Eva Dobšíková

(Jen) kočko-psí příběh?

Vystudovala jsem zemědělské inženýrství, zootechnický obor. Tedy průmyslovou „výrobu“ zvířat a jejich „produktů“ pro spotřebu člověka. Dnes se mi zdá neslučitelné se zdravým rozumem, natož se svědomím, abych pokládala zvíře za věc. A i když nás přibývá, i když se ve světě snaží ochránci zvířat odstranit alespoň úplně zbytečná utrpení – chov na kožešiny, množství nahraditelných pokusů na zvířatech, devastující lov nejen ryb, ale i velryb a jiných mořských savců, zmírnit utrpení v klecových a vazných chovech, i když přibývá lidí, kteří se zamýšlejí nad krutostí myslivosti, podstatné je stále, že chápeme zvířata jako duchovně bezvýznamné tvory. Nejsou nám ničím víc než věcí k užitku, včetně zábavy. Kdyby nám stála za pozorné zamyšlení, jak bychom museli korigovat chování k nim?

Alespoň je nezabíjím a netýrám, i když „škodí“. Na chalupě nepohodlní holubi, poštolky, vrabci nikdy nebyli tráveni ani stříleni, prostě jsme jim nedovolili hnízdit. Hlodavcům jsme odstranili zdroje potravy, a tak s námi na zahradě a na chalupě myšky ani potkani už dávno téměř nežijí. Krtci nám nevadí, nebo je přeneseme do volné přírody. Jen hryzci, kteří žerou kořeny stromů, květin, vína i zeleniny, se nedají vypudit. Ve dne na povrch nevyjdou, a v noci si po zahradě z děr přece jen vylézají. Myslela jsem, že jim můžeme pobyt znepříjemnit... To by nejlépe obstaraly kočky. Na léto jsme přistěhovali do kůlny mladou kočku, která v máji přivedla na svět první koťata. Byla dvě, ostatní jí v dřívějším domově psi zabili. Rychle se spřátelila s lidmi, ale jak to dopadne se starým německým ovčákem, který po celý život kočky proháněl? Ty naše tři měly před ním ochranu v kůlně, kam nemohl. Ony mohly však, kdykoliv chtěly, menším otvorem do zahrady. Koťátka se, byl-li pes v blízkosti, bázlivě držela v bezpečí kůlny. Pes vzrušeně pokukoval před kůlnou, kdo z ní vyjde. Po chvíli vyšla kočičí máma. Pomalu, graciézně. Pes strnul údivem. Jediným skokem ji mohl zabít. Byla jsem připravena jej zadržet, ale zvládla bych udržet skok padesátikilového kolosu? Kočka se zdviženým ohonem směřovala přímo k obrovské psí hlavě. Našlapovala zvysoka, dívala se psovi upřeně do obličeje, a on jí. Natáhla se k velikému čumáku a jemně jej olízla. Pak podruhé, a také obě strany tlamy. Pes jí také jemně olízal čumáček a nastalo hlazení psa ocasem: zepředu, pod břichem, kolem nohou. Také on jako by se s kočičkou mazlil. Pak vylezla koťata, a bylo po strachu.

Ale kočičí máma zvládla ještě složitější mírotvorný úkol. Odjeli jsme na dovolenou. Mladá parta, kterou jsme pověřili péčí o kočky a psa, měla mezi sebou muže, jenž si přivezl smečku: velikou ovčačku, která dosud pronásledovala kočky na potkání, a jednu větší a jednu menší pudlici. Ve smečce byla ustavena hierarchie podle velikosti. Znal své psy a věřil, že situaci zvládne. Ale kočička ji zvládla perfektně sama. Odhadla, jaké je postavení zvířat ve smečce. Nejdříve rituál seznámení s neodmítnutelnou nabídkou přátelství s dominantní fenou. Ta prý, když k ní malinká kočička přicházela a natahovala se, aby jí olízala čumák, doslovně spadla údivem na zadek Potom se obřad opakoval vůči větší pudlici, nakonec vůči menší, podřízené. Malí psi pak prolézali dírou v kůlně ke kočičí rodině a chodívali na návštěvu.

Příběh psů a slaboučké kočky se dvěma bezbrannými koťátky, která jí zbyla po útoku psů v dřívějším domově... Dá se o něm přemýšlet, viďte?

Eva Dobšíková

Čtěte také:

Eva Dobšíková: Dílna lidskosti?

Blanka Kostřicová: Železné cesty

Obsah Listů 2/2011
Archiv Listů
Autoři Listů

Eva Dobšíková

(Jen) kočko-psí příběh?

Čtěte také:

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu