Dvouměsíčník pro kulturu a dialog
Nejprve položíme sněženky na hrob prof. Chadraby (1922–2011), ikonologa z Olomouce, který nám letos v lednu poskytl poslední rozhovor-testament (Listy 1/2011). Pak obrátíme zraky k severu. Do Vídně si už uměnílačný našinec navykl zajíždět pravidelně. Je to často smysluplnější než bezradně brousit po Praze. Že má Albertina zdatného konkurenta v Mezinárodním centru kultury na hlavním rynku v Krakově, však ví málokdo. Naštěstí v Olomouci se to už ví. A tak je naší povinností berichtovat o tamějším pozoruhodném ruchu. Krakovská výstava Grupa Bloomsbury o britské bohémě sdružené kolem Virginie Woolfové byla velikou událostí. Také o polském moderním umění toho stále mnoho nevíme. A o polské výtvarné emigraci v Paříži už vůbec nic. Muzeum Narodowe v Gdaňsku loni představilo vynikající kolekci ze sbírek Polské knihovny (Biblioteka Polska) v Paříži. Bienvenue, Pologne!
Jako by si sám napsal nekrolog do této rubriky. Poslední rozhovor s evropsky proslulým ikonologem, nepochybně největším vědcem, který ve 20. století žil v Olomouci, se odehrál ani ne měsíc před jeho nečekaným odchodem. Nestihl jsem mu už předat výtisk, a mnozí z nás už mu nikdy nestihnou povědět, co pro nás znamenal. Za dokonalého nezájmu magistrátu města Olomouce (co takhle Chadrabova ulice v budoucnu?) odešel do ticha předjaří. Měl jsem tu čest jej posledních pár let tu a tam navštěvovat, a když jsem po smrti přišel do jeho pracovny, všiml jsem si, že v knihovně si opřel drobnou kresbu muže s dýmkou a pod ní bylo tužkou: Aimé van Santen. RCh 50. Chadraba se s tímto holandským slavistou a kafkologem, který na přelomu 40. a 50. let působil jako lektor na olomoucké univerzitě, přátelil. Ano, na konci své pouti byl v myšlenkách stále na začátku své dráhy – v Semináři estetiky prof. Markalouse v kapitulním děkanství u Dómu. Když ho pak z Dómu vynášeli kolegové z Katedry dějin umění, varhany hrály z Händelova Rinalda tu tklivou, pomalou sloku: „Lascia ch‘io pianga la cruda sorte, E che sospiri la liberta!“, která se pomalu mísila se zvukem zvonů a dobrá stovka lidí hleděla za mizejícím pohřebním vozem. Na hřbitov dorazila jen hrstka. Převažovaly bílé gerbery a žluté narcisy. Někdo do díry hodil svazeček sněženek.
-vod-
Když čtete o Bloomsberries, jak se jim říkalo mezi přáteli a sympatizanty, nejprve se potkáte se skvělými osobnostmi: spisovatelkou Virginií Woolfovou, ekonomem Johnem Maynardem Keynesem a s malíři – Vanessou Bellovou, Virginiinou sestrou, Duncanem Grantem, Vanessiiným dlouholetým milencem, Dorou Carringtonovou, žijící v menage a trois s Lyttonem Stracheyem a Ralfem Partridgem, či s Rogerem Fryem, rovněž dlouholetým Vanessiným milencem, který založil umělecké dílny Omega. I v tomto letmém přehledu členstva skupiny Bloomsbury třeba si povšimnout epitet z jejich osobních životů: sestra toho a toho, milenka toho a toho, přítel té a té... Přese všechny společné zájmy a umělecké výkony početných členů britské avantgardní skupiny, spjaté s londýnskou adresou Gordon Square 46, district of Bloomsbury, kteří byli těsně spojeni společensky, pokrevně, přátelstvím nebo (pokrokově) sexuálně – ke škodě jejích uměleckých a teoretických výkonům – provokuje Bloomsbury trvale veřejnost především k diskusím o jejich way of life. Tyto diskuse jsou však pro nezaujatý pohled na jejich díla zrádné. Zejména v dobách, kdy byly aktivity bloomsburiánů v 70. letech 20. století znovu objevovány. Když bylo tehdy opětovně vydáno dílo Virginie Woolfové, nebo i biografie jednotlivých členů, kupříkladu Lyttona Stracheye, rozruch okolo sester Stephenových (dívčí jména Virginie Wolfové a Vanessy Bellové), jejich přátel a milenců dosáhl hrozivých rozměrů intelektuální mýdlové opery – jak poznamenala Frances Spaldingová ve svém příspěvku v katalogu první polské přehlídky umění skupiny Bloomsbury v roce 2010 v krakovském Mezinárodním centru kultury. Veřejné zaujetí soukromím členů skupiny a také filmové reflexe fenoménu Bloomsbury (vzpomeňme filmy jen z nedávné doby Carrington, 1995 či Hodiny, 2002) jistým způsobem, překvapivě, trvají doposud. Diskuse o jejich nekonvenčním soukromí, sexuálním životě (často uspořádaném v homosexuálních, bisexuálních polyamoriálních vztazích) byly samozřejmě notně živeny protagonisty samými za úmyslem útoku na viktoriánskou a postviktoriánskou společnost. Po způsobě Wildově, ale organizovaně, skupinově, ale také ne vždy zcela konsensuálně se všemi členy. Spojené nádoby soukromí a umění uvnitř tak silných individualit pochopitelně stále přitahují a zakládají nepochybně souvztažný dynamismus: pravidelná výměna myšlenek (od roku 1905 na Gordon Square, každý čtvrtek večer), sociální síť, která hustě prorostla, fakt, že byli sami sobě často inspirací a také prvním publikem – toto vše ukazuje, že je jistě legitimní probírat osobní vazby členů Bloomsbury, v ideálním případě – samozřejmě ve vztahu k jejich dílu.
V polsko-anglickém katalogu Grupa Bloomsbury. Brytyjska bohema kręgu Virginii Woolf (Międzynarodowe Centrum Kultury, Krakov 2010) můžeme objevit obě strany mince: v esejích Tony Bradshawa, Krystyny Stamirowské a Frances Spaldingové (jen namátkou vybraných) lze nalézt obojí. Členové Bloomsbury jsou rovněž vyobrazeni v malých medailonech na konci edice a lze se rovněž potěšit dlouho opomíjenými výkony jejich intelektálního salonu, který se nejprve scházel v Londýně a během I. světové války v legendárním venkovském sídle Charleston v Sussexu: malby Duncana Granta, Vanessy Bellové, Dory Carringtonové a outsidera skupiny Marka Gertlera, původem haličského žida, vyprávějí o estetickém pohledu na bloomsburiánskou povahu a životní názor. Vidíme, jak Roger Fry, který založil umělecké dílny Omega (které působily od roku 1913 do I. světové války) a rovněž působil jako teoretik skupiny, postuloval pohled na lidskou bytost a na přírodu, jenž je hluboce ovlivněn postimpresionismem (Fry sám zorganizoval nevybíravě napadané výstavy Maneta, Cézanna, Braquea, Picassa ad.) a sledoval požadavek jednoduchosti, spontaneity, barevné rozpustilosti a intimity. Jestliže německý Bauhaus, který je často uváděn jako protipól k Bloomsbury, byl založen na serióznosti a průmyslu, Bellová and Co. vytvářeli ze svých obrázků, keramiky, obálek knih (několik skvostných ukázek obálek z produkce nakladatelství Hogarth od Vanessy Bell pro její sestru Virginii přináší i katalog) rozpustilé dekorace a „řemeslnůstky“. Dům Charleston, kde se scházeli pacifisté během I. světové války, byl skvělou ukázkou toho, co chtěla Bloomsbury: ornamenty se často měnily, celý dům, stěny, nábytek, obyvatelé, zahrada atd. se staly plátnem obrazu: jak se život proměňoval, jejich barvy a dekor s ním. Umělecké dílny Omega se nikdy nestaly industrií v bauhausovském smyslu: ale Charleston v Sussexu přežil dodnes; paradoxně i díky obchodu v něm situovaném, kde se prodává keramika a reprodukce obrazů Bloomsbury, které byly dlouho veřejností zapomenuty a kritikou zavrženy. Tehdy se nakonec pod tlakem být či nebýt Bloomsbury stalo seriálním. A znovu je domovem umělcům. Když Duncan Grant, který v něm žil a maloval až do své smrti v roce 1978, zemřel, Charleston (i on sám) upadl na dlouhý čas v zapomnění a téměř se rozpadl, jenže na pomezí zániku se dostal opět do zorného pole zájmu veřejnosti. Dědicové jmění Vanessy Bellové nakonec přispěli k jeho obnově. „Umělecké dílny Bloomsbury“, od počátku 80. let v péči Tony Bradshawa, také přispěly k tomu, že se „Bloomsbury art“ udrželo na uměleckém trhu. Jeho výstavy, publikace a činnost nakonec vedou i k takovým přehlídkám, jako byla ta loňská v Krakově. Zaplnila mezeru v našem poznání britského umění 20. století a ukázala, že jeho avantgardní část (zejména ve výtvarném umění) nebyla pouhou slabou nápodobou francouzských vlivů, ale rovněž ryzí, původní a k svébytnému „Gesamtkunstwerku“ spějící částí celku, jak se zjevila ve svobodném intelektuálním kroužku Bloomsbury.
Dokud u nás nebude k vidění Witkacy, Makowski, Wyspiański, abych jmenoval jen ty nejostudnější mezery v našem poznání, nebudeme vědět o polském 20. století v umění nic. Ba, co víc. Proč jen o polském? Mnoho Poláků patřilo v minulém století k významným reprezentantům evropské moderny i k členům École de Paris. A to je de facto – alespoň pro první polovinu toho století – totéž.
Tak významnou instituci, jako je Biblioteka Polska v Paříži, která opatruje na 200 tisíc knih, 3000 rukopisů, 25 000 kreseb a grafik, bezmála 5000 map, 1000 titulů časopiseckých, na 90 tisíc společenských dokumentů, 5000 fotografií, 1420 obrazů a 350 plastik, Češi nikde nemají. Byl tu sice mezi lety 1972–1992 učiněn velkorysý pokus vytvořit ve vestfálském Museu Bochum z iniciativy Petra Spielmanna největší kolekci českého moderního umění 20. století s více než tisíci obrazy, grafikami a fotografiemi, ale ten bohužel za dokonalého nezájmu českého státu nyní skomírá v zapomnění.
Biblioteka Polska v Paříži byla založena roku 1838. Od roku 1853 sídlí ve čtyřpatrovém domě na Quai d‘Órleans č. 6 poblíž mostu sv. Ludvíka. Za jejím vznikem stálo Towarzystwo Historiczno-Literackie ve Francii, které roku 1832 založil kníže Adam Jerzy Czartoryski. Od roku 1854 pak v něm působil jako vicedirektor Adam Mickiewicz. Mezi mnoha dary a pozůstalostmi, které v 19. století do knihovny přibyly, se skvějí zejména první vydání Koperníkových spisů, kroniky a herbáře ze 17. století a také polonica z barokních a klasicistních tiskáren v Krakově, Vilniusu a Poznani. Ve sbírkách jsou chovány především dokumenty k tzv. Velké emigraci, pozůstalosti Adama Mickiewicze, Marie Curie-Skłodowské, dále nesčíslné mapy, veduty a plány bitev od 16. století i práce velkých kartografů 18. a 19. století. V rámci knihovny funguje salon Adama Mickiewicze, salon Fryderyka Chopina nebo muzeum Bolesława Biegase, velkého avantgardního malíře z Paříže 20. a 30. let. Svoji pozůstalost tu také zanechal dlouholetý kurátor Museum Petit Palais v Paříži Kamil Gronkowski. Asi nejvýznamnější jsou tu sběry (zbiory) Mickiewiczových rukopisů Pana Tadeáše, Dziadů a mnoho dalších, které knihovně odkázal spisovatelův syn Władysław. Chopinův salon je jediným veřejným muzeem v Paříži, které je tomuto velikánovi zasvěceno. Sám Chopin byl členem Literárněhistorického sdružení. Je tu jeho posmrtná maska i originál odlitku rukou, který zdobí jeho hrob na Pere Lachaise, a mnoho dokumentů a výtvarných děl zpřítomňujících jeho vztah k George Sand a mnoha jiným osobnostem.
V Gdaňsku se podařilo představit díla padesáti umělců zastoupených v Bibliotece. Většina jmen je stále terrou incognitou i pro české odborníky. Zmíním se tu abecedně a telegraficky jen o několika z nich, které znám sice jen z reprodukcí, ale přesto jsou pro mne objevem. (Výstava samotná mi bohužel unikla.)
Především je to Bolesław Biegas (1877–1954), sochař, malíř, mystik, který se objevil v Paříži roku 1901 a žil zde až do smrti. Jeho dílo bývá řazeno do širokého proudu symbolismu a spirituální abstrakce. Ačkoli jeho význam nikdy nepřesáhl význam např. Františka Kupky, byl v hledáčku kritiků mj. Émila Verhaena či Guillauma Apollinaira a v posledních letech je oprávněně znovu doceňován. Dvě reprodukované práce Gesty profetycne (1935) a Pałac Królowej Syren (1928/1929) jej řadí k tomu nejzávažnějšímu, co výstava ukázala.
Dále je to Biegasova souputnice a přítelkyně Olga Boznańska (1865–1940), která po studiích v Mnichově dorazila do Paříže roku 1898 ve svých 33 letech a okamžitě se stala důležitou součástí polské výtvarné enklávy nad Seinou. Její portrétní tvorba je pozoruhodná, ačkoli vychází z postimpresionistického názoru, dospěla postupně k výjimečné téměř monochromatické tvorbě, která balancovala na pomezí pozdní dekadence, expresionismu a existenciální malby 30. let (Chaim Soutine atp.). Její uhrančivé autoportréty si v ničem nezadají s malířskou silou hnědí, okrů a šedí např. Aléna Diviše.
Vlastimil Hofmann (1881–1970), narozen v Praze v česko-polské rodině, byl členem Skupiny výtvarných umělců Mánes i uskupení Towarzystwo Artystów Polskich Sztuka. Je zastoupen i ve sbírkách Jiřího Karáska ze Lvovic a jako takový je skrze slovanskou galerii tohoto dekadenta a sokola znám i u nás. Na výstavě byl zastoupen vynikajícím portrétem Tadeusze Makowského. Makowski, Malczewski, Nawrocki, Ołpinski, Wyspiański, Zawado a mnozí další z krásného katalogu (Artyści polscy w Paryżu. Zbiory artystyczne Biblioteki Polskiej w Paryżu, red. Anna Fortuna, Gdaňsk 2010. Muzeum Narodowe w Gdaňsku). Dokud nám budou znít jako neznámé šifry, budeme toho stále vědět tolik, kolik víme nyní. Téměř nic. Au revoir, Pologne!
David Voda: Náčrtník z Olomouce – Sch(merz) sprach Chadraba
Galerie a Architektura: Brvy pod sklíčkem
Ondřej Vaculík:
Člověk jménem Rour
Dušan Havlíček:
Jaro na krku. Můj rok 1968 s Alexandrem Dubčekem
Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát
Anna Militzová:
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse
Jurij Andruchovyč:
Rekreace aneb Slavnosti Vzkříeného Ducha
Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy
Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?
Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.
Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!
Mapa webu - přehled článků a struktury webu.
Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.
Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu
Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce.
Statistiky.
