský Brod

Obsah Listů 3/2011
Archiv Listů
Autoři Listů

Miroslava Poláková

Proč ne Mňačko?

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu