Po tuniském prezidentovi padl i prezident Mubarak. Moc převzala armáda, nejen v Egyptě stát ve státě. A armádní špičky, velmi napojené na Mubarakův reim, přislíbily demokratizaci a svobodné volby. V Libyi nepokoje přerostly v občanskou válku i jinde v arabském světě padají dlouholeté modly. Co bude dál? Většina z nás zná problémy místních lidí jen zprostředkovaně očima turistů. A hotelové luxusní rezidence jsou na celém světě stejné. Kdo by nepřál komukoliv na světě kouzla, ale často také těkosti svobody a demokracie, nejlépe evropského střihu? Je však reálné něco takového očekávat? Obávám se e nikoliv. Nebo existuje někde v těchto zemích demokratický reim? Tam vdy vládli panovníci s téměř absolutní mocí, ať u se jejich funkce nazývala prezident, král nebo vůdce. Tu celkem lidumilný, jinde striktně absolutistický, vdy však vládnoucí pevnou rukou, spojenou silným stiskem s armádou. Pád monarchy doposud znamenal jen dvě varianty vývoje: buď na jeho místo nastoupil jiný takovýto vládce a převzal časem jeho vůdcovské manýry (jako kdysi Mubarak po Sadatovi), nebo zvítězila demokracie islamistického střihu (jako v Íránu po pádu Rézy Páhlavího). Obávám se, e nic zásadně jiného nás teď asi nečeká ani v Egyptě, Libyi či jinde. Islamistická republika by bylo asi vůbec to nejhorší, co by mohlo celý Blízký východ potkat a zásadně i ohrozit mírové snahy a normalizaci vztahů s Izraelem. Pamatujete, jak monarcha prezident Sadat jako první arabský představitel navštívil Izrael, vystoupil s projevem v Knessetu a uzavřel mírovou smlouvu? Udělal by něco takového islamistický demokraticky zvolený prezident např. íránského raení? Demokracie není vdy jen evropská a monarcha není všude aristokrat typu anglické královny. Všude, kde se stane jakékoliv náboenství podstatou státní politiky, třeba i pod praporem demokracie, nakonec skutečné demokracie jako monosti volby moc nezbude... Není moné zároveň zapomínat, e skutečným důvodem nepokojů byla a je především tristní ekonomická situace obyčejných lidí, bez ohledu na způsob vládnutí. A tady bude velká úloha pro EU i USA.
Jiří Němec: Salámová metoda?
Miroslav Klučka: Tak třeba káva
Ondřej Vaculík:
Člověk jménem Rour
Dušan Havlíček:
Jaro na krku. Můj rok 1968 s Alexandrem Dubčekem
Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát
Anna Militzová:
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse
Jurij Andruchovyč:
Rekreace aneb Slavnosti Vzkříeného Ducha
Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze enevy
Jiří Weil:
trasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?
Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.
Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!
Mapa webu - přehled článků a struktury webu.
Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.
Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu
Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.