Jste zde: Listy > Archiv > 2011 > Číslo 2 > Václav Jamek: Homo flexibilis (člověk shrbený) aneb Jak to překazit
Politická bezradnost dnešní levice, alespoň v Evropě, neplyne moná ani tak z toho, jak obtíné je zformulovat nosný alternativní program, jako z malého odhodlání, ze všestranně sdílené neochoty rvát se, dát se opravdu do boje... toti do práce. Správně tušíme, e ta by byla těká a ze všeho nejvíc by vyadovala vytrvalost. Jak říká můj bratr dělník, lidé reptají, ale před činem se leknou, moná i proto, e chybějí důvěryhodní a spolehliví vůdčí duchové z jejich středu, kteří by nespokojenosti dali tvar, směr a postupné cíle. Na druhé straně máme odborové předáky, kteří nevědí, k jak velké sociální akci lze vůbec vyzvat, aby potom nestáli na náměstích sami a neudělali tak víc škody ne uitku. Lid práce a jeho tradiční představitelé ijí tedy v jistém stupni vzájemného odcizení, nevědí, co mohou jedni od druhých očekávat. Pappenheimští se vlastně navzájem znají a příliš dobře, a s naprostou jistotou vědí jen to, e spolehnutí není v naší zemi na nikoho. Zkazila se nám u i upřímnost: stala se výsadou lidské odrůdy známé jako Nestyda z Čech (Bohemus Impudicus), která si za svými barikádami z peněz myslí, e si můe dovolit všechno a nic se jí nemůe stát. Třeba (namátkou ze včerejších novin) jistý Škárka, poslanec a podle všeho tvor nadmíru odpudivý, kdy mu soud musel nařídit, aby se po Praze pohyboval toliko ve svém osobním vozidle, zcela oddělen od všeho obyvatelstva, protoe jeho přítomnost v tramvaji či nedejboe na chodníku by vyvolávala pohoršení, jím by tuze utrpělo veřejné zdraví i veřejný pořádek. Tak zrovna tenhle si pustí pusu na špacír, rozmázne, co můe, neobává se ničeho, hotový stegosaurus v porculánu. Ale bát by se měl: nikoli snad nás, páchnoucích a hrbících se (flexibilních) niších obratlovců, mohl by však být stien obdobnou zničující upřímností některého ze svých zlatem opancéřovaných soudruhů.
Zajímavé je, e tento nepříliš vyspělý druh predátora se v nejistotě vedle hrubého násilí, jako jsou nájemné vrady, pokouší také o velmi primitivní mimikry, například prohlásí své předchozí nezáludně vychloubačné výlevy za mystifikaci. Pozornosti naší policie sice uniká všechno, zato paleontologům určitě neuniklo, e v posledních týdnech se to stalo hned třikrát.
Toť naše mystifikující pravice. Kdoví, co se z ní ještě vyklube. Napjatě očekáváme.
Podtreno a sečteno, za víc ne dvacet let se u nás nepodařilo obnovit civilizovanou společnost; není divu, kdy podle předpokládaných obnovitelů (přesněji majetkových restitutorů) ádná společnost ani neexistuje, natopak civilizace (ta je příliš vysoko nad jejich rozlišovacím prahem, nastaveným přízemněji k hladině kapitál–nemovitost). Poslední zbytky u tak chatrné společenské smlouvy berou za své právě v těchto dnech. Jene jak by řekl ten, kdo ještě nezapomněl úplně všechno z Marxe, bití ještě nejsou dost biti, pořád toho mohou ještě ztratit daleko víc ne jen vlastní okovy. Někteří – proroci naruby – slyší zpětně růst i trávu, která u desítky let neroste, ale dokud máme dost jídla v lednici, blíící se pohroma nás nezajímá, přestoe u pohltila obývák a knihovnu. Jediné poučení z dějin – říkal prý Hegel – je to, e se z nich poučit neumíme; jako fraška se všechno opakuje tolikrát, a je z toho naprostý paskvil. Kolikrát jsme u doplatili na to, e člověk se nikdy neodhodlá k činu, dokud by odpomoc byla snadná. Kdepak! To by přece bylo příliš snadné. Není nad to reagovat, a kdy je pozdě, a my musíme udělat nemoné... nebo taky nemusíme, a je po nás. Zatím ať si nás vrchní poumpný mlátí po hlavě svým pfynančním naběrákem, nic se neděje, my máme mísu a na míse maso. Naši monarchisté se mohou radovat: dynastie Ubuovců usedla na volný český trůn.
Tak či onak, nic lepšího zatím asi nezbývá ne se zamýšlet nad tím, jak odlišně by se dal svět uspořádat; a doufat přitom, e ten okamik těsně předtím, ne je na všechno s konečnou platností pozdě, dokáeme rozpoznat. Vlastně si myslím, e česká levice by se neměla programově vyměřovat vůči kašpárkovské vládě, kterou si český národ, celosvětově známý svou zálibou v mystifikacích, dobrovolně a řádně zvolil. Nic pořádného by z toho nevzešlo, paskřivost stávající politiky by se do představ o nápravě zase jen paskřivě otiskla. Člověk roste s velikostí protivníka, nešťastná česká pravice nestojí ani za to, aby se s ní jako s protivníkem jednalo... tedy, kdyby tak nezacláněla. Koncepce by měla být vystavěna v jasných, rovných, všeobecných, všelidských souřadnicích. Levice musí pochopit samu sebe jako civilizační úkol – protoe pravice v této úloze selhala a nikdo jiný není k dispozici. Z velmi pádných důvodů jsem přesvědčen o tom, e politická levice, jakkoli si stále sama sebou nejistá, drí ve svých rukou nejen osud sociálních práv, ale přetrvání demokracie jako nenahraditelné civilizační hodnoty. To by si měla uvědomit a na tom by měla stavět. Myslím tím skutečnou demokracii, tedy způsob vlády, díky němu můe mít kadý jedinec skutečný vliv na ivot celku, ne tedy ono chrastítko pro zombie, které z ní udělala pravice, kdy změnila politiku v prázdnou iluzi a vyvedla skutečnou moc mimo dosah občana, mimo jakoukoli veřejnou kontrolu, a tedy mimo jakoukoli společenskou smlouvu, která by se ještě dala nazvat smlouvou, a nikoli diktátem. Ve hře je dnes, a to na velmi dlouhou dobu, nejen společenské uspořádání světa, ale dokonce status člověka jako druhu: Homo erectus et sapiens, člověk vzpřímený a myslící, má projít přeměnou, v jejím důsledku se z něho stane homo flexibilis, co v překladu odpovědném, do češtiny jadrné a upřímné provedeném, nedává nic jiného ne člověk shrbený.
Nic takového se nesmí stát.
Konzervativní vůle demokratické levice – tj. zachování zcela nedávno (teprve v polovině 20. století!) získaných sociálních práv – není jen plně oprávněná: kritický, negativní pohled na současný převládající politický kurs světa je dokonce nejprve potřeba ještě rozšířit a prohloubit, formulovat nejprve, co přesně se nesmí stát, co nelze dopustit, co není přijatelné, má-li člověk zůstat člověkem ve smyslu civilizačním (ve své uspořádané, společně utvářené jednotě) a ve smyslu mravním, který je jedinou zárukou a základním projevem lidské svobody. Poznáme-li, co se stát nesmí, nejspíš se postupně dobereme i toho, co se pro to musí udělat.
ádná ratingová agentura v celém vesmíru nemá právo předepisovat lidstvu, čím má být, jak má vypadat jeho svoboda a na čem v jeho ivotě záleí. Je čas dát to jasně a zřetelně najevo.
Marián Hatala: Elita a elita
Tomáš Tichák: Pírko
Ondřej Vaculík:
Člověk jménem Rour
Dušan Havlíček:
Jaro na krku. Můj rok 1968 s Alexandrem Dubčekem
Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát
Anna Militzová:
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse
Jurij Andruchovyč:
Rekreace aneb Slavnosti Vzkříeného Ducha
Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze enevy
Jiří Weil:
trasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?
Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.
Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!
Mapa webu - přehled článků a struktury webu.
Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.
Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu
Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.