Oslava v Senátu

Ke čtyřicátému výročí Listů promluvili 9. 3. ve Frýdlantském salonku Senátu PČR spoluzakladatelé, pamětníci, dávní i současní spolupracovníci. Zleva Petr Pithart, Vlasta Chramostová, Dušan Havlíček, Jiří Vančura, Jiřina Šiklová a Vladimíra Dvořáková. Dva další příspěvky, které byly účastníkům setkání zaslány, otiskujeme.

František Janouch

Honorevole-vole Pelikán

Když byl Jiří Pelikán zvolen za člena Evropského parlamentu, začal být v Itálii titulován honorevole. Trochu jsem to počeštil a začal mu říkat v duchu pražských pepíků honore-vole-vole. Má přezdívka se ujala natolik, že mi někteří kamarádi z exilu dokonce chtěli upřít autorská práva. Chci touto epizodou pouze ilustrovat vztahy, které existovaly mezi Jirkou Pelikánem a jeho nesčetnými přáteli. Jirka byl dobrým kamarádem, vždy připraveným pomoci, něco udělat, podpořit nejen dobrou myšlenku, ale i každou legraci.

Snažím se rozpomenout, kdy a za jakých okolností jsem se Jirkou blíže seznámil. Tuším, že to bylo na podzim 1968. Byl jsem s rodinou v Itálii a rozmýšlel, zda se vrátit. Setkali jsme se v Římě. Zavolal jsem mu na československou ambasádu, kde byl tiskovým atašé, a domluvili jsme si schůzku. Nemuseli jsme se přesvědčovat: bylo nám oběma jasné, že noc, která začala 21. srpna, nebude krátká, a rozhodli jsme se již tenkrát, abych pokračoval ve stejném stylu, ponechat otevřená vrátka. Již tenkrát jsme si domlouvali nějaká hesla pro případ, že bychom museli komunikovat „nelegálně“.

O rok později, počátkem září 1969 jsem nějakým nedopatřením či zázrakem ještě dostal pas do Izraele. Letěl jsem přes Itálii a vzpomínám, že jsem u Jirky v Římě zakončil rozšifrování textu petice 10 bodů, který jsem z Prahy vyvezl zašifrovaný a dal ho k uveřejnění francouzskému a italskému tisku. Za sepsání 10 bodů byla koncem srpna zatčena řada českých intelektuálů a dlouhodobě vězněna. V obžalovacím spise stálo, že petice 10 bodů se blíže neurčeným způsobem dostala do zahraničí a byla šířena v zahraničních denících.

Dostal jsem se z Československa ještě jednou ven, do Ženevy, počátkem října 1969. Bylo zřejmé, že klec na hranicích již spadla a že se s Jirkou tak brzo neuvidíme. Byl jsem rozhodnut vrátit se domů a Jirka právě měl svou tiskovou konferenci, ve které oznámil, že zůstává na Západě a bude bojovat proti sovětskému okupačnímu režimu. Mluvili jsme spolu několikrát telefonicky a připravili se na ilegalitu.

V následujících letech jsme byli s Jirkou v celkem dobrém spojení. Občas za mnou poslal nějakého přítele, s Listy nebo jinou literaturou, nějaký vzkaz nebo výzvu. Používal jsem také všech možných kanálů, abych zásoboval Listy, které začal vydávat, materiály z Československa a zvláště z kruhů vědeckotechnické inteligence.

Znovu jsem se s Jirkou uviděl až 27. prosince 1973 v Mnichově. Přiletěl z Říma, aby mě uvítal v exilu. Byl jedním z mála – přesněji řečeno ze tří – přátel v emigraci, kteří chápali, že nově příchozí musí z něčeho existovat, protože nebyl našimi úřady vybaven valutami, a se samozřejmostí vlastní snad jen jemu mi strčil do kapsy pár set marek pro začátek. (Druhým byl Luděk Pachman a třetím můj italský přítel Ezio.) Strávili jsme s Jirkou dva dny v diskusi v Mnichově. Od té doby naše kontakty nepolevily. Nikdo nikdy nedokáže spočíst, kolik dopisů jsme si vyměnili, kolik stovek hodin jsme spolu protelefonovali, kolikrát a v jakých městech jsme se setkali.

Obdivoval jsem jeho nezdolnou energii, se kterou vydával Listy, se kterou bojoval za československou věc v Evropském parlamentě a při všech nejrůznějších příležitostech, které měl jako politik, spisovatel, publicista, debatér. Nevynechal žádné příležitosti, aby řekl, co si o situaci doma a v celém sovětském bloku myslí. Když jsem občas přijel do Říma a čekal v nekonečných frontách na kufry, pasové odbavení, na letadla, zpožděná či zrušená italskými stávkami či v důsledku zcela obyčejného italského bordelu, žasl jsem nad tím, jak tohle Jirka dokáže absolvovat skoro každý týden. Byl totiž moderním nomádem: neustále vandroval mezi Římem, Bruselem, Štrasburkem, Paříží, Milánem a desítkami dalších měst.

Jirka měl ohromný přehled a orientaci. A co se týče jeho kontaktů a známostí – bylo by zřejmě lehčí vyjmenovat ty, které Jirka nezná nebo se kterými se nesetkal, než ty, které znal. Vzpomínám, když jsem někam jel, Jirka mi vždy dal několik adres či telefonů a řekl mi, abych se s jeho známými setkal. Ať to bylo v Japonsku, Číně, na Islandu, ve Španělsku nebo kdovíkde ještě, vždy ta setkání byla zajímavá a často se proměnila v dlouhodobé kontakty.

Snažil jsem se mu pomáhat ve vydávání Listů a občas pro Listy vedl nějakou rubriku: Advokáta chudých, Badatele, dělal jsem pro něho jednoho ze spolupracovníků pro sovětské texty atd. Vždy jsem znovu a znovu žasl nad Jirkovými kontakty, znalostmi, informovaností, vědomostmi. Vzpomínám, jak jsem jednou napsal čistě teoretickou úvahu pod názvem Jste odposloucháváni, kde jsem se na základě čistě logických argumentů snažil rozptýlit obavy našich přátel doma z odposlechu. Vycházel jsem z toho, že odposlech je příliš nákladný a jeho zpracování velice obtížné a že tisíce odposlouchávaných telefonů by zahltily systém přemírou informací. Po nějaké době mi Jirka řekl, že mu jeden z emigrovavších důstojníků československé rozvědky řekl, že můj odhad byl velice blízký skutečnosti. Jirka přirozeně neprozradil autora, ale bývalý důstojník rozvědky se prý domníval, že článek psal někdo zasvěcený z Federálního ministerstva vnitra.

Jirka byl zřejmě jedním z exilových činitelů nejlépe informovaných o situaci v Československu. Je mi dodnes záhadou, jak dokázal strávit a analyzovat to množství informací, které k němu neustále proudilo. A jak dokázal držet v hlavě a ve své maličké aktovčičce záplavy textů a dokumentů a vyznat se v nich. A vybrat z nich ty nejlepší a nejzajímavější pro Listy.

A když už mluvím o Listech – jsou exilovým dílem, které dosud nebylo plně oceněno. Bez Pelikána by Listy nevydržely a nepřežily. Jirka je doslova a do písmene dělal na kolenou, alespoň v prvních letech jejich existence. Staral se o všechno. Psal úvodníky, redigoval články, dokonce jsem ho vídával v Římě v jeho bytě po nocích lepit hotové sloupcové korektury do stránek. Dokonce Listy i kolportoval: nejbližší kamarádi dostávali signální výtisk v obálce, nadepsané ručně Jirkou a poslané z nějaké země, ve které pošta fungovala lépe než v Itálii, kde měl tak řečeno stálý pobyt. Stálý pobyt? Snad podle papírů, rozhodně však ne podle své fyzické přítomnosti. Nikdo nikdy nespočítá, kolik z těch 7300 nocí, které Jirka strávil v exilu před listopadovou revolucí, spal ve svém bytě ve starém Římě, ležícím co by kamenem dohodil od Pantheonu a od Piazzy Eustachio, kde mají nejlepší expresso v celé Itálii. Polovinu? Možná. Rozhodně to bude více než třetina. Kdo hodně cestuje, ví, jakou fyzickou zátěž moderní nomádství představuje. Na Jirkovi skoro nebylo vidět, že ho to unavuje a zmáhá.

Zmíním se ještě o jednom našem setkání, krátce před listopadovou revolucí. Byl jsem jedním z organizátorů setkání ve Vratislavi (Wrocławi), uspořádaném počátkem listopadu 1989. Jirka nejdříve váhal, zda má přijet, ale nakonec se nechal přesvědčit a myslím, že toho nelitoval. Ve Vratislavi bylo ve vzduchu slyšet, jak praská staré impérium. Bylo to poprvé, kdy se ještě ve včera komunistické zemi setkala exilová opozice (pokud si vzpomínám, byli tam Prečan, Horáček, Měšťan, Sviták, Petruška Šustrová, Schwarzenberg a mnoho dalších) s desítkami mladých lidí z Československa. V přeplněném divadle po koncertu Kryla, Hutky a jiných písničkářů byly podávány zprávy o milionové demonstraci v Berlíně. Stál jsem vedle Jirky Pelikána na scéně a mohu dosvědčit, že tento starý kozák měl slzy v očích. (Stejné svědectví by byl mohl jistě podat i on o mně.) Podobně nepopsatelné pocity jsme měli, když nás o den později přijímal prof. Geremek v polském Sejmu a ujistil nás o plné podpoře polské vlády.

Sametová revoluce nás poněkud izolovala. Jirka, stejně jako i já, se octl ve víru událostí: dalo by se říci, že jsme přestali být pány svého osudu. Revoluce omezila i naše kontakty. Ne že bychom si přestali rozumět. Rozuměli jsme si stejně dobře. Stejně jako dříve. Jenom s časem to bylo horší. Stěžoval jsem si, že mi nezbývá čas, abych se se vzácným přítelem a dobrým kamarádem vídal častěji. Ale nepostěžoval jsem si. Neměl jsem totiž čas. A vlastně ani komu.

Když jsem se před lety dozvěděl, že Jirkovi Pelikánovi mělo být sedmdesát, vzpíral jsem se této zprávě uvěřit a nevěřil bych jí ani v případě, že by mi někdo ukázal jeho rodný list nebo pas. Protože život nás naučil nevěřit ani matrikám, ani registrům. A pokud bylo v nějaké matrice napsáno, že Jiří Pelikán se narodil 7. 2. 1923, šlo jistě o omyl nebo o provokaci. Tertium non datur. Navrhoval jsem, aby tento údaj byl přezkoumám nezávislou komisí archivářů, historiků a biologů. Hlásil jsem se do ní za jaderné fyziky. A chtěl jsem přesvědčit slavnou komisi, že se Jirka pohyboval po zeměkouli s takovou rychlostí, že k určení skutečné délky jeho života nutno uplatnit relativistické korekce. Výpočet skutečného mládí (stáří bylo v tomto případě slovo zcela nepatřičné) Jiřího Pelikána jsem chtěl uskutečnit, jakmile by mi zbyl nějaký čas. Bohužel se tak nestalo...

Z připravovaných pamětí, kapitoly nazvané Honorevole-vole Pelikán.

František Janouch (1931) je fyzik, publicista, zakladatel Nadace Charty 77.

Libuše Šilhánová

Listy ušetřené před hnusnou zkázou

Pozdrav a vzpomínka

Kdybych se 9. března 2011 mohla zúčastnit slavnosti 40. výročí Listů v Senátu a měla možnost zavzpomínat si na svoje soužití s Listy, připomněla bych zásluhy mnohých jejich roznašeček a roznašečů, kteří kopírovali cesty a cestičky páterů Vrbů, pánů Krameriů a jiných obrozenců, jakož i mnohé příběhy s tou osvětou spjaté, některé i humorné. Jeden takový posílám.

V dobách těžkých, v letech sedmdesátých i osmdesátých, kdy jsme Listy spolu se Svědectvím a našimi samizdaty dost riskantně získávali, roznášeli a všelijak schovávali, jsem vymyslela způsob, jak by bylo možné balíky Listů a jiných „závadností“ doručovat, pak ukládat a potom rozdělovat. V Praze to všechno z hlediska častých policejních prohlídek v našich domácnostech, kontrol pošty atd. bylo dost obtížné.

Vlastně mi to pomohla vymyslet moje kamarádka Dagmar Vaněčková. Znala z minulosti naši chalupu v Kokořínském údolí, ve skalách nad hospodou u Grobiána (jinudy k nám pošta nemohla docházet a přitom tam téměř nehrozily žádné kontroly), a tak jednou k nám celý udejchaný přiběhl malý kluk se zprávou: „V hospodě máte veliký balík.“ Hned druhý den jsme se cestou autem v hospodě zastavili, a ejhle: ten veliký balík byl z Vídně, čemuž se pan hostinský převelice divil a očkem pomrkával. Balík jsme ještě na zahradě natrhli a objevil se titul: Listy. Odesílatelem byla jakási Frau nám neznámého jména, mne ale hned napadla úspěšná konspirátorka Dáša, která mi předtím v rámci stručného pozdravu naznačila, že mi brzy přijde větší dárek.

Radost z balíku byla veliká, převeliká. Už jsem si představovala, jak budeme už na chalupě, potom i v Praze, těmi milými artefakty obšťastňovat kamarády a jiné důvěryhodné známé, když najednou přijel syn s pozvánkou k výslechu a ještě jinou zprávou, že totiž v několika domácnostech byly provedeny razantní domovní prohlídky, a to nejen v pražských bytech, ale i na venkovních chalupách. Hned jsem začala přemýšlet, kam s ním – s tím balíkem. Hrozilo totiž obvinění podle paragrafu tr. ř. xyz a jiných. Na chalupě bylo sice dost míst, kam by bylo možno balík ukrýt, ale po tvrdé zkušenosti z poslední prohlídky, kdy policajti důkladně prosmejčili kromě obytných místností i půdu, stodolu, kůlnu a sklep, jsem musela hledat novátorské řešení.

Naše chalupa stojí na pískovcových skalách, vlastně je ke skalám přistavěná. Z koupelny, primitivně vestavěné do soutěsky, se okénkem díváme do úzké propasti. Do ní je obtížný přístup z lesa, ale my ho známe. Tak – řekla jsem si: to je to nejlepší místo. Balík byl pořád uložený v dolním pokoji (odtud jsem Listy stále odebírala a rozdávala), ale pro případ nájezdu Avarů měla být ona propast tím správným úložištěm.

Jednoho odpoledne jsme v družné zábavě seděli s přáteli na dvorku před chalupou, a najednou – Věňkův hlas od stodoly: Pánové přijeli. Hned jsem věděla, o co kráčí. Vběhla jsem do pokoje, popadla balík, dala ho do připraveného pytle a z koupelny – šup, letěl do propasti. Ozvaly se hlasy, pánové přišli na návštěvu. Bylo jich šest. Prokázali se příslušnými papíry a už se hrnuli do chalupy. Prohledali a rozházeli kde co, prosvítili i komín nad ohništěm, ale kořist byla nulová. Aby neodjeli s prázdnou, sebrali starý psací stroj, prý pro kontrolu původu samizdatů. Balík v propasti ušel jejich pozornosti.

Teprve po jejich odjezdu jsme se tam podívali a uvědomili jsme si, před jakou zkázou byl téměř zázrakem ušetřen. V té propasti byla totiž senkrovna, kam tekla nejen odpadní voda, ale padaly tam i výkaly z našeho primitivního záchodu. Jenomže: balík naštěstí přistál na rohu jeho lepenkové stříšky, ušetřený před hnusnou zkázou. Pro našeho mrštného syna nebyl potom velký problém vlézt z lesa do té propasti a převzácný balík zachránit. A jelo se dál.

Libuše Šilhánová (1929) je novinářka a socioložka.

Za záštitu oslavy výročí Listů děkujeme místopředsedovi Senátu Petru Pithartovi a senátoru Martinu Tesaříkovi, za pomoc při organizaci také jejich spolupracovníkům.

Čtěte také:

O Listech před pětadvaceti lety

Milan Otáhal: Disident Petr Pithart

Obsah Listů 2/2011
Archiv Listů
Autoři Listů

Oslava v Senátu

František Janouch

Honorevole-vole Pelikán

Libuše Šilhánová

Listy ušetřené před hnusnou zkázou

Pozdrav a vzpomínka

Čtěte také:

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu