Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2011 > Číslo 2 > Ladislav Šenkyřík: Biopupek a umělý list

fejeton

Ladislav Šenkyřík

Biopupek a umělý list

Jazykové, ba přímo myšlenkové zmatení civilizace narůstá do málo uvěřitelných rozměrů, takže mě ta lákavá nabídka – načmáraná úhledným dívčím rukopisem křídou na černé vývěsní tabuli naší nové restaurace na rohu, jež se lehce nadprůměrnými cenami a na pražské poměry hluboce podprůměrně čepovanou plzní zaměřila na středostavovskou klientelu mladých genderově vyvážených odborníků z okolních ambasád a městských úřadů, kteří tam o polední pauze v houfech míří v oblečení tlumených tónů podtrhujícím jejich společenský status – vlastně až tak nepřekvapila: hovězí biopupek se špenátem. Pochopitelně jsem hned začal uvažovat o biokvalitě svého pupku, ale tu si ponechám spolu se svou ošetřující lékařkou v tajnosti. Kráva si samozřejmě takhle vyskakovat nemůže, ta musí svůj pupek řezníkovi odhalit, bio nebio. Chvíli jsem nad tou výzvou v jarním sluníčku hladový váhal, přemítal jsem, jestli to znamená, že dotyčná kráva vedla dobrý život na pastvině dostatečně vzdálené dálnici s naftovými smrady, kde se mohla celoživotně vzdělávat, aby posléze byla ubita s láskou, nebo jestli byl pupek jen proměřen na slovo vzatým odborníkem a shledán vyhovujícím příslušným normám, bez ohledu na osud své původní majitelky. Ostatně je dobře známo, že lidé, kteří přežili koncentrák, se často dožívali ve zdraví vysokého věku a že rakovinu je nejlépe vyhladovět. Když se mi myšlenky stočily tak pochmurným směrem, rozhodl jsem se raději pokračovat těch třicet metrů v chůzi a doma jsem si ohřál párek, ta plzeň je tam fakt příšerná, opravdu nevadí jenom holkám a klukům, co ji nepijí. Takže k biopupku nemám žádných dalších zpráv.

Doma na mě kromě párku čekala též rozrušená kočka, chodila za mnou a mňoukala jako vždycky, když mi chce něco důležitého sdělit, až si mě nakonec přivedla k počítači, vyskočila na stůl a ťukla packou do obrazovky, a ono opravdu, hned se na mě ta zpráva z internetových stránek seriózního anglosaského tisku vyvalila a já zase jen zůstal nerozhodně stát před monitorem stejně jako před tím biopupkem, protože ani tomuhle jsem nemohl uvěřit: právě dnes, v pondělí 28. března 2011, se vědeckému týmu profesora Daniela Nocery z Massachusettského technologického institutu podařilo dokončit funkční prototyp „umělého listu“, který po vzoru rostlinné říše dokáže za pomoci slunečního světla štěpit vodu na vodík a kyslík, které pak po opětovném sloučení v palivovém článku vyrábějí relativně značné množství elektřiny, a to navíc – na rozdíl od předchozích pokusů vyvolat uměle tuto chemickou reakci – v budoucnu pravděpodobně velmi levně. Tedy taková ve prospěch lidstva trochu ohnutá fotosyntéza, neboť my na rozdíl od hloupých rostlin už dávno víme, že cukr našim biopupkům škodí a že tím bychom si moc nepomohli (až na likvidaci kysličníku uhličitého z atmosféry, kterou tedy prozatím musíme rostlinkám ponechat). Prohlížím české zpravodajské servery, kupuju si noviny (to až příští den, nejsem blbý), večer proti svému lepšímu přesvědčení surfuju po zpravodajství televizních kanálů. Nic. V čem všem si rozumějí a naopak nerozumějí Bárta s Klasnovou, do čtyř let musíme prolomit těžební limity uhlí, jinak nebudeme moct chodit v panelácích v trenkách, proč si sáhl na život člověk podezřelý z vraždy malé holčičky a jestli je větší grázl Vondra nebo Kalousek, to jsou věci, které dnes hýbou českým mediálním světem. Normální český pupek.

Možná měl bývalý saúdskoarabský ministr ropného průmyslu šejk Yamani přece jen pravdu, když před pár lety prohlásil, že stejně jako doba kamenná neskončila kvůli nedostatku kamení, i věk nafty skončí dávno předtím, než se její světové zásoby vyčerpají. S českomoravskou skeptickou náturou pochopitelně tlumím přílišný optimismus, myslím, že měsíční krajinu severních Čech si ještě stihneme úspěšně rozšířit a žádné křížkování ve volbách nás zřejmě, jak je vidět, nezachrání. Ale měl jsem si ten biopupek dát.

Ladislav Šenkyřík

Čtěte také:

Jan Novotný: Tosáme a žužláme

Marián Hatala: Elita a „elita“

Obsah Listů 2/2011
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Ondřej Vaculík:
Člověk jménem Rour

Jan Novotný:
Mizol a ti druzí

Dušan Havlíček:
Jaro na krku. Můj rok 1968 s Alexandrem Dubčekem

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová:
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

Jurij Andruchovyč:
Rekreace aneb Slavnosti Vzkříšeného Ducha

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

Ondřej Vaculík

Alena Wagnerová

Jan Novotný

Tomáš horvath

Tomáš Tichák

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.