Jonáš Hájek

Nádherný den, vzpomněl jsem si (Vranov)

Básníci a jejich místa (13)

V srpnu se pořádají závody plachetnic a rostou bedly. Bedly se hledají jinak než obyčejné houby. Skenujete les a zíráte světle dodaleka. Nic. Pak jdete pro někoho na vlak, a už není do čeho to dávat, ze svahu nad silnicí vyskakují načechrané klobouky, vonící po ořechách, a pak je skládáte návštěvě do kabelky a děláte na másle k bramborám. Výstřel ohlašuje další kolo, katamarán zvedá lyži, musí být pěkný vítr... Vždycky, když odjíždím, zvedá se vítr...

Večer na Vranovské přehradě

Na pupeční šňůře
pes. Táhne,
neví kam.

Kdesi v chatě děcko
řve. Tak mladé,
už láme hůl.
Pláče nad světem
pěšinek. A chce.
Snad ke hvězdám.

Jinde zas křičí
kluk. Musí na blbé
rodiče.
Jde za svým snem
a těží nové,
stejné zkušenosti.

Na hrázní diskotéce
zapíjí mladí
žal. Hromadnou souloží.
A žerou kosti.

Rodiče
chtějí zapomínat
vlastním názorem.
Nadávkou na politiky.
Stříbrným
příborem.

Babička
hledí na hladinu.
Na les za jezerem.
Uvnitř
jde do hloubi,
ví, že utone.

Jdu se psem,
jenž štěká ne.
Prchám domů,
před nocí,
co snáší na nebesa
měsíční vejce,
lživé odrazem.

2003

Ráno jsem šel s tátou do Vranova na internet, celkem jsme si rozuměli. Táta šel zpátky dřív, já se zdržel. Když jsem se vrátil na chatu, šli jsme na oběd K jezeru a odtud se jelo na nákup do Štítar.

Z řízení po delší době jsem byl celý nervózní, moc mi to nešlo. U obchodu se rozpoutala hrozná scéna. Nešikovně jsem se otáčel na hlavní silnici, a tak jsem začal křičet a být nepříjemný, což se po celý nákup nedalo zastavit.

Abych se trochu vytrénoval, jeli jsme ještě do Šumné a zpět. Pak do domácích potřeb a k pumpě pro vodu, kde jsem potratil brýle, zavěšené v kapse. „Potřebuju jasné rady, stručné a jednoznačné,“ prohlašoval jsem u volantu, zatímco táta vypadal stále útrpněji. U lesa jsme se otočili, táta usedl za volant a vrátil se s námi pro brýle.

Na chatě jsem pookřál, vařilo se kafe a já si pak zaplaval a v kýblu si umyl hlavu. To mě povzbudilo. Cestou do kvelbu jsem potkal Lukáše, co pracuje v kempu, a zašli jsme spolu na jedno. Pak jsem si konečně na chatě vzadu sednul a dal se do cvičení – dnes jen kadence ze Šostakoviče. Při krátké přestávce jsem mámě pomohl vyluštit sudoku. Do večeře jsem stihnul jenom hodinu a půl hraní. Zítra musím víc a se zřetelem na pravou ruku.

9. 8. 2005

Sám?

Sousedi z blízké chaty
dnes ještě nepřijeli.
Vypínám stiskem bdělým
šustivý recitativ.

Plyn 2x zkontrolován.
Uši mi zaléhají.
Až vstanem, zítřek dá jim
někoho slyšet znova.

2005

Křik dětí

nejprve přivane koupaliště v Retzu,
kde v jistých podmínkách bylo líp než u moře,
pak se ti vybaví chata a spousta vlastních keců,
které jsi s lahvemi vína jako rány otevřel.

Jak prošlá meruňka ti stále zvolna sládne
vyhřátá voda i pláž – rozpálený lem.
S ohni a s vrbami je léto blízko a je snadné,
je to tak snadné, uvidět až v minulém.

2006

Šťastné probuzení na Vranově, sám... Už před otevřením unavených očí vím, kde jsem, a záměrně čekám. Pak se to potvrdí: ano, jsem na chatě, „místo záchrany“. V kvelbu stejné prodavačky jako loni.

11. 8. 2007

* * *

věty jen tak nahozené
omítka večera
zaseklé háčkem do protějších úst

zatímco píše v hlavě odpověď
zatímco vypadlý nýt
zatímco trojobal základních pojmů
zatímco rozmotat vlasec jednou zapletený
do vrb
zatímco být na břehu zároveň na lodi
zatímco rozpuštěná vteřina
zatímco se s důvěrou obrací, pánev
zatímco žár stále stejný
zatímco navíjí jezero skřípající oči
zatímco kurz čirého roztoku / v čirém roztoku
zatímco nikdy nepoužité slovo

motory jen tak tak nahozené
v sítích / síních popraskaného podpalubí
míče jen tak podané

2007

Střídání na Vranově s rodiči. Mámě jsem zkoušel vyprávět o Slovinsku, táta vypadal ještě ustaraněji než jindy. Odjeli asi před dvěma hodinami. Pak odpočinek, touha nemyslet na nic. Nutil jsem se do jakéhosi „příběhu“ partnerské dvojice, která jezdí loďkou k chatě u cípu. Co jiného než pýcha, když pro mne tolik věcí zdánlivě ztrácí cenu? V rakouském rádiu vysílání o českém srpnu 1968, čeští rakouští emigranti něco s přízvukem vykládali, s přízvukem po tolika letech! Stále si představuji, že přehrada je široce plynoucí řeka, něco jako Rýn.

16. 8. 2008

Sumec

Jeho rozevřená ústa ti připomínají
jeden ze dvou oprýskaných erbů
na průčelí blízkého barokního mlýna,
zapomenutý erb se čtyřmi džbánky –

příměr však nemluví o vině a trestu
a sumec odpočívá na dně přehrady
má dva dlouhé, čtyři kratší vousy,
večer se vydává na lov ryb z básní,

jeho rozevřená hlava, nalakovaná
a kdysi napuštěná formaldehydem,
desítky let pověšená v chatě na zdi,
nezpívá o střídavé expozici svahů,

nestará se o dobu expozice své ani
žádné jiné, nemluví o vině a trestu,
připomíná ti však Michelangelovu
představu velryby, co zmařila útěk.

A jak přikládáš význam do kamen,
jak přikládáš na tragédii smyslu –
a jak drmolíš o schnoucím skočci,
z kterého se získává ricinový olej –

jeho široce rozevřená koncová ústa
připomínají, že v tom erbu jsi uviděl
oprýskaný džbán s vodou zapomnění,
díru, co přežije tebe i sumce.

2008

Jsem na Vranově – sám, nádherný den, včera odjeli rodiče a posunul se rok – slunce ještě pálí, ale vítr už je z babího léta, natíral jsem střechu a verandu, ve vedlejší chatě je Miki Hrubiško s ženou Helenou a synem Mikim, s nímž jsme se kamarádili v dětství, ale teď je zamlklý a moc se se mnou asi bavit nechce.

Nádherný, nádherný den, vzpomněl jsem si na básně, které souvisejí s Vranovem – poprvé sám na chatě, to byl skutečně zvláštní a silný zážitek – teď bych chtěl napsat další.

16. 8. 2009

Blaženství zvuků

Blaženství zvuků, jež obestírá
zavřená ústa! Cvrkot novin se mísí
se stříbrnou pěnou rádia, vítr se usadí,
jako obvykle, na chvíli v dubových větvích,
něčí zdvižené veslo
dosedne k útržku něčího hlasu
(„příště to natři zas nazeleno“).

Ach tahle harmonie zvuků,
neviditelná mozaika s poselstvím léta,
které – tak pozemsky – odmítáš číst:
„... dokud nezůstanete nevinní,“ zahlédls,
přehlušen sluncem, a: „... kdybyste se víc
koupali?“

Později slyšíš, jak se v dívce odnaproti
probudila touha, na verandu vynáší večer
příslušník druhu homo errans,
kdesi se pohne rok a dolehne to až
k tobě. V noci modlíš se takto:
balzáme zvuků, jenž natíráš
opuchlá víčka! –

2009

Ztracená věc

Markovi

„Vždyť umřeme,“ pomyslel sis, Bůh někam zmizel, žaludy pleskají na střechu požehnané chaty. Marně přemýšlíš, jak rychle říct, že tamten starý básník je mistr upřímnosti, ale že sebelítost, soudcovství a sprostota nejsou zrovna ve tvých kartách. Lámeš si hlavu, jak najít doklady ztracené v sesuté aleji, proč to neuvést, někde tam nahoře v poli.

„Vždyť žijeme,“ slyšíš odpověď a ještě ráno žárlíš na kamarádovu správnější větu a že ji vyslovil. Třeba jsi pověrčivý, ale víš, že teď musíš jít obráceně, vysbírat všechny ty roztroušené řeči, připustit, jak legračně se potácíš mezi mlčením a žvaněním, mezi jedním a druhým okrajem silnice, musíš jít sám jako v pohádce.

„Jo,“ vypadne z tebe pod starou jabloní, jakmile zvedneš černý obdélník, ačkoliv opak by také přicházel v úvahu. Kdepak umění ztrácet, raduješ se nepokorně, umění ztroskotat a znovu vyplout na vlnách podzimu někde tam nahoře v poli. Ztracenou věc najít ihned poté, co sis pomyslel, že se Bůh vrací do jejich tváří.

2009

Opět sám na Vranově: spal jsem dvanáct hodin. Unaven z lidí, ze své neschopnosti přátelsky se jim odevzdat. Hluboký spánek plný ztracených kamarádů a zahozených možností.

Zvony a lodě zde frázují den. Už je babí léto. Kostel Nanebevzetí Panny Marie se ozve ve dvanáct a v šest večer, první loď na Bítov vyjíždí myslím v devět ráno (a obrazovku výhledu překříží o pár minut později). Už vím od Miloše, kde trčela z vody věž a kde stála první chata. Naše je prý osmnáctá (ne sedmnáctá). Ježto Milošova šestnáctá byla vystavěna po válce, nemohla naše patřit Němcům.

Ráno je dlouhé, teplo šetří síly a je opatrné.

21. 8. 2010

Jonáš Hájek (1984) absolvoval Pražskou konzervatoř, obor violoncello, a vystudoval hudební vědu na FF UK. Pracuje jako redaktor v hudebním nakladatelství. V roce 2007 vydal básnickou prvotinu Suť (Cena Jiřího Ortena) a v roce 2010 sbírku Vlastivěda. V současné době se zabývá překládáním německého básníka Güntera Eicha. Žije v Praze.

Čtěte také:

Marie Šťastná: Žalov

Ladislav Zedník: Neosvitly

Obsah Listů 1/2011
Archiv Listů
Autoři Listů

Jonáš Hájek

Nádherný den, vzpomněl jsem si (Vranov)

Básníci a jejich místa (13)

Večer na Vranovské přehradě

Sám?

Křik dětí

* * *

Sumec

Blaženství zvuků

Ztracená věc

Čtěte také:

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu