Jan Novotný

Tosáme a žužláme

Neomylným příznakem vyššího věku je nedůvěra a nechuť k novotám, obzvláště v říši jazyka. Odhodlávám-li se ji projevit, riskuji, že se pouštím do beznadějného, vpravdě donkichotského boje. Již Mistr Jan Hus marně žádal Čechy, aby ve výslovnosti dodržovali měkkost l a tvrdost y a aby neříkali knedlík za šišku, trepky za chódy a maštale za konnici. Ale ve svém věku se už nemusím starat o úspěch a nemusím se bát být směšný.

Josef Lada ve Vzpomínkách z dětství píše, jak ho v dětství uváděla do rozpaků chrámová píseň: „Nic nežádáme, jenom tosáme, aby nás pánbůh miloval...“ Co to vlastně děláme? Tosání – skloňování výrazu „ten samý“ ve všech pádech a číslech – nebylo tehdy zřejmě ještě obvyklé, ba snad dokonce působilo mírně archaickým a zdůrazňujícím dojmem, nejčastěji ve spojení „jedno a to samé“. Ale najednou, nebude to víc než několik let, se s tosáním doslova roztrhl pytel. Připomíná mi to invazi bolševníku velkolepého, i když jeho kolébkou je spíše západní „the same“ než východní „tot samyj“. Tosání bují v mluveném i psaném jazyce jako vetřelec likvidující diverzitu vytlačováním ušlechtilejších, jemnější odstínění umožňujících výrazů: týž, stejný, shodný, podobný, obdobný, analogický, identický... Myslím si přitom, že pro roli jediného reprezentanta pojmu je právě on nejméně vhodný: užívá dvou slov, kde ostatním stačí jedno, a je navíc jaksi nesystémový: „velká voda“ a „ta velká voda“ jsou ve zcela jiném vztahu než „samá voda“ a „ta samá voda“.

„On nemohe,“ posmívá se otec synovi v Nerudově Týdnu v tichém domě. Někdy si na to vzpomenu, ještě než užiji v přednášce slovesa „moci“ v první osobě, a upadnu na chvíli do rozpaků: nechci se přece povyšovat nad své posluchače. Obvykle se však ihned dostaví vzpomínka na Ladislava Klímu, který ve Vteřině a věčnosti (Vředy na českém jazyce) kárá češtinu za přehnanou zálibu ve změkčování – dokonce i jméno Boha (Jezus – Ježíš) zohavila šišláním. Jde tu vlastně o kombinaci šišlání a žižlání a připadá mi jako polehčující okolnost pro češtinu, že nám dává (či přinejmenším dávala) možnost vyhnout se aspoň žužlání v první osobě singuláru významného slovesa „moci“. Rozlišení dvou možností zde po staletí obohacovalo jazyk a dávalo příležitost projevit úctu k vážnosti chvíle podobným způsobem jako ji projevujeme volbou obleku. Můžu poslechnout Růžu, ale mohu se kořit Bohu. Tolstého „nemohu mlčet“ by zažužláním ztratilo polovinu své naléhavosti a Rusalka žužlající „nemůžu zemřít, nemůžu žít“ je vskutku úděsná představa. Pro básníka snad není bez významu ani pomocný argument pro zachování ušlechtilejší formy časování: „mohu“ a „mohou“ nabízí daleko více důstojně znějících rýmů než „můžu a „můžou“. Naproti tomu příklon k jiným slovesům s nominativem na žu – mažu, vážu, řežu, mi jako argument nepřipadá: kdyby měl být důsledný, můzali bychom se radovat, že nyní budeme konečně můzat mluvit a psát logicky. A když čirá logika, tak proč ne rovnou můžat a také mažat, vážat a řežat?

V několika posledních letech, zdá se mi, žužlání vítězí na celé čáře, i tam, kde mi připadá, jako by se do opery začalo chodit ve svetrech. Nedělám si přehnané iluze – sotva zabráním tomu, aby naši potomci bez omezení tosali a žužlali i tam, kde to ještě aspoň část mých současníků nepovažuje za vhodné, a aby si ani neuvědomovali, že kdysi tomu bývalo jinak. Ale snad se i v této věci smím dovolat Solženicyna: nechť si zvítězí zlo, ale ne s mou účastí.

Jan Novotný

Čtěte také:

Václav Jamek: Freudův ryzí poklad aneb Čemu vůbec kdo rozumí?

A. J. Liehm: Devadesátníci

Obsah Listů 2/2011
Archiv Listů
Autoři Listů

Jan Novotný

Tosáme a žužláme

Čtěte také:

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu