Pavel Švanda

Křesťanská politika KDU-ČSL včera a zítra

Historie KDU-ČSL, nad jejímž politickým profilem i budoucností visí momentálně mlhy, počíná po 1. světové válce v novém státě. Avšak teoretické předpoklady pro vznik politických orgánů, seskupení a stran křesťanského charakteru byly vybudovány už dávno před ustavením češství. Úvahy o účasti křesťanů ve veřejném životě se vesměs odvíjely od názorů Augustina z Hipponu (345–430), který je známější jako sv. Augustin. V jeho spisu O obci Boží jsou položeny otázky po vztahu křesťana k veřejné moci, jež byly od té doby teoreticky (mimo jiné i Martinem Lutherem) znovu a znovu aktualizovány. Jde o téma dvou obcí na zemi, Boží a lidské, a z toho vyplývajících možností i povinností věřících. Křesťan, jenž se v politické činnosti nemusí cítit vázán například Horským kázáním, by si sice od veřejných záležitostí neměl mnoho slibovat, ale neměl by jim ani odepírat svou účast. Kromě radikálně odmítavých postojů (u nás například zastávaných v 16. století českými bratry) křesťanští kněží i laici po staletí participovali na veřejném prostoru, někdy velmi výrazně. Církev často reprezentovala prakticky jedinou potenciální protiváhu vůči moci panovníka a šlechty, a stávala se tedy i střediskem širokých opozičních hnutí, jak víme i z českých dějin. Z této mnohoznačné tradice se posléze rodily v 19. století politické strany křesťanského charakteru.

Československá strana lidová vznikla v roce 1919 sloučením několika katolických politických seskupení spíše lokálního významu. Její reprezentace s monsignorem Janem Šrámkem v čele se musela vyrovnávat se zátěží „rakušáctví“, spjatého s politickým katolicismem v Rakousku-Uhersku. ČSL se tedy v ČSR vždy prezentovala jako státotvorná síla v republikánském smyslu.

O vztahu křesťanských církví – a zejména katolické – k habsburské monarchii však vesměs panují až příliš jednoduché představy, jako by se katolická církev vyjadřovala k veřejnosti prostřednictvím habsburského státního aparátu. V praxi tomu bylo spíše naopak. Církve v podunajské monarchii, včetně katolické, byly od reforem Marie Terezie a Josefa II. velmi těsně podřízeny státu. Což se týkalo například státní cenzury, vztahující se i na náboženské publikace, nebo zákazu přímého styku náboženských řádů se zahraničními představenými a příkazu vedení korespondence s římskou kurií výhradně prostřednictvím ministerstva zahraničí. Jmenování biskupů a arcibiskupů podléhalo schválení panovníka. Také majetek katolické církve a její role ve školství byly za josefínských reforem velmi omezeny. Rakouská byrokracie na přelomu 19. a 20. století byla především osvícensky skeptická a pozitivisticky racionalisticky naladěná, i když se její příslušníci z povinnosti zúčastňovali náboženských obřadů. Barokní životní pocit byl v Rakousku-Uhersku dávno mrtev. Církevní organizace byly tedy prakticky složkou státní správy. Byl to právě jeden z důvodů, proč za Rakouska-Uherska vznikaly nábožensky, a to především katolicky orientované politické strany, které mohly státnímu aparátu předkládat požadavky věřících. Druhou příčinou byla obrana politických zájmů církve vůči atakům vesměs protikatolicky laděných německých a českých nacionálních liberálů a ateisticky orientovaných socialistů.

Jak víme, nálada v čerstvě vzniklé ČSR byla výrazně protikatolická. Heslo odčinění Bílé hory bylo obecně populární, tak jako bylo příznivě přijímáno latentně protestantské naladění prvního prezidenta, jež na sebe občas bralo (viz aféru při příležitosti Husových oslav v roce 1925) až provokativní podobu. V Čechách, ale i na Moravě bylo v módě hromadné vystupování z katolické církve. Lidovci tedy nastupovali na politickou scénu s notnou zátěží na hřbetě a s četnými překážkami před sebou. Jejich výhodou naopak bylo, že hlasy jejich poslanců byly potřebné pro koaliční vlády, sestavované z českých politických stran za spoluúčasti nevýznamných slovenských a německých přívěsků. Lidovecká zásada „být při tom“, tedy zúčastnit se vládních koalic, dostačovala jako program, pokud strana disponovala poměrně stabilním a relativně početným voličstvem, citově vázaným ke katolické tradici lidové zbožnosti. Obrana zájmů křesťanských, především katolických věřících zaručovala i jistý respekt politické konkurence.

S dosti podobnými cíli vstupovali lidovci, posléze KDU-ČSL, i do politického života České republiky. Za obou Klausových vlád účinkovali v pravicové koaliční vládě. Jenže už tehdy docházelo k zajímavým roztržkám s ODS jako nejsilnějším partnerem. Politolog Lubomír Kopeček o první polovině 90. let říká: „Jako by se vrátily počátky první československé republiky, kdy politici občanských a socialistických stran chtěli odčiňovat Bílou horu a považovali katolickou církev za vřed na těle národa.“ (L. Kopeček, Éra nevinnosti, s. 178.) Josef Lux převádí po roce 1997 KDU-ČSL do levé poloviny politického spektra, což mu vynese pověst státníka schopného akce. Následují nervózní politické experimenty (viz Čtyřkoalice ) a lidovecká role „jazýčku na vahách“, přičemž hlavní programové cíle KDU-ČSL (dořešení restitucí církevního majetku, ratifikace smlouvy s Vatikánem, odluka církví od státu) zůstaly neřešeny. Poměrně nejblíže svým metám byla KDU-ČSL za Topolánkovy vlády, kdy kvůli zásadě „být přitom“ opět provedla lehký úkrok vpravo. Ke ztroskotání jejích nadějí však nedošlo jen pro odpor socialistické opozice, ale i pro nevůli ve vládním táboře. Přízrak Bílé hory stále působil.

V průběhu pragmatického manévrování na vládní úrovni v roli „jazýčku na váze“ však opakovaně vycházela najevo obsahová nedostatečnost a personální manko lidové strany. Po roce 1989 po nějakou dobu lidovce obestíraly (a milosrdně halily kolaboraci lidoveckých špiček s KSČ) revokace poúnorových represích komunistického režimu vůči katolickým duchovním. Časem však odbojovou mytologii zastínil skutečný mentální stav členské základny. Běžný funkcionář ČSL si za normalizace zvykl pohodlnému životu. V zimě uspořádal v obci ples a v létě nákupní zájezd do Budapešti. Organizoval brigády na úpravu obecního parku a pomáhal dětem členů své strany na střední a vysokou školu. Jeho politické ambice se vyčerpávaly obstaráváním všednosti pod duchovní záštitou nedělní návštěvy bohoslužeb, která ovšem nemusela být v lokálních podmínkách zcela bez společenského rizika. Názorová nevyhraněnost, zaručující po desetiletí tiché přežívání, se projevila po listopadu 1989 jako politická přítěž. Chybějící osobnosti se v 90. letech na pražské úrovni získávaly zvnějšku (Pavel Tigrid, Petr Pithart, Vlasta Parkanová, Zuzana Roithová). Vlastní funkcionářské kádry se jevily způsobilé spíše pro všední komunální obstarávku než pro koncepční politickou práci. Rozkladnou roli hrálo i latentní napětí mezi pražskou vedoucí skupinou a východočeskou a moravskou voličskou základnou, jejíž věkový průměr se posléze nebezpečně zvyšoval. Svůj vliv měla také skutečnost, že katolická církev v České republice kromě ustálených motivů (boj proti potratům, distance vůči sňatkům homosexuálů apod.) nevkládala naděje do otevřené politické soutěže, například na rozdíl od polských katolíků.

Teoretickou šancí byli po roce 1989 křesťanští disidenti, vesměs spjatí s podzemní církví. Ti se ale brzy octli nejen politicky, ale i v církvi na vedlejší koleji. Pojednou tu nebylo nikoho, kdo by nabízel KDU-ČSL inspiraci. Lidová zbožnost, živá v meziválečné ČSR, na niž lidová strana (vesměs však ignorovaná reprezentativními katolickými umělci), spoléhala, mezitím vyvanula do nostalgických vzpomínek. Praktikující katolíci se dnes stávají členy, reprezentanty a voliči i liberálních politických stran. Jestliže postupně řežete jednu větev za druhou, nakonec vám zbude holý kmen, nejevící valné známky života. Exodus čilejší části lidoveckého aktivu do TOP 09 byl pro KDU-ČSL nemilosrdnou poslední ranou; odešli ti, kteří tvořili iniciativnější část strany. Poslední parlamentní volby tudíž KDU-ČSL vykázaly tam, kde fakticky živě působí: do přičinlivé a často velmi užitečné komunální politiky. Přihlížíme tedy konci křesťanských politických aktivit v ČR?

Současné postavení KDU-ČSL je výsledkem dlouhodobého vývoje. Lidová strana byla od počátku obranným politickým projektem a jako takový se vyvíjela v zásadě defenzivně. Česká nacionálně liberální elita od sebe odpuzovala křesťanství už od počátku 19. století. Právě tak si počínali čeští socialisté, natož jejich radikální komunistické křídlo. (Lidovecká kolaborace v rámci systému Národní fronty a její důsledky by vydaly na samostatnou úvahu.) Lidovci tedy byli na československé i české politické scéně tradičně v roli exploatované služebné síly, která se občas vzbouřila pro hrubé zacházení. Nebo pro okamžité výhody na chvíli přešla k jiným pánům. Jejich vlastní programový a personální potenciál byl a zůstal omezený a pro voliče čím dál tím hůř čitelný. Aktivity v komunální politice vracely straně body, o něž přicházela na celostátní úrovni.

Nadále můžeme být svědky celkem poctivého, latentního konání KDU-ČSL na lokální politické úrovni, doplňovaného místními charitativními a kulturními aktivitami. Přežívání může být občas zpestřeno překvapivým ziskem několika poslaneckých nebo senátorských mandátů. Postavení této strany a křesťanské politiky v ČR by mohla změnit až skupina čerstvých politických talentů, které by dokázaly upoutat pozornost nových voličů. Avšak ty nejsou v dohledu. Zdá se, že na programu je spíše postupné odumírání KDU-ČSL jako celku a její proměna ve volný soubor místních křesťanských zájmových sdružení různé kvality.

Pavel Švanda (1936) je prozaik, esejista, novinář a komentátor, profesor Divadelní fakulty JAMU v Brně.

Čtěte také:

Pavel Šaradín: Český rok 2010. Rok Martina Bartáka

Milan Otáhal: Disident Petr Pithart

Obsah Listů 2/2011
Archiv Listů
Autoři Listů

Pavel Švanda

Křesťanská politika KDU-ČSL včera a zítra

Čtěte také:

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu