Eva Dobšíková

Dílna lidskosti?

Mezi vychovávajícím a vychovávaným musí vzniknout vztah důvěry, náklonnost a mějme odvahu říci i láska. Jarmila Zobačová učí na Základní škole v brněnské Merhautově třetí třídu, ve které jsou skoro všechny děti romské. Je jich patnáct. O práci se dělí s asistentkou, slečnou Mgr. Gabrielou Makovičkovou, ale to až odnedávna. První a druhou třídu učila bez asistentky – chyběly peníze na plat. Našli se ale studenti sociální pedagogiky, kteří pomáhají. Každá rodina má přiděleného studenta, který dochází, s žákem se učí, pomáhá s úlohami a spolupracuje s rodinou. Vyvíjí se vztah porozumění a společného úsilí. Romské rodiny nemají v tradici takovou záměrnou výchovnou péči. Dítě se účastní skoro jako rovnocenný člen rodiny života dospělých. Nebývalo zvykem pořizovat hračky, pastelky, leporela, kreslit, modelovat, povídat a hrát si. Pohádky si spíš povídali dospělí. Byty bývají těsné. Rodiče mívají malý zájem na školní úspěšnosti dětí a sami trpí nedostatečným vzděláním. Je nutno je pro spolupráci se školou získávat a naučit je chápat, jak je vzdělání důležité.

Jsou rodiny, kde se už spolupráce daří. Největším problémem v první třídě bývá nedostatečná znalost češtiny, většinou se děti ale ani romsky dobře v rodině nenaučí. Ve třídě Mgr. Zobačové část dětí neabsolvovala předškolní přípravu, ať v nultém ročníku, nebo ve školce. Dnes už to není poznat. Individuální péče a spolupráce s rodinami udělala divy. Na ZŠ mají tři paralelní třetí třídy. Děti si na sebe zvykají a spolupracují. Ty romské se učí podle stejného plánu jako v jiných třídách. Na žáky jsou tytéž požadavky, ale péče mnohem větší. Paní učitelka říká, že bez spolupráce s rodinou to nejde. Jezdí se na dovolenou, k moři, na školu v přírodě, udělali zájezd do Chánova, aby děti i rodiče viděli, jak rozdílně Romové mohou žít. Děti jsou při svém temperamentu každou přestávku v pohybu, většinou v zadní části třídy na koberci. Mají dvakrát tolik tělocviku než ostatní. A co je hlavní, ve škole se jim líbí, mají paní učitelku i její pomocnici považují za své spolehlivé, důvěrné, ale samozřejmě dominantní přítelkyně, které respektují.

J. Zobačová ve spolupráci s ČT vytvořila mnohadílný pořad Ptáčata – aneb Nejsme žádná béčka. Nedávno byl vyznamenán. „A co bude, paní učitelko, s dětmi z vaší třídy? Nezůstanou přece jen izolované? A jestli se propojí do většinové společnosti a budou dovednostmi a způsobem života na tom podobně jako ostatní, nebudou pouze ojedinělým důkazem, že výchova a vzdělání může během jedné generace udělat tenhle div, když se pro to vytvoří podmínky a dají se do toho lidé jako vy a vaši spolupracovníci?“ – Odpověď? Vlastně smutná, jen veliký otazník.

Eva Dobšíková

Obsah Listů 1/2011
Archiv Listů
Autoři Listů

Eva Dobšíková

Dílna lidskosti?

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu