Antonín Rašek

Případ WikiLeaks

Jaké důsledky bude mít zveřejnění tajných amerických dokumentů?

V nové strategické koncepci Severoatlantické aliance jsou jako nejvážnější bezpečnostní hrozby označeny raketové útoky, šíření jaderných zbraní, terorismus, pirátství a nově kybernetické útoky. Možná bychom mohli přidat neřízenou migraci, zvláště jako důsledek událostí v arabských zemích. Po útoku na estonskou elektronickou síť provedeném nejspíš Rusy a po osmnáctiminutovém ovládnutí světové internetové sítě pro změnu Číňany se tzv. kyberválka stala realitou.

Internet je skvělou vymožeností moderní doby, ale jako vše geniální má své slabiny. Zvláště dostanou-li se na veřejnost jména spolupracovníků rozvědek a záměry velení při vedení vojenských operací. Tady jde o životy a správci serverů by si toho měli být vědomi. Může jít v krajním případě i o jistou podobu občanské války s varující prognózou.

Před postupným zveřejňováním čtvrtmilionového souboru americké diplomatické pošty serverem WikiLeaks byly publikovány operativní dokumenty americké armády včetně těch z iráckého a afghánského bojiště. Nebylo to zrovna nejhezčí čtení, vážně to poškodilo pověst americké armády. To se týkalo zejména vyslýchání zajatců. Ale fakta se netýkala jen dění bezprostředně na válčišti. Dokumentovala i zbytečné zabíjení civilistů, dokonce z plezíru, nemluvě o staronové sběratelské vášni suvenýrů z války v podobě lidských ostatků.

Zveřejnění americké diplomatické korespondence se zprvu nevyhnulo bulvarizaci a skandalizaci: Putin je alfa-samec, Sarkozy nahý malý císař, Medvěděv politik pomalý a mdlý, Berlusconi neschopný, Hamíd Karzáí paranoidně posedlý konspirací, Mahmúd Ahmanidežád připomíná Hitlera, Angela Merkelová je teflonová, islandský prezident Grimsson nepředvídatelný.

Ale objevily se informace vážnější – že na území Nizozemí, Belgie, Německa, Turecka a pravděpodobně Itálie jsou americké jaderné zbraně; že Turecko, členská země NATO, nezabránilo pašování zbraní pro příslušníky al-Káida v Iráku; že Američané nutili Kanaďany přijmout vězně z Guantánama, vyčítali Izraelcům rozšiřování osad, identifikovali korupční politické kauzy od Ruska přes postsovětské republiky až do Afghánistánu. A že saúdský král Abdulláh žádal Američany zničit íránský jaderný program a v čínském vedení roste odpor vůči Kim Čong-ilovi i podpora sjednocení Koreje. Zároveň se proláklo, že Norové s Američany „zfixlovali“ nákup amerických stíhaček F-35 Joint Strike Fighter namísto švédských Jas-39 Gripen. A také že saúdskoarabské ropné zdroje jsou o 40 % nižší, než se oficiálně udává.

Vyšla najevo i tajná informace, že Číňané napadli americký server Google a dokumenty WikiLeaks blokují. Američany znepokojilo sestřelení družice Číňany; dokonce proti tomu protestovali: „USA si v souladu s Chartou OSN a mezinárodním právem vyhrazují právo bránit a ochránit své kosmické systémy širokým spektrem možností od diplomatických po vojenské.“ Brzy poté Pentagon provedl zkoušku podobnou – sestřelil vlastní vadnou špionážní družici. Čína jako odpověď sestřelila střelou SC-19 raketu CSS-X-11 ve výšce 240 km.

V centru pozornosti Rusko

Pro vojáky byla jistě zajímavá informace o aliančním hodnocení ruské armády na základě analýzy dvou velkých vojenských cvičeních Ladoga a Zapad v roce 2009. Analytici došli k závěru, že současná ruská armáda je připravena řešit na evropském válčišti jen lokální konflikty malého a středního rozsahu jako byla např. rusko-gruzínská válka. Tzn. že by nebyla nejen schopna reagovat na konflikt velkého rozsahu, ale ani vést dvě lokální války. Příčinou je zejména zastaralá výzbroj a nedostatečná koordinace jednotlivých druhů vojsk, zvláště s letectvem.

Bylo tomu tak i proto, že ruský vojenský rozpočet ve výši 50 miliard USD činí sotva dvacetinu vojenských rozpočtů členských zemí Aliance, zvláště USA.

Ruské ministerstvo obrany brzo poté zareagovalo a podle agentur RIA Novosti a serveru Lenta uvedlo, že vydá do roku 2020 celkem 650 miliard USD za 600 nových bojových letadel, tisíc vojenských vrtulníků a sto lodí a ponorek i antiraket. Ve výzbroji se podle prvního náměstka ministra obrany Vladimira Popovkina objeví osm nových jaderných ponorek vybavených střelami Bulava. Balistické střely Bulava, které měly problémy při zkouškách (ze 14 bylo 7 neúspěšných), budou do výzbroje ponorek zařazeny ještě letos.

Plánuje se výroba dalších jaderných ponorek 995 Borej. První je Jurij Dolgorukij, ve výzbroji jsou zatím dvě. Do výzbroje se zařadí i deset ponorek 636 Varšavanka poháněných dieselelektrickými motory. Tu už zařadila do výzbroje Čína. Zakoupeno bude mj. 35 korvet a 15 fregat. U korvet má jít o typ 22350 třídy Admirál Gorškov o výtlaku 4500 tun s dělem ráže 150 mm a řízenými střelami a o menší raketové fregaty 11356 o výtlaku 3620 tun. Plánuje se i nákup výsadkových lodí projektu 117111.

Nákupům bojových letadel mají dominovat stroje Suchojovy kanceláře odvozené z úspěšného typu Su-27. Má jít o Su-27SM, které mají nejen výkonnější motory umožňující nést až 8000 kilogramů výzbroje a lepší radiolokátor, ale také delší dolet a zařízení pro tankování za letu. Dále budou zařazeny do výzbroje odvozené obratnější Su-35S s kachními plochami. Zakoupí se i dvoumístné útočné Su-30M2, umožňující používat nejmodernější výzbroj, i další odvozená varianta Su-27, taktický bombardér Su-34 schopný letu v přízemních výškách. Pro výcvik se nakoupí stroje Jak 130.

Část prostředků půjde na vyvíjený bojový letoun páté generace Suchoj T-50 PAK FA, který má být vybaven technologií Stealth a o který má zájem i Indie. Má být odpovědí na americké stroje F-22 Raptor. Do roku 2013 by mělo být dodáno prvních 10 zkušebních strojů a od roku 2016 by měla být zahájena dodávka prvních šedesáti strojů PAK, ten vzlétl loni v lednu. Má mít také vektorovatelnou výstupní trysku. Zatím není jasné, jaký lehký stíhací letoun páté generace bude vybrán, zda MiGů či také Suchoje. Mezi tisícovkou vrtulníků budou především nové bitevní vrtulníky Mil Mi-28, které mají nahradit letité stroje Mi-24 a Mi-35, známé i z výzbroje české armády. Jde o menší stroj připomínající AH-64 Apache a podobně jako verze Longbow Apache má být schopen operovat i v noci a v extrémně malých výškách. Je také lépe pancéřován. Kabina má pancéřová skla i z boku. Kupodivu se má nakoupit i více než deset kusů konkurenčního revolučního Kamovu Ka-52 Aligátor. Nakoupí se i nové těžké transportní stroje Mil Mi-26. Posílena má být i protiraketová obrana. Kromě už zařazovaného systému S-400, který nahrazuje úspěšný S-300, by mělo být do roku 2020 také zakoupeno deset jednotek nového systému S-500. Systém S-400 už chrání Moskvu.

Nejde již ale ani tak o obranu vlastního území, ale zřejmě o záměr opět se zařadit mezi supervelmoci, jakými jsou Spojené státy a jakou se stává i Čína, protože proti bezpečnostním hrozbám, zvláště z muslimského jihu, by armáda měla být připravována především na asymetrické války lokálního rozsahu. A pokud jde o Sibiř, jíž by se ruská vláda měla především věnovat, žije tam jen deset milionů lidí, tedy stejně jako v České republice, navíc starších s většinou žen a její rozsáhlé prostory jsou stále více cílem čínské migrace.

Nezapomnělo se ani na nás

Nejvážnější je prozrazená informace o objektech, které by se mohly stát cílem teroristických útoků. To se může stát návodem. Pozoruhodná byla informace o tom, že Američané slíbili předat Rusům údaje o raketách Trident pro Brity jako podmínku za ruský souhlas s uzavřením smlouvy START. Británie to odmítla. USA předaly Rusům jen výrobní čísla těchto raket. To nesvědčilo o exkluzivitě americko-britských vztahů.

Z dalších dokumentů se prozradilo, že Američané odposlouchávali i soukromé telefonické rozhovory generálního tajemníka Aliance Rasmussena. Hillary Clintonová dokonce nařídila sledovat generálního tajemníka OSN Pan Ki-muna a jeho spolupracovníky a zjišťovat jejich DNA, skeny duhovek, biometrické údaje, čísla kreditních karet a hesla. Hledáme-li motivaci jejího činu, nenajdeme nic vážnějšího, než je podezřívavost; to dosud bylo charakteristickým rysem především totalitních režimů. USA mají strach, že lidé z OSN podporují teroristické organizace jako např. Hizballáh a Hamas.

Existuje i 1271 depeší posílaných z Prahy, a to od listopadu roku 2001, tj. krátce po teroristickém útoku 11. září, a znovu pravidelně od prosince roku 2004. – První se týkala nejdůležitějšího: selhání české vlády při zajišťování dislokace radiolokátoru americké protiraketové obrany, když nedokázala tento strategický rozhodovací proces zvládnout a přesvědčit o tom veřejnost, dokonce svěřila jeho publicitu soukromé společnosti.

Potvrdila se i informace, mnohokrát popíraná, že Američané stáhnou umístění radiolokátoru za ruskou podporu USA proti Íránu. Ruský ministr zahraničí Lavrov ale pro řešení něco za něco nebyl. Poláci byli údajně v této souvislosti zklamáni, že od Američanů dostali nefunkční baterii raket Patriot.

O Češích je i v jiné korespondenci, např. z Francie, z níž jsme se dozvěděli, proč nás Francouzi nechtěli pozvat na 65. výročí vylodění v Normandii. Spojené státy se zajímaly ve Vídni také o obchod Omnipolu se Sýrií, především kdo jej financoval, protože to byla údajně rakouská Bank Austria Creditanstalt; kontrakt schválený českými orgány se týkal záchranných raket motorků, tzv. pyropatron pro katapultáž pilotů letounů L-39.

Dozvěděli jsme se také, že česká vláda, dostatečně americkým velvyslanectvím neinformovaná, v roce 2005 nevědomky zmařila americký tajný nákup 23 ruských raket Ch-31 za 218 milionů korun od Běloruska tím, že českému překupníkovi k tomu nedala povolení jako výraz averze vůči prezidentovi Lukašenkovi; povolení nebylo vydáno ani po urgenci amerického velvyslance.

V jedné z dalších depeší vyšlo najevo, že čeští a britští diplomaté chtěli izolovat odpůrce Američany navrhovaného zpřísnění sankcí v EU (Švédsko, Španělsko, Portugalsko, Rakousko) proti jadernému programu Íránu.

Ohlasy

Reakce by vydaly na knihu. Zmiňme nejdříve dvě krajní: italský ministr zahraničí Franco Frattini prohlásil, že jde o diplomatické 11. září; ředitel našeho Ústavu mezinárodních vztahů Petr Drulák hovořil o „politické pornografii“. Mezi tím jsou tisíce jiných a nejhorší je, že legitimních. Pravda je jako častokrát někde uprostřed. Rozhodně ale kauza poškodila nejen americkou, ale i světovou diplomacii. Ukázala taky, že nepomůže budovat oddělené internetové sítě, zvláště má-li do nich vstup dva a půl až čtyři miliony uživatelů, jako v případě sítě americké, jakkoli prověřených na stupeň tajné.

Objevily se i tragikomické výzvy Obamovi. Např. poradce kanadského premiéra, profesor Calgarské univerzity Tom Flanagan v televizi CBC řekl: „Assange by měl být opravdu zavražděn. Obama by to měl objednat nebo možná vyslat bezpilotní letadlo. Nic dobrého z toho nevzešlo.“ Na námitku moderátora o drsnosti jeho soudu přiznal, že se cítil strašně, a postavil se zejména proti zveřejnění výzvy saúdskoarabského krále, aby Američané bombardovali Írán, protože by to mohlo zkomplikovat mezinárodní vztahy a vést i k válkám.

Také republikánská politička Sarah Palinová na facebooku Assangeho označila za protiamerického agenta s krví na rukou. Její reakce, stejně tak ministra obrany Roberta Gatese, jen zhoršily situaci. Na začátku prosince 2010 pobýval Assange ve Velké Británii a měl se odpovídat za mravnostní trestný čin ve Švédsku. Ani tento krok americké prestiži příliš neprospěl. Assange se ve Švédsku sice choval z mravního hlediska nezodpovědně, důvod jeho zatčení byl ale pro většinu komentátorů zcela jiný. Agentura Reuters napsala, že současnému celosvětovému veřejnému nepříteli číslo jedna, zakladateli a šéfu serveru WikiLeaks Julianu Assangeovi, hrozí vydání do USA a soud pro špionáž.

Assange se 7. 12. 2010 vzdal britským úřadům a byla na něho okamžitě uvalena vazba; přitom se dostal do rukou justice pro zdánlivě zcela banální záležitost: prasklý prezervativ. Za mřížemi se ale neocitl kvůli nadměrným sexuálním choutkám, jak mu předhazují švédští vyšetřovatelé. Brzo byl proto z vězení propuštěn, ale musel pobývat v zemi. Podle rozsudku soudu, proti kterému se Assange odvolal, má být do Švédska vydán.

Zveřejněním depeší, v nichž se američtí diplomaté o politicích řady zemí vyjadřovali se značným despektem, vyvolal ve světě bezprecedentní poprask a údajně přímo rozzuřil hned několik významných spojenců USA. Americké ministerstvo spravedlnosti zkoumalo, zda Assangeho může postavit před soud na základě zákona o špionáži z roku 1917. Joe Lieberman, nezávislý senátor, který často hlasuje s republikány, na WikiLeaks zaútočil nejrazantněji. Chtěl nechat i přezkoumat, zda zákon neporušila také média včetně deníku The New York Times, blízkého demokratům, za to, že úryvky z inkriminovaných diplomatických depeší publikovala. „Jsem přesvědčen, že WikiLeaks se prohřešil proti zákonu o špionáži, jak je to ale s médii, jako jsou Timesy, která informace zveřejnila?“ citoval jeho slova newyorský list. „Podle mě se The New York Times dopustil minimálně aktu občanské nepřístojnosti a ministerstvo spravedlnosti by mělo přezkoumat, zda se nejedná o zločin.“ Lieberman zároveň připustil, že „jde o velmi citlivou záležitost týkající se Prvního dodatku americké ústavy“ a tedy práva na svobodu projevu.

Jiného názoru byli někteří radikální republikáni, kteří dlouhodobě kritizují liberální tendence v USA i jinde ve světě. Již zmíněná vůdčí osobnost ultrakonzervativního hnutí Tea Party a bývalá aljašská guvernérka Palinová, jež se chce v roce 2012 ucházet o prezidentskou nominaci za Republikánskou stranu, prohlásila, že na Assangeho by měl být uspořádán hon, „jako by byl předákem Tálibánu“. Někdejší arkansaský guvernér za republikány Mike Huckabee se zase domníval, že šéf WikiLeaks by měl být „za to, co napáchal“ popraven.

Prozrazení informací z amerických diplomatických depeší byla věnována taková pozornost proto, že vina je připisována i Obamovi. Viz např. Ctibor Jappel v MF Dnes: „... americká diplomacie se nedrží zásad, které sama vytyčila. A nedrží se jich ani pod prezidentem Obamou, který vyhlásil, že obnoví dobrý obraz USA ve světě... to teď bude značně těžší.“

Co bude dál

Ani osobní omluva americké ministryně zahraničí Hillary Clintonové představitelům velkých zemí důsledky kauzy WikiLeaks nenapravila. Americká diplomacie v mnohém ztratila důvěryhodnost, těžko se Američanům budou ostatní se svými informacemi svěřovat. Nespokojeni byli zvláště britští politici, kteří se domnívali, že jsou pro podporu obou Američany zahájených válek jejich exkluzívními partnery. Dokumenty prokázaly, že nejsou.

Organizátor úniku amerických diplomatických dokumentů Julian Assange požadoval, aby kvůli tomu Hillary Clintonová rezignovala. Ta zdánlivě mimo souvislost při návštěvě Bahrajnu prohlásila, že politická funkce, kterou zastává, je její poslední. Nejspíš v souvislosti se sledováním politiků v OSN.

Viněn je i Barack Obama, přestože se snažil vztahy s OSN zlepšit. Spíše komicky zapůsobilo, když jeho administrativa zakázala svým úředníkům dokumenty uveřejňované WikiLeaks číst. Média to přirovnala k chování rančera, který zavírá pořádně dveře stáje teprve poté, kdy se mu koně do posledního utekli. Úřad pro řízení a rozpočet to zdůvodnil tím, že dokumenty jsou stále tajné.

Možná však, že to vše byl jen začátek. Bylo uspokojeno senzacechtivé mediální publikum a uveřejňování ztratilo do jisté míry na intenzitě kvůli vyšetřování hlavního aktéra a především pro vážnější události v arabském světě.

Bude-li publikování systematičtěji pokračovat, nastane čas na hlubší zkoumání dokumentů, do jaké míry odrážejí skutečnou situaci, včetně zpráv posílaných z velvyslanectví v Praze. Důkladnější analýzu umožňuje to, že dokumenty jsou zveřejňovány v tematických souborech. Protože jde o tak velké množství, dá se zároveň předpokládat, že v nich budou dávno známá fakta i struska, hlušina, informace blížící se hodnotou nule. Pokud vůbec WikiLeaks bude moci ve zveřejňování pokračovat, např. bude-li na to mít peníze a neztratí-li odvahu.

Mnohem důležitější jsou diskuse, které se na základě této kauzy rozvinuly, např. o tom, zda je zveřejnění podobných informací – které „nejsou na prvních stránkách novin“, jak poznamenal jeden z diskutujících – z hlediska demokracie pozitivní, nebo zda ji to naopak zpochybňuje. Z jistého hlediska jde o manipulaci s informacemi, protože byly adresovány konkrétnímu subjektu. Vyplývá z toho zároveň povinnost přesně určovat, co má být zveřejňováno a co utajováno, a v druhé případě zajistit skutečné utajení takto označených dokumentů.

Ministr obrany Robert Gates zhodnotil možný negativní dopad na vzájemné vztahy následovně: „Faktem je, že vlády jednají s USA, protože je v to jejich nejlepším zájmu. Ne proto, že nás mají rády, ne proto, že nám důvěřují nebo věří, že umíme udržet tajemství. Některé s námi jednají proto, že se nás bojí, jiné, že si nás váží, a většina, že nás potřebují. Stále jsme nepostradatelnou zemí.“

Je to drsné, ale odpovídá to současné globální reálpolitice. Oběťmi tak mohou zůstat hlavní aktér Julian Assange, kterému hrozí soud za údajné znásilnění a vydání do USA, a americký voják Bradley Mannig, který dokumenty dal k dispozici a hrozí mu za to doživotní vězení a možná v krajním případě i trest smrti jako Assangeovi. A tak spíše než uspokojení z aktivizace občanské společnosti a příspěvku k rozvoji demokracie zůstane pocit ambivalence a hořkosti.

Antonín Rašek (1933) je sociolog.