Václav Jamek

Homo flexibilis (člověk shrbený) aneb Jak to překazit

(Levice jako civilizační úkol I)

Politická bezradnost dnešní levice, alespoň v Evropě, neplyne možná ani tak z toho, jak obtížné je zformulovat nosný alternativní program, jako z malého odhodlání, ze všestranně sdílené neochoty rvát se, dát se opravdu do boje... totiž do práce. Správně tušíme, že ta by byla těžká a ze všeho nejvíc by vyžadovala vytrvalost. Jak říká můj bratr dělník, lidé reptají, ale před činem se leknou, možná i proto, že chybějí důvěryhodní a spolehliví vůdčí duchové z jejich středu, kteří by nespokojenosti dali tvar, směr a postupné cíle. Na druhé straně máme odborové předáky, kteří nevědí, k jak velké sociální akci lze vůbec vyzvat, aby potom nestáli na náměstích sami a neudělali tak víc škody než užitku. Lid práce a jeho tradiční představitelé žijí tedy v jistém stupni vzájemného odcizení, nevědí, co mohou jedni od druhých očekávat. Pappenheimští se vlastně navzájem znají až příliš dobře, a s naprostou jistotou vědí jen to, že spolehnutí není v naší zemi na nikoho. Zkazila se nám už i upřímnost: stala se výsadou lidské odrůdy známé jako Nestyda z Čech (Bohemus Impudicus), která si za svými barikádami z peněz myslí, že si může dovolit všechno a nic se jí nemůže stát. Třeba (namátkou ze včerejších novin) jistý Škárka, poslanec a podle všeho tvor nadmíru odpudivý, když mu soud musel nařídit, aby se po Praze pohyboval toliko ve svém osobním vozidle, zcela oddělen od všeho obyvatelstva, protože jeho přítomnost v tramvaji či nedejbože na chodníku by vyvolávala pohoršení, jímž by tuze utrpělo veřejné zdraví i veřejný pořádek. Tak zrovna tenhle si pustí pusu na špacír, rozmázne, co může, neobává se ničeho, hotový stegosaurus v porculánu. Ale bát by se měl: nikoli snad nás, páchnoucích a hrbících se („flexibilních“) nižších obratlovců, mohl by však být stižen obdobnou zničující upřímností některého ze svých zlatem opancéřovaných soudruhů.

Zajímavé je, že tento nepříliš vyspělý druh predátora se v nejistotě vedle hrubého násilí, jako jsou nájemné vraždy, pokouší také o velmi primitivní mimikry, například prohlásí své předchozí nezáludně vychloubačné výlevy za mystifikaci. Pozornosti naší policie sice uniká všechno, zato paleontologům určitě neuniklo, že v posledních týdnech se to stalo hned třikrát.

Toť naše mystifikující pravice. Kdoví, co se z ní ještě vyklube. Napjatě očekáváme.

Podtrženo a sečteno, za víc než dvacet let se u nás nepodařilo obnovit civilizovanou společnost; není divu, když podle předpokládaných „obnovitelů“ (přesněji majetkových restitutorů) žádná společnost ani neexistuje, natožpak civilizace (ta je příliš vysoko nad jejich rozlišovacím prahem, nastaveným přízemněji k hladině „kapitál–nemovitost“). Poslední zbytky už tak chatrné společenské smlouvy berou za své právě v těchto dnech. Jenže jak by řekl ten, kdo ještě nezapomněl úplně všechno z Marxe, bití ještě nejsou dost biti, pořád toho mohou ještě ztratit daleko víc než jen „vlastní okovy“. Někteří – proroci naruby – slyší zpětně růst i trávu, která už desítky let neroste, ale dokud máme dost jídla v lednici, blížící se pohroma nás nezajímá, přestože už pohltila obývák a knihovnu. Jediné poučení z dějin – říkal prý Hegel – je to, že se z nich poučit neumíme; jako fraška se všechno opakuje tolikrát, až je z toho naprostý paskvil. Kolikrát jsme už doplatili na to, že člověk se nikdy neodhodlá k činu, dokud by odpomoc byla snadná. Kdepak! To by přece bylo příliš snadné. Není nad to reagovat, až když je pozdě, a my musíme udělat nemožné... nebo taky nemusíme, a je po nás. Zatím ať si nás vrchní požumpný mlátí po hlavě svým pfynančním naběrákem, nic se neděje, my máme mísu a na míse maso. Naši monarchisté se mohou radovat: dynastie Ubuovců usedla na volný český trůn.

Tak či onak, nic lepšího zatím asi nezbývá než se zamýšlet nad tím, jak odlišně by se dal svět uspořádat; a doufat přitom, že ten okamžik těsně předtím, než je na všechno s konečnou platností pozdě, dokážeme rozpoznat. Vlastně si myslím, že česká levice by se neměla programově vyměřovat vůči kašpárkovské vládě, kterou si český národ, celosvětově známý svou zálibou v mystifikacích, dobrovolně a řádně zvolil. Nic pořádného by z toho nevzešlo, paskřivost stávající politiky by se do představ o nápravě zase jen paskřivě otiskla. Člověk roste s velikostí protivníka, nešťastná česká pravice nestojí ani za to, aby se s ní jako s protivníkem jednalo... tedy, kdyby tak nezacláněla. Koncepce by měla být vystavěna v jasných, rovných, všeobecných, všelidských souřadnicích. Levice musí pochopit samu sebe jako civilizační úkol – protože pravice v této úloze selhala a nikdo jiný není k dispozici. Z velmi pádných důvodů jsem přesvědčen o tom, že politická levice, jakkoli si stále sama sebou nejistá, drží ve svých rukou nejen osud sociálních práv, ale přetrvání demokracie jako nenahraditelné civilizační hodnoty. To by si měla uvědomit a na tom by měla stavět. Myslím tím skutečnou demokracii, tedy způsob vlády, díky němuž může mít každý jedinec skutečný vliv na život celku, ne tedy ono chrastítko pro zombie, které z ní udělala pravice, když změnila politiku v prázdnou iluzi a vyvedla skutečnou moc mimo dosah občana, mimo jakoukoli veřejnou kontrolu, a tedy mimo jakoukoli společenskou smlouvu, která by se ještě dala nazvat smlouvou, a nikoli diktátem. Ve hře je dnes, a to na velmi dlouhou dobu, nejen společenské uspořádání světa, ale dokonce status člověka jako druhu: Homo erectus et sapiens, člověk vzpřímený a myslící, má projít přeměnou, v jejímž důsledku se z něho stane homo flexibilis, což v překladu odpovědném, do češtiny jadrné a upřímné provedeném, nedává nic jiného než „člověk shrbený“.

Nic takového se nesmí stát.

Konzervativní vůle demokratické levice – tj. zachování zcela nedávno (teprve v polovině 20. století!) získaných sociálních práv – není jen plně oprávněná: kritický, negativní pohled na současný převládající politický kurs světa je dokonce nejprve potřeba ještě rozšířit a prohloubit, formulovat nejprve, co přesně se nesmí stát, co nelze dopustit, co není přijatelné, má-li člověk zůstat člověkem ve smyslu civilizačním (ve své uspořádané, společně utvářené jednotě) a ve smyslu mravním, který je jedinou zárukou a základním projevem lidské svobody. Poznáme-li, co se stát nesmí, nejspíš se postupně dobereme i toho, co se pro to musí udělat.

Žádná ratingová agentura v celém vesmíru nemá právo předepisovat lidstvu, čím má být, jak má vypadat jeho svoboda a na čem v jeho životě záleží. Je čas dát to jasně a zřetelně najevo.

Václav Jamek

Čtěte také:

Marián Hatala: Elita a „elita“

Tomáš Tichák: Pírko

Obsah Listů 2/2011
Archiv Listů
Autoři Listů

Václav Jamek

Homo flexibilis (člověk shrbený) aneb Jak to překazit

(Levice jako civilizační úkol I)

Čtěte také:

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu