Václav Žák

Co bude se sociální demokracií?

Některé komentáře ke sjezdu sociální demokracie byly velmi expresivní. Ovšem odepisovat nejsilnější stranu v zemi kvůli úrovni jazyka v projevech dvou kandidátů na předsedu nesvědčí o nezaujatém pohledu. Zkusme se nad sjezdem ČSSD zamyslet střízlivěji.

1. ČSSD volby v roce 2010 sice vyhrála, ale nestačilo jí to na sestavení vlády. Odstoupil tehdejší předseda, který za volební výsledek převzal odpovědnost. Potud v pořádku.

2. Na rozdíl od ODS, která svolala kongres ihned po volbách a vyměnila vedení, přičemž se snažila ukázat, že není ve vleku kmotrovských struktur, ČSSD si dala na čas. Prý se strana musí vypořádat s tím, že má dva rovnocenné kandidáty na předsedu a hlavně musí připravit aktualizaci programu. Neschopnost ČSSD předložit smysluplnou a důvěryhodnou strategii pro překonání hospodářské krize byla nepochybně jedním z důvodů nízkého volebního výsledku. Na řeckou kartu neměla odpověď.

3. Využila sociální demokracie čas od voleb do březnového sjezdu? Jen částečně. Delegáti dostali při příjezdu na sjezd dokument Sociální demokracie pro 21. století, ale v takovém případě se o něm prakticky nemohlo diskutovat. Sjezd se proto soustředil na volbu nového předsedy strany. Podle dobře informovaných kruhů to nebyl zápas o fazuľky, jak kdysi poznamenal premiér Mečiar.

4. Vyhrál Bohuslav Sobotka. Politická logika velela, aby podpořil Michala Haška na svého místopředsedu bez ohledu na to, jaké prostředky se v předchozím boji používaly. Místo aby to udělal, se nejen za něj nepostavil, ale dokonce nechal Lubomíra Zaorálka kandidovat proti němu. Vzhledem k tomu, že sám ho porazil o pár hlasů, muselo mu být jasné, že Hašek bude zvolen. Kdyby Haška podpořil, dostal by Hašek sice podstatně víc hlasů než Sobotka sám, ale vždy by zářil jeho odraženým světlem. Malichernost ve volbě bude znamenat trvalé napětí mezi dvěma hlavními představiteli sociálních demokratů a jejich příznivci. Škoda, může se to vymstít.

5. Volba dalších místopředsedů vynesla do čela strany dvě nové tváře: Jiřího Dienstbiera a Marii Benešovou. Příjemné je, že oba mají solidní kredit v zápase proti korupci, oba jsou právníci. Začnou-li se zabývat systémovými opatřeními proti korupci, například zákazem pobírání odměn zastupitelů ve správních a dozorčích radách komunálních podniků či zákazem nezaknihovaných akcií na doručitele, a prosadí je, dodá to sociální demokracii na důvěryhodnosti. Jasná Dienstbierova výhra v doplňovacích senátních volbách v Kladně ukazuje, že tato důvěra veřejnost zajímá.

6. Jistě, proti důvěře působí neochota delegátů sjezdu odhlasovat změnu stanov, která by ztížila manipulace s členskou základnou. Ani slovo o koalicích s ODS, natož pražské. Ani slovo o tom, že by stanovy změnily tak, aby se oslabil vliv regionálních podnikatelských struktur, tj. posílila se role centra. Tristní pohled na stranu, kde zastupující předseda s grémiem varuje před koalicí s ODS, ale strana se chová, jako by nic neřekl. Stejně tak měl sjezd předvést jasnou snahu omezit výdaje na volební kampaně a zprůhlednit financování stran. Což je předpoklad k nápravě politických poměrů.

7. Největší slabost sociální demokracie však číhá v programu. Kvalitní opozice s jasným alternativním programem by při chaotickém počínání a nedůvěryhodnosti současné vlády, která se místo boje proti korupci sama potácí v závažných korupčních skandálech a likviduje společenskou soudržnost, musela mít podstatně větší preference, než má sociální demokracie. Jenže veřejnost nevěří, že sociální demokracie takový program má. Nejen u nás, ale ani v západních zemích. Tvrdé úsporné programy radikalizují veřejnost: v Německu je tradiční sociální demokracie na nejnižších preferencích za desetiletí, část voličů migrovala k Zeleným, část dokonce k postkomunistické straně Die Linke. ČSSD má štěstí, že KSČM provozuje antisystémovou politiku a Zelení se spolu s lidovci diskreditovali účastí v Topolánkově vládě, jinak by se dostala pod stejný tlak.

8. Dává nástin nového programu naději, že ČSSD najde pevnější půdu pod nohama než sliby třináctých důchodů? Těžko říci. Jedná se o nástin, který se má diskutovat na podzim. Je sice jistý přepych pohybovat se po politické scéně bez programu, ale vzhledem k tomu, že si vládní koalice zahrává s generální stávkou nebo s rozpadem, možná si ho může dovolit. Ale vystoupení předsedy Sobotky v nedělním diskusním pořadu ČT, kde trval na zrušení poplatků ve zdravotnictví a odmítl i zavádění standardů, snižuje naději, že by ČSSD přišla s důvěryhodným reformním programem.

9. Vraťme se na závěr k personálním otázkám. Nedávno v Británii vyšla kniha Konec strany od významného britského novináře Andrewa Rawnsleye. Líčí v ní – na osmi stech stranách – vzestup a pád labouristů. Ukazuje, že spíš než program „třetí cesty“ vyvolal rozvrat spor mezi Tony Blairem a Gordonem Brownem o vedení strany. Pro českou sociální demokracii by to mělo být mementem.

(Vysílal Český rozhlas 6)

Václav Žák (1945) je šéfredaktor Listů.

Čtěte také:

Jiří Hochman: Trocha naděje

Václav Žák: Ve slepé uličce antikomunismu

Obsah Listů 2/2011
Archiv Listů
Autoři Listů

Václav Žák

Co bude se sociální demokracií?

Čtěte také:

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu