Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné

• Hlavní stránka
• Aktuální číslo
• Archiv
• Autoři
• Fotografie
• Pelikán
• Česko-slovenské Mosty
• Předplatné
• Prodejci
• Ohlasy
• Odkazy
• O Listech / O Listach / Über Listy
• Tiráž a kontakty

Jste zde: Listy > Archiv > 2011 > Číslo 1 > David Voda: Sch(merz) sprach Chadraba

David Voda

Sch(merz) sprach Chadraba

Náčrtník z Olomouce

Rubrika Galerie a Architektura po pěti letech existence skončila. A stejně jako posvátný háj pěstovaný pro šintoistické svatyně, jež se po čase spálí a vystaví z něj znovu, stavíme novou rubriku a bereme to nejlepší místní... Poprosil jsem v Olomouci žijícího ikonologa evropského významu a doyena české kunsthistorie prof. PhDr. Rudolfa Chadrabu, CSc., (*1922) o rozhovor. Dlouho mi pak trvalo vypořádat se s formou Chadrabovy řeči, která ponejvíce připomínala dvířka baru v jeho sektorové knihovně, jež polepil bláznivou změtí nálepek z exotických plodů, vykřičených titulků ze slevových letáků a absurdních výroků z novin. Tu mi s jemným subverzivním humorem, pro něj tak typickým, představil jako svůj MERZ. Ludvík Kundera mi pak výkladem této slavné dada-metody Kurta Schwitterse napověděl. Stejně jako Schwitters ve svých merz-kolážích se totiž Chadraba přerývanou a stále těkající merz-vzpomínkou snaží mnohé „vymýtit“ (něm. ausmerzen) a neopomíjí přitom ani asociaci MERZ – Scherz – Schmerz (MERZ – Žert – Bolest).

Pane profesore, z jaké rodiny pocházíte?

Na konci první světové války se můj český otec vrátil z ruského zajetí a usadil se na Slovensku. Byl zaměstnán jako chemik důchodkové kontroly, prvně v Levoči, kde se oženil s dcerou slovenského železničního inženýra, který vystudoval v carském Rusku a tam také postavil železnici z Tbilisi do Baku. Tato železnice měla dějinný význam, prvně vozila naftu. Tím se roztočil ruský průmysl na plné obrátky. Z Ruska přivezl také velké množství zlata, které se stalo základem pokladu Tatrabanky v Bratislavě. A bez Tatrabanky by nebylo ani kapitalistické Československo. Můj český otec, tedy po mém narození, zavinil nezodpovědně mojí slovenské matce dvojí těhotenství. Ona ty bolesti nemohla vydržet a zastřelila se. To byla první rána v mém životě, protože já jsem pak nebyl kojen a tak dále. Otec potom platil jakousi slovenskou chůvu, která mně však nekupovala dosti velké boty, takže mám následky dodnes. Otec mi škodil dále. Například tím, že mého silnějšího kamaráda požádal: ,Tondo, prašť s ním o zem.‘ A to se i dělo potom. Potom jsme bydleli v Českých Budějovicích, tím jsem byl vychován v českém prostředí a následně v Praze-Bubenči, kde mě můj otec přivezl ze sáňkovačky tak zpoceného, že jsem měl rázem zápal plic a zánět středního ucha, takže špatně slyším dodnes. Můj otec zemřel na něco, co si zapsal jako sarkom. To je druh rakoviny. Vyrůstal jsem pak u nevlastní matky.

Proč jste se rozhodl pro studia kresby na Grafické škole v Praze u F. V. Mokrého a později dějin umění na Karlově univerzitě?

Na Václavském náměstí v Praze byl dvouletý kurs kresby a malby pod vedením Františka Viktora Mokrého. Ten byl potom povolán do Olomouce, aby na Univerzitě Palackého založil Ústav výtvarné výchovy, a vzal mě s sebou jako asistenta. Já jsem k němu docházel už v Praze do ateliéru. Zvětšoval jsem mu jeho návrhy na kostelní okna v okolí Prahy. V Praze jsem navštěvoval seminář estetiky Jana Mukařovského a zároveň studoval dějiny umění. Později jsem se stal... Takhle... Bydlel jsem s rodinou v Olomouci, ulice Grégrova 9, v prvním patře, jednoho dne, a to bylo na samém začátku šedesátých let, vidím z okna, že se před vchodem shromáždil velký houf lidí. Byli to studenti pražského univerzitního ústavu teorie a dějin umění pod vedením prof. Jaroslava Pešiny. A u toho byl také tehdy docent Jaromír Neumann, právě přejímal vedení akademického ústavu teorie a dějin umění. Přišli ke mně proto, že četli můj příspěvek v olomouckém fakultním sborníku Ikonologie Dürerovy Apokalypsy. Pod názvem Dürers Apokalypse. Eine Ikonologische Deutung mi potom pražské nakladatelství ČSAV vydalo knihu s předmluvou toho Neumanna, která byla dosti zbytečná. Když jsem vydal tu knihu, kolega Stejskal ji ihned v časopise Umění pochválil. Tady v Olomouci vzniklo z toho podivení... Nikomu nemuselo vadit, že Stejskal našel i věcné důvody, aby pochválil moji práci.

Ale jak vás jako mladíka napadlo jít studovat dějiny umění?

Já jsem tam ve skutečnosti měl dva obory, jednak Mukařovského estetiku, tři semestry, a zároveň jsem studoval dějiny umění u Antonína Matějčka. Jednou jsem z Olomouce zajel za Matějčkem, aby nám předal přebytečné publikace pro nový ústav v Olomouci. Velice dobře mě přijal. F. V. Mokrý tedy založil onen ústav. Dalším ordináriem tady byl Alois Kučera. Také jsem se stýkal s Václavem Vilémem Štechem, který když jsem v Praze obhajoval disertaci, nejprve protestoval s odkazem na to, že co jsem asi za badatele, když jsem psal o Kučerovi. Jemu vadilo nikoli to, co právě tehdy Kučera maloval, nýbrž že tento Kučera byl modernista. To byl velice konzervativní člověk. No, ale to jsem všechno přežil a v Olomouci jsem zůstal. Já na fakultu docházím dodnes, naposledy včera, abych odevzdal oponentský posudek k disertaci pana inženýra Haralda Ossmanna.

Můžeme se vrátit ještě na začátek? Velkou postavou univerzity byl tehdy estetik Bohumil Markalous, jehož jste byl nejbližším žákem. Co pro vás znamenal?

Bohumil Markalous byl především veliký spisovatel a masarykovec v pravém slova smyslu. Psal o Masarykovi, že měl vizuální talent jako Goethe. Markalous říkal, že já sám jsem ho nepochopil, že jsem o něm psal špatně. To byl takový konflikt. Jednou jsme šli v Olomouci u Paláce a já jsem začal něco nesrozumitelně povídat o 19. století. Markalous si takhle nastavil ucho, já jsem viděl, že je zle... Markalous se domníval, že jeho světový význam je v tom, že proti tezi španělského autora Ortegy y Gasseta, která byla: donkichotovat Evropu, vyhlásil program sanchopanzovat Evropu. Jestliže jsem toto nepochopil, byl Markalous proti mně. Stejně jako Masaryk, který zakázal používat šlechtické tituly, vysmíval se veškeré šlechtě v českých zemích. Markalous mě vytýkal, že jsem tu jeho tezi dosti nepropagoval.

Padesátá léta na olomoucké almae matris byla prý podivuhodně svobodná. Učil zde nekonvenční bohemista Oldřich Králík či lingvista a polyhistor Pavel Trost. Jak na ně vzpomínáte?

Pokud jde o Pavla Trosta, to byl geniální židovský badatel, který byl tak nepraktický, že jednou měl v pracovně plno vody, a tak dále. Takto o něm píše další vynikající židovská badatelka, jejíž příbuzní všichni zahynuli v koncentráku. Jednou potkala v Olomouci Markalouse doprovázeného spisovatelkou Helenou Šmahelovou. Markalous řekl: „My spolu žijeme.“ Tenkrát! Vzpomínám také na Vojtěcha Gaju, který byl vyhnán ze Slovenska za Hitlera a stal se Markalousovým domácím asistentem. Já jsem byl Markalousovým asistentem školním, Gaja asistentem domácím. Když jste přišli do Markalousovy opravdu loosovské vily v Polívkově ulici v Olomouci, tak to spíš vypadalo, že je tam Markalous v podnájmu u Gaji, který mu neustále pletl bílý svetr na tenis. To jako bylo vždycky... Pokud jde o Králíka. S Králíkem jsem byl velmi zadobře a velmi jsem si ho vážil. Jednou se stala taková trapnost. Rozdávaly se medaile na Univerzitě Palackého, teď Králík měl dostat medaili no a architekt Novák najednou povídá: „Už nemáme žádnou, tak ji nedostane.“ To bylo trapný samozřejmě. Tak to jsou takový vzpomínky... My měli nepřítele. To byl anglista Ivan Poldauf. Ten se stále posmíval oboru estetiky. Například: Markalous založil studentský Kolektiv estetického semináře Palackého univerzity, tedy KESPU. Poldauf si to vyložil jako Kolektiv esteticky spořádaného pochlebování učitelům. Takový to byl blbec. Já jsem jednoho dne udělal tu chybu, že – to jsem byl už v Praze – jsem mu poslal nějaký svůj příspěvek a on mě odepsal, že to předhodil své manželce pro pobavení. Já jsem potom takhle šel vedle něho ve Vězeňské ulici a odbočil jsem doleva... To byl člověk velice podezřelý.

Málo se ví o vašem zájmu o literaturu. Milan Blahynka vaši analýzu Nezvalovy básně Historie šesti prázdných domů z roku 1957 označil za „pozoruhodný odskok kunsthistorika do literární vědy, který předběhl dobu nejméně o 10 let“. Co vás k ní inspirovalo?

Tato Nezvalova práce byla vlastně málo známá. Mě zaujalo to, že jeden z těch prázdných domů bylo lůno Nezvalovy matky, která tam měla básníka v podnájmu. Já sám jsem byl odkázán na podnájmy, že ano. Tak to mě zaujalo. Vadilo mi, že se tehdy z Nezvala vyzdvihovalo všecko možné, jen ne ta veliká báseň blízká Halasovi... Teď ten Markalous... Markalous zemřel v sedmdesáti letech, myslím v jaroměřské nemocnici. On měl velmi špatné srdce, na to právě skončil. Markalous mi odtamtud napsal pohlednici takovým typickým svým... on měl redispero a tím uměl krásně psát. Psal, že až se vrátí do Olomouce, že si ponechá jenom nějaký seminář. Toho se tedy nedožil. Po jeho smrti jsem vedl dál dobíhající ročníky semináře estetiky...

Roku 1960 jste šel studovat germanistiku do Brna...

Já jsem tady i přednášel německou literaturu doby Goethovy... Zajel jsem do Brna a Zatočil, tamější germanista, mi položil takovou otázku: „Jak se řekne mísa plná jablek?“ Povídám: „Eine Schüssel voll Äpfel.“ On říká: „Je to správný, ale ještě správnější je eine Schüssel voller Äpfel, a to je saský genitiv.“ Tím mě tedy převezl. Mohl jsem mu nabídnout, že by se to mohlo rozumět jako mísa plných jablek. Toho jsem nechal... Zabýval jsem se také místopisem, to bych chtěl zmínit. Jednou jsem se střetl s mistrem moravskoslezského místopisu Ladislavem Hosákem. A to velmi tvrdě. Diskutoval jsem s ním o tureckém nebezpečí, no a tento Hosák, veliký místopisec, o tom nevěděl vůbec nic a povídá: „Tak, prosím vás, v tý době o Turcích nikdo nevěděl.“ Nechal jsem si pro sebe, že v roce 1412 v Malé Asii Turci porazili Zikmunda Lucemburského. To bych ho byl praštil do hlavy, kdybych tohle byl řek‘. Čili s tím Hosákem to taky bylo těžký.

V Praze to bylo jinak?

Můj kolega v Praze Viktor Kotrba, vynikající badatel, když jsem vydal knížku Staroměstská mostecká věž a triumfální symbolika v umění Karla IV., mi plácal po rameni tak, že mě to dlouho ještě bolelo, on to velice schvaloval... Musím upozornit na to, co je to lev. To velice dobře věděl Kotrba. To je taková malá vyvýšenina kruhová, slovanská tradice... Hradec se nejmenuje Levý, protože je nalevo od něčeho, ale právě podle toho levu. To bylo další moje velké téma.

Také jste se věnoval modernímu umění, jak o tom svědčí uvedení polooficiální výstavy Slavoje Kovaříka v roce 1954, který se již tehdy věnoval ornamentálně-znakové i abstraktní malbě...

Kovařík měl ateliér ve své kuchyni, kam jsem docházel. Slavoje Kovaříka jsem, dejme tomu, objevil, to se dá říct, ano. Tak to zahajování výstav, to je taky jedna kapitola mé činnosti. To jsem snad udělal něco pro Olomouc.

Vaše žena Zora Pořická se prý již v padesátých letech věnovala přísně geometrické tvorbě. To by byla další výzva k přepsání celé jedné kapitoly českých dějin umění.

Zora si svoje projekty nechala odlévat v bronzu. Máme to ještě doma. Takový kotouč bronzový stojí na podstavci...

To jsme v padesátých letech?

Ano. V Praze byla firma Anýž, která pro ni pracovala. Někdejší ředitel Uměleckoprůmyslového muzea, který byl potom s námi v ústavě pražském, Emanuel Poche, to velice pochválil. Bylo to vystaveno také v Galerii Patro v Olomouci. Ale nikdo to nekoupil, bylo to moc drahé. To byly skutečně její začátky. Byly také novoročenky v tomto abstraktním stylu, které jsou velmi kvalitní. Je pravda, že tenkrát se nějakým avantgardním pracím vůbec nedařilo, že ano, padesátý leta. Zora dnes tvorby zanechala, což je škoda. Věnuje se domácnosti. Když jsem vydal knížku Staroměstská mostecká věž... a tak dále, tak katedra dějin umění v Marburku si toho všimla na základě velmi úsporného německého resumé a hlavně na základě Zořiných schematických kreseb v této knížce. Oni si knížku přeložili, přijeli za mnou do pražského ústavu a tam se mnou debatovali za velkým stolem. Tak to byl jeden úspěch a taky příspěvek mojí manželky pro můj ohlas v zahraničí.

Mezi vaše vrcholná díla se řadí ikonologické studie k Dürerově Apokalypse. Kdysi jste vzpomenul, že na základě vašeho článku Wer ist der starke Engel der Dürers Apokalypse, otištěném v Rakousku roku 1963, jste byl pozván Hansem Sedlmayrem k výuce do Mnichova. Jak se to seběhlo?

Sedlmayr mi napsal, že se dověděl, že přijedu do Vídně, že on je právě im Begriff přejít na univerzitu v Mnichově, že mě zve, abych mu tam v jeho seminářích předváděl svůj výklad Dürerovy Apokalypsy. Udělal jsem to tam třikrát. Byl jsem tehdy zároveň na stáži v Zentralinstitutu für Kunstgeschichte, tam snad sídlil Hitlerův hlavní stan. Tak jsem to pro Sedlmayra předváděl...

Jaký to byl člověk, Hans Sedlmayr?

Sedlmayr byl v podstatě maďarský Rakušan; tvrdil, že dějiny umění a dějiny náboženství jedno jsou. S tím jsem souhlasil také a zesvětštění, sekularizace, no to je zase odpověď. Měl jsem tu smůlu, že v pražském ústavě byl tajemníkem doktor Josef Krása. Ten byl mezi těmi, který pro mě přijeli do Olomouce, abych přešel do Prahy, ale pak dbal na to, aby se všude, kam pojedu, svezl se mnou. A to bylo tedy dost neblahé. Jel jsem do Francie do Toursu, no a on se mnou musel jet taky. Vedoucím ústavu nějaký čas byl pak Sáva Šabouk. Ten ústav měl po Listopadu ředitele, jehož jméno si nepamatuju, to byl takový podržtaška Knížáka, no a ten řekl nakonec Šaboukovi: „Já ti nemůžu dát důchod, načež Šabouka ranila mrtvice a padl na zem.“ To tedy nebylo pěkné. Šabouk, ať byl, jaký byl, pro nás dělal všechno. To si nezasloužil. Tak to jsou tyhle osudy a tak dál...

David Voda

Čtěte také: