Jazykové, ba přímo myšlenkové zmatení civilizace narůstá do málo uvěřitelných rozměrů, take mě ta lákavá nabídka – načmáraná úhledným dívčím rukopisem křídou na černé vývěsní tabuli naší nové restaurace na rohu, je se lehce nadprůměrnými cenami a na praské poměry hluboce podprůměrně čepovanou plzní zaměřila na středostavovskou klientelu mladých genderově vyváených odborníků z okolních ambasád a městských úřadů, kteří tam o polední pauze v houfech míří v oblečení tlumených tónů podtrhujícím jejich společenský status – vlastně a tak nepřekvapila: hovězí biopupek se špenátem. Pochopitelně jsem hned začal uvaovat o biokvalitě svého pupku, ale tu si ponechám spolu se svou ošetřující lékařkou v tajnosti. Kráva si samozřejmě takhle vyskakovat nemůe, ta musí svůj pupek řezníkovi odhalit, bio nebio. Chvíli jsem nad tou výzvou v jarním sluníčku hladový váhal, přemítal jsem, jestli to znamená, e dotyčná kráva vedla dobrý ivot na pastvině dostatečně vzdálené dálnici s naftovými smrady, kde se mohla celoivotně vzdělávat, aby posléze byla ubita s láskou, nebo jestli byl pupek jen proměřen na slovo vzatým odborníkem a shledán vyhovujícím příslušným normám, bez ohledu na osud své původní majitelky. Ostatně je dobře známo, e lidé, kteří přeili koncentrák, se často doívali ve zdraví vysokého věku a e rakovinu je nejlépe vyhladovět. Kdy se mi myšlenky stočily tak pochmurným směrem, rozhodl jsem se raději pokračovat těch třicet metrů v chůzi a doma jsem si ohřál párek, ta plzeň je tam fakt příšerná, opravdu nevadí jenom holkám a klukům, co ji nepijí. Take k biopupku nemám ádných dalších zpráv.
Doma na mě kromě párku čekala té rozrušená kočka, chodila za mnou a mňoukala jako vdycky, kdy mi chce něco důleitého sdělit, a si mě nakonec přivedla k počítači, vyskočila na stůl a ťukla packou do obrazovky, a ono opravdu, hned se na mě ta zpráva z internetových stránek seriózního anglosaského tisku vyvalila a já zase jen zůstal nerozhodně stát před monitorem stejně jako před tím biopupkem, protoe ani tomuhle jsem nemohl uvěřit: právě dnes, v pondělí 28. března 2011, se vědeckému týmu profesora Daniela Nocery z Massachusettského technologického institutu podařilo dokončit funkční prototyp umělého listu, který po vzoru rostlinné říše dokáe za pomoci slunečního světla štěpit vodu na vodík a kyslík, které pak po opětovném sloučení v palivovém článku vyrábějí relativně značné mnoství elektřiny, a to navíc – na rozdíl od předchozích pokusů vyvolat uměle tuto chemickou reakci – v budoucnu pravděpodobně velmi levně. Tedy taková ve prospěch lidstva trochu ohnutá fotosyntéza, neboť my na rozdíl od hloupých rostlin u dávno víme, e cukr našim biopupkům škodí a e tím bychom si moc nepomohli (a na likvidaci kysličníku uhličitého z atmosféry, kterou tedy prozatím musíme rostlinkám ponechat). Prohlíím české zpravodajské servery, kupuju si noviny (to a příští den, nejsem blbý), večer proti svému lepšímu přesvědčení surfuju po zpravodajství televizních kanálů. Nic. V čem všem si rozumějí a naopak nerozumějí Bárta s Klasnovou, do čtyř let musíme prolomit těební limity uhlí, jinak nebudeme moct chodit v panelácích v trenkách, proč si sáhl na ivot člověk podezřelý z vrady malé holčičky a jestli je větší grázl Vondra nebo Kalousek, to jsou věci, které dnes hýbou českým mediálním světem. Normální český pupek.
Moná měl bývalý saúdskoarabský ministr ropného průmyslu šejk Yamani přece jen pravdu, kdy před pár lety prohlásil, e stejně jako doba kamenná neskončila kvůli nedostatku kamení, i věk nafty skončí dávno předtím, ne se její světové zásoby vyčerpají. S českomoravskou skeptickou náturou pochopitelně tlumím přílišný optimismus, myslím, e měsíční krajinu severních Čech si ještě stihneme úspěšně rozšířit a ádné kříkování ve volbách nás zřejmě, jak je vidět, nezachrání. Ale měl jsem si ten biopupek dát.
Jan Novotný: Tosáme a žužláme
Marián Hatala: Elita a elita
Ondřej Vaculík:
Člověk jménem Rour
Dušan Havlíček:
Jaro na krku. Můj rok 1968 s Alexandrem Dubčekem
Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát
Anna Militzová:
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse
Jurij Andruchovyč:
Rekreace aneb Slavnosti Vzkříeného Ducha
Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze enevy
Jiří Weil:
trasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?
Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.
Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!
Mapa webu - přehled článků a struktury webu.
Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.
Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu
Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.