Zrovna kdy jsme oslavovali novou cenu Pelikán, vydala univerzita v italské Bologni (ta, co byla zaloena před praskou) pro nás velice zajímavou knihu (333 s.) s titulem Una vita per la Cecoslovacchia – Il Fondo Luciano Antonetti. To chce aspoň krátké vysvětlení. Italský komunista Luciano Antonetti procoval od mládí a do jejího konce v tisku a v aparátu Italské komunistické strany (to nejlepší, co se evropskému komunismu stalo, take se v 90. letech mohla stát nejsilnější součástí italské demokratické levice...) a po srpnu byl jedním z nejbliších spolupracovníků Jiřího Pelikána. Bez něj si prostě nelze římské Listy představit. Tomu ovšem předcházela lěta pobytu v Československu, kde se jeho syn Marco léčil z vrozené choroby a Luciano pracoval v rozhlase, v mezinárodním komunistickém časopisu, naučil se dokonale česky, překládal a v rámci moností se stal součástí procesu polidštění KSČ. Po sovětské okupaci se vrátil do Říma a dál všemi silami pomáhal nejen posrpnové emigraci, ale i disentu, české i slovenské kultuře atd. atd. Ale o tom je ta tlustá kniha, která především katalogizuje obrovský Lucianův československý archiv.
Kdy pak v roce 1988 přijel do Itálie Alexander Dubček převzít čestný doktorát Boloňské univerzity, stal se po celou dobu pobytu a po celé Itálii jeho italskými ústy (kniha tohle všechno a mnohé další dokumentuje mnostvím fotografií a obsahuje původní texty Miloše Hájka, Michala Reimana, Ivana Laluhy, Stanislava Vallo a dalších). Přitom sám Antonettiho československý archiv má několik set poloek a jen jeho knině publikovaných překladů je na půl stovky.
Ne vdycky hleděla oficiální IKS na Lucianovu činnost příznivě. Patřil však k těm, kteří se do ní narodili a byli ochotni za ni zemřít. Jednou mi na jakési konferenci o Československém jaru vyčetl, e jsem o jeho rodné straně mluvil příliš přísně. O pár let později za mnou přišel a řekl: Měl jsi pravdu. – Tak došel, s rovnou páteří a bez potřeby měnit kabát, a do dneška, se srdcem nalevo, jako vdycky.
Osobně je mi smutno z toho, e dodnes nebyly jeho zásluhy náleitě oceněny právě v českých zemích a na Slovensku, píše Michal Reiman. A mně napadlo, e snad není vhodnější kandidát na naši cenu Pelikán. Třeba to nějak zkusíme zvládnout. A dát příklad dalším.
Tracy A. Burnsová: Před dvaceti lety – zázraky a bolesti
Karel Holomek: Nic není rozhodnuto
Ondřej Vaculík:
Člověk jménem Rour
Dušan Havlíček:
Jaro na krku. Můj rok 1968 s Alexandrem Dubčekem
Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát
Anna Militzová:
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse
Jurij Andruchovyč:
Rekreace aneb Slavnosti Vzkříeného Ducha
Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze enevy
Jiří Weil:
trasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?
Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.
Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!
Mapa webu - přehled článků a struktury webu.
Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.
Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu
Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.