A. J. Liehm

Devadesátníci

K čemu je vysoký věk, stáří? Jen pro zlost. Co všechno by člověk nemusel vědět, čeho by se nemusel dožít. A co člověk? Instituce. Jak na to nemyslet, když média nemilosrdně připomenou, že třeba Francouzská komunistická strana se právě dožila devadesáti let. A k čemu jí to je? V mládí, vlastně od narození, nejsilnější na levici, po válce (druhé) čtvrt století nejsilnější vůbec. Jenže protože s ní nešlo jít do party (až na okamžiky Lidové fronty na konci třicátých let a hned po pětačtyřicátém), nemohla vzniknout levicová vláda po dlouhá desetiletí. Až ji Mitterand v jednaosmdesátém do party vzal, a to byl také začátek jejího konce. V posledních prezidentských volbách dostal její kandidát (vlastně kandidátka) 2 % hlasů a v parlamentě či v senátu to nebylo o moc lepší. A není dodnes. Přitom nikdy nevládla, nikdy nemohla nastolit stalinský režim. Prostě ji podtrhl konec ostrakizace. Nejenom ji, i jinde.

A tak se, vlastně zbytečně a trochu k smíchu nebo k pláči, scvrklá, dýchavičná, jako všichni její souvěkovci, dožila devadesátky. Nelze přitom nevzpomenout její jen o pár měsíců mladší sestry v Čechách. Vlastně skoro dvojčete s podobným osudem. Obě se stalinizovaly v demokracii, to jest od hlavy až k patě, na rozdíl od těch, kde to v autoritativních režimech šlo vlastně především nahoře. Tato díky Sovětskému svazu vládla málem půl století a pomohla učinit stalinský systém tělem, takže každý na vlastní kůži poznal, co je to zač. Jenže v Čechách nejsou hloupí, a tak si včas na francouzské dvojče vzpomněli, stranu moudře nezakázali a nechali ji hrát roli po těch zkušenostech stěží překročitelné hráze proti nebezpečí levicové většiny. S ní to přece nejde. Spíš naopak, český prezident o tom něco ví. Tak si obě sesterská skorodvojčata ponechala aspoň jméno, v našem světadílu málem jediní. V Čechách se jim kdysi říkávalo sirotci.

A co Marx? řeknete (o Leninovi se tak moc nemluví). Ten je ovšem hlavní viník. Už před půldruhým stoletím ukázal, že kapitalismus není reformovatelný, že si vždycky najde cestu a způsob, jak přežít a pokračovat. Tahle jeho stále znovu se potvrzující pravda nedala však Marxovi spát, a protože už taky nebyl nejmladší, viděl jedinou cestu: likvidovat rychle násilím a začít od začátku. Tak se z První internacionály zrodily komunistické strany. Jenže se ukázalo, že ta cesta nevede tam, kam si myslel, nebo přesněji, že vede do zdi. Stařičké, slaboučké a zatvrzelé komunistické strany tu zeď však ani nepřelezly, ani nepodlezly, jen před ní pořád klečí a doufají v zázrak. A ti, kteří se dávno i nedávno dali do hledání třetí cesty, zase nepochopili, že ta vede rovnou do pekel. Zatímco v ČEZku*) to ví s Marxem každá moudrá hlava. Do pečiva? To se říkávalo.

Když už mluvíme o stáří, o starcích a stařenkách, což je populární téma, nemohu nevzpomenout třiadevadesátiletého Stéphana Hessela (ve Francii se mu říká „velvyslanec“), spoluautora Deklarace lidských práv, k smrti odsouzeného odbojáře a tak dále, prostě jedné z nejváženějších dosud žijících osobností. Začátkem prosince vydal třicetistránkovou brožurku s titulem Rozhořčujte se! (nebo spíš Buďte rozhořčení!); ten název jasně vyjadřuje její obsah i program. Dodnes se jí prodalo skoro milion výtisků. Někteří její čtenáři navrhují dodat ještě ANGAŽUJTE SE! Prostě nebuďte lhostejní a nemyslete především na peníze. I devadesátníci mohou být občas k něčemu.

*) Česko ani neumím vyslovit. A tak mě napadlo ČEZko a byl jsem na to hrdý. Až mi z něj tiskařský šotek předposledně udělal ČEZsko a bylo po hrdosti.

A. J. Liehm

Čtěte také:

Tomáš Tichák: Pírko

Jan Novotný: Zrádce národa

Obsah Listů 1/2011
Archiv Listů
Autoři Listů

A. J. Liehm

Devadesátníci

Čtěte také:

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu