A. J. Liehm

Pilát do kréda

Umřel. Arnoštek.

Ani není třeba dlouho dolovat v paměti, je ho plná, kam sáhneš, tam se vynoří a zeptá se: Co tu děláš, děvko?

Jako třeba hned na začátku, když jsem se před lety začínal hrabat ve stále vzdálenější minulosti: „Když se Buňa a Hana Budínovi vrátili z Ameriky a stali se jakousi mou druhou rodinou, měl jsem dlouhá léta před očima Rusko v celé jeho rozpornosti a složitosti. S nimi jsem tam také po šestapadesátém přijel jako turista (a taky s Jirkou Ledererem a Arnoštem Lustigem – ty tři týdny ve vlaku v postalinském Rusku z nás udělaly přátele na život (a už proto to zdaleka nebyla jen turistika, ale velké otvírání očí. Na všechny strany, bez pokušení vyhýbat se rozporům...).“ Když jsem zapsal tuhle vzpomínku, bylo jí bezmála půl století.

Do těch padesáti let se toho pak vešlo. Na okamžik armádní časopisy, kam nás přivedla vojna a do nichž se Arnoštek dostal málem rovnou z Osvětimi, filmová a literární Praha a všechno, co s ní souvisí – často jsem musel ve světě vysvětlovat, že česká a chcete-li pražská kultura žila na jednom, dvou, třech čtverečných kilometrech, kde se všichni znali, potkávali, scházeli, někteří (mnozí) opíjeli, přeli, byli smutní i veselí, vdávali, ženili, rozváděli nebo jen tak milovali i nenáviděli, vzpomínali i zapomínali – a jmenovitě třeba vltavská nábřeží proti Hradu nebo třeba Adrie či Topičův dům na Národní...

Tam si Arnoštek jednou na schůzi trpce postěžoval: Ty noviny přece patří nám, a oni nás tam kritizují! – Jinou vzpomínku napsal právě on: Hendrych, ten Hendrych, co ze samé hrůzy ne z českých spisovatelů, ale z Moskvy demonstrativně odešel ze sjezdu spisovatelů, když Kohout přečetl Solženicynův dopis – předvolal Literáky na koberec. V jednu chvíli jsem mu začal vysvětlovat, co by se mělo a co nemělo, a Honza Otčenášek vzal Arnoštka za ruku: Pojď se vyčůrat! A při té příležitosti mu vysvětlil: Tohle já dělám vždycky, když tuším, že bude průser... Byl, zanedlouho.

Pak jsme se léta vídali a všelijak konspirovali a pokoušeli se uživit v Americe a ještě předtím v Izraeli. Tady nezůstanu, vysvětlil mi se svým cynickým, ale ve skutečnosti ironickým humorem. Tady jsou samí židi. Do Prahy jsme se vraceli, když to zase šlo, on nadlouho, já občas, a většinou jsme se spíš míjeli. Už to byla jiná Praha. Ale pořád to bylo jako kdysi v tom vlaku.

Jen jsem nedopověděl, jak to tenkrát bylo po tom koberci. Na chodbě mě Hendrych zastavil: To bylo moc zajímavé, musíme si pořádně promluvit... Vracel jsem se do Literárek autem s Jirkou Šotolou. Co ti chtěl, zeptal se a já jsem mu řekl. Druhý den ráno mi oznámil ve své kanceláři: Volal mě před chvílí Hendrych, mám tě okamžitě vyhodit z redakce...

Tak rychle to sice nešlo, ale o tom jsem nechtěl. Spíš o Šotolovi. Znalci tvrdí, že když ze svých mnoha básní vyházel tuny šrotu a vydal v sedmdesátých letech relativně útlý výbor, ukázalo se, že byl dobrý básník. Snad, možná, ale rozhodně mu jeho básnická zkušenost pomohla jako prozaikovi. Znovu jsem přečetl jeho tři historické romány a velkou novelu a jsem přesvědčen, že patří k nejlepší české próze druhé poloviny minulého století. Na místo, kde chyběl Antidurych, jazykem i vypravěčským talentem. Velkým. Jenže ty romány vyšly v sedmdesátých letech, Šotola brzy umřel a má špatný kádrový posudek, pročež se nevydává a ke svému překvapení ho objeví až další nebo ještě další generace. Řekl jsem to nedávno českému nakladateli. To by nikdo nečetl, oznámil mi stručně, a bylo.

Tak se stalo, že Jirka Šotola vstoupil do kréda, to jest do fejetonu Arnoštkovi. A já jsem vlastně rád. Jenže Arnoštek už volá: Kde se zase couráš, děvko? Už abys tady byl.

Dělám, co můžu, hulákám. Snad to slyší.

A. J. Liehm

Obsah Listů 2/2011
Archiv Listů
Autoři Listů

A. J. Liehm

Pilát do kréda

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu