Filip Žáček

Legislativní proces bez zábran

Činnost české vlády a její reformy jsou pro odbornou i širokou veřejnost exkursem do tajů legislativního procesu. Málokdo se totiž v tak krátkém období v souvislosti se zásadními změnami setkal s pojmy, jako je „stav legislativní nouze“, „stav nebezpečí“ nebo „vyslovení souhlasu s návrhem zákona již v prvém čtení“. Pravda, výjimečná situace si žádá výjimečné řešení, ale v případě aplikace těchto – krajních – institutů se zástupci současné vlády při prosazování svých priorit museli velmi snažit, aby výjimečnost situace napasovali na zákonem předpokládané události. To, že některé z kroků, kdy vláda vyloučila širší konsensus a rozsáhlejší diskusi, skončily až u Ústavního soudu ČR, jen potvrzuje, že s využíváním krajních institutů legislativního procesu se ne všichni ztotožňují.

Snaha obejít opozici a vyloučit ji z možnosti do textu zákona zásadně zasáhnout je sice politováníhodná, ale v parlamentních demokraciích – bohužel – mnohdy běžná. Nelze tento přístup neodsoudit, ale pouze morálně. Co lze však akceptovat jen s těžkým srdcem, je snaha vyšachovat z možnosti k návrhu zákona se kvalifikovaně vyjádřit odborníky – notabene návrhu, který rozsahem můžeme označovat za reformu.

Té smutné skutečnosti, která vyděsila odborníky, především právní, jsme mohli být svědky v souvislosti se zákonem o Úřadu práce ČR. Jde o jeden z mnoha případů, kdy je návrh zákona tlačen silou počtu koaličních hlasů v Poslanecké sněmovně, ačkoli nesouhlas s ním projevili hejtmani, Senát i prezident. Achillovou patou však není jen věcná spornost návrhu, neexistence konsensu stran, nesystémovost a bezesporu vysoká finanční náročnost uvažované reformy, ale především způsob, jakým návrh podstupuje legislativní proces. Proces, který by měl být zárukou, že právě takové zákony zadrží. Co se však stalo, že se až do Poslanecké sněmovny dostal návrh obsahující řadu právních, technických a jazykových chyb? Jen tato komora řešila u návrhu více než čtyři desítky takových nedostatků. Jak to, že chyběl jen jeden podpis na reformě, o které vlastně nikdo, ani sami zákonodárci, pořádně neví, jak proběhne a jaký bude mít skutečný dopad na státní rozpočet? V tomto případě se podařilo katastrofě zabránit opravdu na poslední chvíli a pevně věřím, že další veto – první bylo to senátorské – již koaliční poslanci zaslepeně přehlasovávat nebudou a blaho státu pro ně bude výš než usnesení poslaneckého klubu. Stěžejní otázkou však zůstává, jak se to mohlo stát. Jsou naše zákony, upravující legislativní proces, tak nedokonalé, nebo jsou jen využívány až po své mantinely?

Vše začalo poměrně nevinně a očekávalo se, že připomínky, zaslané do připomínkového řízení, udělají svoje a vládní návrh zákona připravovaný Ministerstvem práce a sociálních věcí by mohl být výsledkem konsensu. Situace se však otočila: ještě než se materiál dostal do Legislativní rady vlády, byl jeho text víceméně překlopen do poslaneckého návrhu zákona, se kterým přišli zástupci vládní koalice. Již tento krok vzbuzuje nemálo otazníků. Proč vláda obchází vlastně sama sebe? Záměr, aby zákon předložila vláda, vymizel, připomínky krajů a dalších subjektů zůstaly nevypořádány a nastal koloběh, který nikdo nečekal: koalice začala dělat vše pro to, aby k 1. dubnu 2011 již měla reformovanou strukturu úřadů práce. Ve Sněmovně si předkladatelé s kolegy nebrali servítky a dokonce navrhovali, aby byl s návrhem zákona vysloven souhlas již v prvém čtení. Po převálcování opozice ve Sněmovně zákon přišel do Senátu, kde však narazil, senátoři jej zamítli a vrátili do dolní komory. Ta je však hravě přehlasovala. Podruhé se návrh šitý horkou jehlou zadrhl u prezidenta, který se jej rozhodl vetovat; úřady práce opět leží ve Sněmovně a čekají, jak se k nim poslanci postaví.

Zákon o Úřadu práce ČR by se v případě schválení mohl stát hrůzným precedentem, jak vyloučit z legislativního procesu odborníky a co nejvíce omezit opozici a parlamentní diskusi. Je teď jen na poslancích, zda dají zelenou přístupu, který sice není v rozporu se zákonem, ale hrubě nedbá tradic. Vždyť i institut návrhu na vyslovení souhlasu s návrhem v prvém čtení má v důvodové zprávě uloženu naprosto jinou úlohu než tu, kterou mu v souvislosti s úřady práce předkladatelé přisoudili.

Je tedy více než evidentní, že je jen na jednotlivci, kdy své jednání v legislativním procesu ještě vnímá jako přípustné, a kdy si uvědomí, že je už za morálně přípustnou hranicí. Zákon možná lze ohýbat, ale pouze do určité míry. Naštěstí zde jako alarmující upozornění působí veto Senátu a prezidenta; mělo by poslancům poskytnout návod, jak se v závěru anabáze zachovat. Není rozumné, aby Česká republika v tak citlivé otázce, jako je nezaměstnanost a boj s ní, byla nakonec zahnána do situace, kdy bude čekat na posouzení jednotlivců – ústavních soudců –, jakými nástroji bude moci s těmito nešvary současnosti bojovat.

Filip Žáček (1987) je asistentem senátora, studuje práva.

Čtěte také:

Pavel Šaradín: Český rok 2010. Rok Martina Bartáka

Václav Žák: Ve slepé uličce antikomunismu

Obsah Listů 2/2011
Archiv Listů
Autoři Listů

Filip Žáček

Legislativní proces bez zábran

Čtěte také:

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu