Jan Horálek

Počítání republik

K Listům 4/2010

(Jan Zeno Dus: Žijeme v šesté republice?)

V Listech vyšel jistě promyšlený návrh p. Jana Dusa nazývat náš současný stát šestou republikou. Nevím, jak moc je toto téma na pořadu dne; širší zájem by snad vzbudilo, kdyby je nanesla nějaká mediální celebrita – ač ani pak by asi nevzbudilo vážnější pozornost. Podle mne však tento námět za úvahu stojí, byť by s ním člověk od začátku nesouhlasil; proto si dovolím připojit k němu dvě poznámky, a to nesouhlasné.

Začnu námitkou podružnější, dílčí. Autorova periodizace moderní české státnosti má jistou logiku, přesto si dovoluji nesouhlasit s tvrzením, že „není žádný rozumný důvod“, abychom některou z autorem rozčleněných šesti period dělili. Přinejmenším vpád armád Varšavské smlouvy z 20./21. srpna 1968 takový důvod zakládá, což si dovolím podepřít třemi argumenty.

První je vojensko-politický. Poprvé za dobu existence republiky bylo povoleno trvalé umístění cizích vojsk na území státu, přičemž bylo zřejmé, že jeho prvořadou funkcí bylo udržení sovětské moci. Šlo tudíž o vojenskou okupaci, a to časově neohraničenou, jakkoli nomenklaturně „dočasnou“. (Z dobového lidového humoru: Víte, jaká je jednotka dočasnosti? Jeden furt!)

S tímto faktem souvisí můj argument druhý, sociálně-psychologický. Už sám akt vpádu a následné okupace (mj. provázený zákazem ozbrojeného odporu stejně jako v letech 1938 a 1939) měl na občany demoralizující účinek, zesílený po návratu kapitulantské „delegace“ z Moskvy; další stupně demoralizace následovaly spolu s přituhováním poměrů – až po absolutní depresi tzv. normalizace sedmdesátých a osmdesátých let.

Třetí argument je státoprávně-historický. Kromě přijetí okupace se jedinou státoprávní změnou, již přineslo fiasko „obrodného procesu“, stala federativní ústava (respektive Ústavní zákon č. 143/1968 Sb. o čs. federaci) z října 1968. Z českého hlediska se mohla jevit stejně bezvýznamná jako ona „socialistická“ z roku 1960. Teprve po roce 1989 se však ukázalo, že některá její ustanovení, zejména složení Sněmovny národů spolu s opatřením proti „majorizaci“, umožnila blokování zákonů důležitých pro fungování federace, což vposledku usnadnilo rozpad státu. To bylo do jisté míry záhrobní vítězství G. Husáka, jenž měl na znění těchto partií ústavy značnou zásluhu.

Ale to vše je málo důležité ve světle mé první, dosud nevyslovené námitky proti Dusovu návrhu. Celé to počítání republik má jakýs takýs smysl pouze z českého pohledu: prvních pět republik navrhované periodizace je československých, až šestá je toliko česká. Tento bohemocentrický přístup považuji za absolutně nepřijatelný – znamenal by například to, že celé Československo bylo jen dočasnou fází vývoje České republiky. Avšak Česká republika není jediným následnickým státem Československa (i když zastánců tohoto názoru by se asi našlo; státní vlajka by byla jeho potvrzením, naštěstí ojedinělým). Právě z hlediska Slovenska jako druhého nástupnického státu je navrhované počítání daleko problematičtější: i když necháme stranou události na podzim 1938 (Česko-Slovensko v říjnu, vídeňskou arbitráž s odstoupením značné části Slovenska v listopadu), Slovenskou republiku (což byl oficiální název tzv. Slovenského štátu) let 1939–1945 pominout nemůžeme. Jak ji mají Slováci počítat, v kolikáté republice by pak žili dnes? Čím víc nad tím dumám, tím se mi to jeví absurdnější.

Jan Horálek, Praha

Obsah Listů 3/2011
Archiv Listů
Autoři Listů

Jan Horálek

Počítání republik

K Listům 4/2010

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu