Různá ztotožnění s vládou

(E. Kohákovi, k Listům 1/2011)

Vážený pane profesore, ve Vašem článku Hitler a Němci, Stalin a Češi mě zaujala věta: Podstatou totality je, že se prostí lidé beze zbytku, ve všem svém žití a bytí, ztotožní s vůlí vlády... Já jsem kupodivu něco podobného pozoroval snad jen během Pražského jara, kdy téměř všichni fandili Dubčekovi, Smrkovskému, Kriegelovi a Svobodovi. A to byl právě u nás asi vrchol demokracie... Poznal jsem jen několik věřících komunistů, kteří ideologii nezneužívali. Většinou šlo o fanatiky, kteří terorizovali ostatní, prospěcháře, nebo „pragmatiky“, kteří pěstovali ideologii z titulu své funkce. Když jsem byl v roce 1984 naposledy na vojenském cvičení na štábu divize v Topolčianech, důstojníci tam chodili na „náboženství“; ideologie měla všeobecně pokleslý charakter a jejím hlásáním se živili lidé nevalné úrovně.

50. léta jsem vnímal hlavně skrze otce, který pracoval na Ministerstvu financí jako právník. V roce 1948 vstoupil pod nátlakem do strany (jinak vyhazov), ale doma poslouchal denně Londýn (anglicky), před námi kritizoval režim. Byli jsme ovšem poučeni, že o tom ve škole nesmíme mluvit. Vyrůstal jsem v „lepší čtvrti“ na Letné, kde vládly ve škole liberální poměry, učilo se tu i náboženství. Až někdy v roce 1957 se začalo říkat „soudružko učitelko“ a celá třída (až na jednoho) vstoupila do pionýra. Tento spolužák byl primus třídy a do pionýra se nechal zapsat až v osmé třídě, aby mohl dál studovat.

Duch stalinismu a studené války jsem vlastně zažil jen v prvním roce průmyslovky (1959–1960). Ovzduší strachu tu šířili tělocvikář (který učil i brannou výchovu), školník a ředitel. V dalším roce tělocvikář odešel a nastalo určité tání. Když jsme na jaře 1963 maturovali, začínala již doba studentských protestů. Přesvědčenou komunistkou byla naše ruštinářka, paní Pistoriusová. Marně nabádala, abychom šli k maturitě ve svazáckém kroji. Jak jsem se později dozvěděl, byla v době normalizace vyloučena ze strany, ale víru si prý uchovala.

Nevím, jestli jste v tomto směru, pane profesore, v souladu s naším parlamentem a Ústavem pro studium totalitních režimů, které celé období čtyřiceti let označují za „totalitní“.

V závěru vyjadřujete určité obavy z návratu fašismu. Já mladé lidi, kteří protestují, do jisté míry chápu. Musí být zklamaní, když se jim jako demokracie předkládá něco, co k ní má ještě hodně daleko. V demokratickém státě by měl být centrem dění parlament, kde jsou zastoupeny (či by měly být) různé vrstvy obyvatelstva, a problémy by se tu měly „vyříkat“ (parler). Celé minulé volební období byla však poslanecká komora paralyzována. Většina poslanců mluví do prázdna nebo se jen předvádí, nikdo je neposlouchá. Pak není divu, že lidé volí jiné způsoby protestů či nátlaku, jako nedávno lékaři... Vinu mají také sdělovací prostředky, které ve snaze upoutat líčí všechny politiky jako korupčníky a zloděje. Na důležité informace pak nezbývá místo.

Ing. Jan Matys, Davle

Čtěte také:

Erazim Kohák: Hitler a Němci, Stalin a Češi

Tracy A. Burnsová: Před dvaceti lety – zázraky a bolesti

Obsah Listů 2/2011
Archiv Listů
Autoři Listů

Různá ztotožnění s vládou

Čtěte také:

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu